Pak o několik kroků ustoupila.
Ozvalo se zapleskání křídel. Odněkud z nebe se snesl Legba a usadil se na klobouku. Pak zakokrhal. Obvykle kokrhal jen večer, protože byl ptákem temných sil a moci, ale pro jednou byl nakloněn tomu přivítat nový den.
Později se vyprávělo, že o Samedi Nuit Mort, když bývá karneval v nejlepším, bubny duní nejhlasitěji a rum téměř dochází, objevuje se v ulicích Genový obrovský muž ve fraku, s cylindrem na hlavě a šviháckou hůlkou v ruce, a s nevyčerpatelnou silou démona vede jako první tanečník maškarní průvod městem.
Koneckonců, každý příběh někde začíná.
Ozvalo se tiché šplouchnutí a kalné vody řeky se znovu zavřely.
Magráta se obrátila zády k řece a odcházela.
Hůlka se zabořila do hustého bahna, kde se jí jen občas dotkly nohy procházejících raků, kteří nemají kmotřičky sudičky, a proto jim nikdo žádná přání neplní. Hůlka se pomalu propadala hlouběji a hlouběji a nakonec se propadla, ostatně jako většina takových věcí, do hlubin minulosti.
Což bylo to nejlepší, co si mohli lidé přát.
Tři košťata vystoupala nad Genovu, zatímco narůžovělou východní oblohu stále ještě halila mlha.
Čarodějky se dívaly dolů, na zelené močály kolem města. Genova ještě dřímala. Dny po svátku Tučného oběda byly vždycky tiché, protože lidé dospávali, co zameškali. To zahrnovalo i Silvera, který se stočil do klubíčka v proutěných metlicích Stařenčina koštěte. Jeho loučení s paní Příjemnou bylo skutečně srdceryvné.
„Tak, tak to je celý ten vdolče vítal,“ prohlásila Stařenka filozoficky.
„Ani jsme se nerozloučily s paní Gogolovou,“ řekla Magráta.
„Já si myslím, že ona o našem odletu dobře ví,“
uklidňovala ji Stařenka. „Velmi chytrá a dobře informovaná žena, tahle paní Gogolová.“
„A vy věříte, že dodrží své slovo?“ zeptala se Magráta.
„Jistě,“ přikývla Bábi Zlopočasná.
„Je to svým způsobem velmi čestná žena,“ přidala se Stařenka Oggová.
„To máš pravdu,“ přikývla Bábi. „Kromě toho jsem jí naznačila, že bych se taky mohla vrátit.“
Magráta se podívala na metlu Bábina koštěte. Mezi ostatními zavazadly tam byla přivázána velká černá kulatá krabice.
„Nikdy jste si ten klobouk, který vám dala, ani nezkusila,“ nadhodila.
„Já se na něj dívala,“ odpověděla Bábi odměřeně, „ale nesedí mi.“
„Nevěřím, že by paní Gogolová někomu darovala klobouk, který by mu neseděl,“ zavrtěla Stařenka hlavou. „Co kdybychom na něj mrkly, co?“
Bábi si ztěžka povzdechla a sundala víko krabice. Když vytahovala klobouk, vypadlo z krabice několik velkých kusů zmačkaného hedvábného papíru, které zmizely v mlze hluboko dole.
Magráta i Stařenka Oggová na kloubouk zíraly s otevřenými ústy.
Samozřejmě že byly zvyklé na klobouky ozdobené nějakou tou květinou nebo kouskem ovoce — Stařenka sama vlastnila slamák zdobený třešněmi, který nosila ke zvláštním setkáním, kde se řešily otázky rodinné msty. Jenže tenhle klobouk byl ozdobený nejen třešněmi. Snad jediné ovoce, které bychom na něm nenašli, byl meloun.
„Je opravdu…, jak bych to řekla… tedy velmi.,, no… cizozemský,“ vypravila ze sebe Magráta.
„Tak honem,“ řekla dychtivě Stařenka, „nasaď si ho!“
Bábi to udělala s poněkud přihlouplým výrazem a zvětšila svou už tak dost slušnou výšku o dalších pětašedesát centimetrů, z nichž většinu tvořil ananas.
„Velmi barvité. Velmi… stylové,“ rozzářila se Stařenka. „Takový klobouk si nemůže dovolit nosit každý.“
„Ta granátová jablka vám opravdu velmi sluší,“ řekla Magráta.
„A co teprve ty citróny,“ jásala Stařenka.
„Co? Neděláte si ze mě náhodou žolíky, vy dvě, že ne?“ prohlásila Bábi Zlopočasná s podezřením.
„Nechtěla byste se na sebe podívat?“ ozvala se Magráta. „Mám tady někde zrcadlo…“
Následující ticho se sneslo jako padající sekera. Magráta zrudla. Stařenka Oggová na ni vrhla výhružný pohled.
Obě se s jistou úzkostí zadívaly na Bábi.
„Áa-ano,“ odpověděla po chvilce, která jejím dvěma kolegyním připadala jako celá věčnost. „Myslím, že bych se měla skutečně podívat do zrcadla.“
Magráta okamžitě ožila, přehrabala si kapsy a vytáhla malé ruční zrcátko v dřevěném rámečku. V letu ho podala Bábi.
Bábi Zlopočasná upřela pohled na svůj odraz. Stařenka Oggová nenápadně zamanévrovala svým koštětem co nejblíž k ní.
„Hmmm,“ broukla Bábi po chvíli.
„Myslím, že je to tím, v jak dokonalém úhlu ti visí přes ucho ten hrozen,“ dodávala jí sebejistotu Stařenka. „Abys věděla, jestli jsem kdy viděla klobouk, který vzbuzuje autoritu, pak je to tenhle.“
„Hmm.“
„Nemyslíte?“ přidala se ke Stařence Magráta.
„No,“ protáhla Bábi váhavě, „možná, že je vhodný do cizozemska. Do míst, kde mě uvidí jen ti lidé, co mě neznají. A nikdo důležitý.“
„Až přiletíme domů, můžeš ho pořád ještě sníst,“ rozvíjela plány Stařenka.
Uvolnily se. Měly pocit, že překonaly vysokou horu a vyhnuly se nebezpečnému údolí.
Magráta upřela pohled dolů, kde se vinula nahnědlá stužka řeky, na jejíchž písčinách se povalovaly podezřelé klády.
„Víte, co bych chtěla vědět? Byla paní Gogolová zlá, nebo dobrá? Když si vezmete ty aligátory, mrtvé lidi a to všechno…“
Bábi se zadívala k vycházejícímu slunci, které se pracně prodíralo z mlhy.
„Víš, ono soudit, co je dobré a co zlé, je velice ošidné,“ řekla. „Já sama si často nejsem jistá, kde lidé stojí. Možná že je důležité, kterým směrem se dívá ten, kdo to posuzuje.
Poslyšte,“ dodávala, „věřte nebo nevěřte, mám dojem, že odsud vidím Okraj.“
„Slyšela jsem takovou legrační věc,“ řekla Stařenka, „v některých cizozemských krajích prý žijí sloni. Řeknu vám, já si vždycky přála vidět slona. A v Klači jsou prý taky místa, kde nějaký člověk vyleze po provaze a zmizí.“
„A proč?“ nechápala Magráta.
„Jo, zeptej se mě ještě jednou, třeba mě něco napadne. Nevím. Možná pro to mají nějaký mazaný cizozemský důvod.“
„V jedné Desiderátině knize se píše taková zajímavá věc,“ ozvala se Magráta. „Ona tam říká, že když na Stoských pláních někdo řekne, že se vydá na kraj světa, znamená to jednoduše, že chce vyrazit na nějakou cestu, protože už ho nebaví zůstávat na jednom a tom samém místě.“
„Potíž není v tom zůstat na jednom místě,“ řekla Stařenka, „ale nedovolit vlastním myšlenkám, aby se zatoulaly příliš daleko.“
„Já bych se zase chtěla podívat na Střed,“ zasnila se Magráta. „Chtěla bych navštívit ty prastaré chrámy, které jsou popsány například v první kapitole Cesty škorpiona.“
„A oni tě tam naučí, co ještě neznáš, co?“ ušklíbla se neobyčejně ostře Stařenka.
Magráta vrhla pohled na Bábi.
„Asi ne,“ odpověděla krotce.
„No tak,“ obrátila se Stařenka k Bábi. „Tak co bude, Esme? Letíme domů? Nebo se vydáme na kraj světa?“
Bábino koště se ve větru mírně zakolébalo a změnilo směr.
„Jsi nechutná stará škatule, Gyto Oggová,“ zabručela Bábi.
„Jasňačka, celá já, jako když si z oka vypadnu,“ přikývla Stařenka spokojeně.