„Gyto Oggová!“
Stařenka Oggová se na okamžik zatvářila provinile a pak svěsila hlavu.
„Promiň, Esme.“
Magráta dala ruce před sebe.
„Ehm,“ řekla a zčervenala ještě víc.
„Ty jsi ji našla!“
„No, jak bych vám to… nenašla,“ odpověděla Magráta a netroufala si přitom podívat se Bábi do očí. „Desideráta mi ji… tedy víte… ona mi ji dala.“
Nastalé ticho hlasitě praskalo a něco vyděšeného si pobrukovalo.
„Ona ji dala tobě?“ řekla nakonec Bábi Zlopočasná.
„Ehm. Ano.“
Bábi a Stařenka se na sebe podívaly.
„No tohle!“ zavrtěla hlavou Stařenka.
„Vždyť ona tě dohromady ani neznala,, nemám pravdu?“ prohlásila Bábi, která se obrátila k Magrátě.
„Chodívala jsem k ní dost často kvůli jejím knihám,“ vysvětlovala Magráta. „A — ona taky ráda vařila různá cizí jídla a tady široko daleko není nikdo, kdo by to jedl, tak jsem sem občas zašla, abych jí dělala společnost.“
„Ahá! Vtírala ses jí do přízně!“ vyštěkla Bábi.
„Ale mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že by mně odkázala hůlku,“ bránila se Magráta. „Vážně ne!“
„Tady pravděpodobně muselo dojít k nějaké chybě,“ začala Stařenka Oggová, jako když másla ukrajuje. „Ona asi chtěla, abys ji dala jedné z nás.“
„To je ono!“ rozzářila se Bábi. „Tak to bylo! Jistě věděla, že jsi skvělý poslíček, všechno vyřídíš a tak dál. Tak ukaž, ať se na ni podíváme.“
Magrátě zbělely klouby na ruce, kterou hůlku svírala.
„…ona ji dala mně…“ řekla slabým hlasem.
„No, ke konci už musela mít hodně roztěkané myšlenky,“ prohlásila Bábi.
„…jenže ona ji dala mně…“ trvala na svém Magráta nesměle.
„Být vílou sudičkou, to je nesmírně zodpovědná věc,“ prohlásila Stařenka. „Musíš být nápaditá a přizpůsobivá a taktní a schopná orientovat se i ve složitých záležitostech srdce a takové krámy. To měla Desideráta vědět.“
„… no ano, ale ona ji dala mně…“
„Magráto Česneková, jako starší místních čarodějek ti přikazuji, abys mi tu hůlku dala,“ naklonila se k ní Bábi. „Tyhle hůlky vždycky způsobí jen fůru nepříjemností!“
„Počkej, počkej,“ mírnila ji Stařenka. „To už zacházíš trochu daleko —“
„…ne…“ řekla Magráta.
„A stejně, nejsi přece nejstarší čarodějka,“ hodila Stařenka po Bábi okem. „Stará Babička Stěhovalová je starší než ty.“
„Ty mlč. A i kdyby, ona už je trochu grogy — é-mentál!“ zarazila ji Bábi přísně.
„…nemůžete mi to poručit. Čarodějky žádnou hierarchii neuznávají…“
„To je pohoršující chování, Magráto Česneková!“
„Ne, to teda není,“ zastala se Stařenka Oggová v zájmu zachování míru Magráty. „Pohoršující chování je, když se producíruješ před lidmi a nemáš oblečené žádné — “
Umlkla uprostřed věty. Obě starší čarodějky pozorovaly malý pruh papíru, který vypadl Magrátě z rukávu a kývavým pohybem se pomalu snášel k zemi. Bábi se vrhla kupředu a chytila jej ještě ve vzduchu.
„Aha!“ prohlásila vítězoslavně. „Tak teď se podíváme, co Desideráta skutečně napsala…“
Rty se jí při čtení vzkazu nehlučně pohybovaly. Magráta se pokusila vnitřně obrnit.
Než dočetla, pohnulo se v Bábině obličeji postupně hned několik svalů. Pak lístek s kamennou tváří zmačkala.
„Přesně, jak jsem si myslela,“ prohlásila. „Desideráta píše, že máme Magrátě poskytnout veškerou pomoc, kterou můžeme, protože je tak mladá a nezkušená. Že je to tak, Magráto?“
Magráta upřela oči do Bábiny tváře.
Mohla bys jí říct, že nemá pravdu, pomyslela si. Ten lístek mluvil naprosto jasně… rozhodně se nedal vykládat jinak, hlavně ten kousek o starších čarodějkách… mohla bych jí říct, ať ten lístek přečte nahlas. Je to jasné jako letní den. To chceš být navěky třetí čarodějkou? Jenže pak plamen vzpoury, který tentokrát vzplál ve velmi nezvyklém krbu, uhasí.
„Ano,“ zamumlala a vzdala se veškeré naděje. „Něco takového.“
„Píše se tam, že je velmi důležité, abychom dojely do nějakého města a tam se postaraly, aby si někdo vzal nějakého prince,“ pokračovala Bábi.
„To je Genova, řekla Magráta. „Našla jsem si to v Desiderátiných knihách. A my máme dohlédnout na to, aby si za žádnou cenu nevzala prince.“
„Kmotřička víla a má zabránit děvčeti v tom, aby si vzalo prince?“ podivila se upřímně Stařenka. „To zní tak trochu jako… pitomost.“
„Splnit jí tohle přání by nemělo být ani trochu těžké,“ pokývala hlavou Bábi. „Milióny děvčat si nevezmou prince.“
Magráta podnikla zoufalý pokus.
„Genova je opravdu hrozně daleko odsud,“ řekla.
„No to doufám,“ zamračila se Bábi Zlopočasná. „Poslední, o co stojím, je mít cizinu někde za humny.“
„Já jsem chtěla jenom říct, že to bude představovat dlouhou a namáhavou cestu,“ pokoušela se Magráta zničeně. „A vy už… nejste… tak mladé jako dřív.“
Na společnost se sneslo dlouhé, ukřivděné ticho.
„Vyrazíme zítra ráno,“ prohlásila nakonec Bábi Zlopočasná pevně.
„Podívejte se,“ začala Magráta zoufale, „proč bych nemohla jet sama?“
„Protože s povinnostmi kmotřičky sudičky nemáš žádné zkušenosti,“ prohlásila s převahou Bábi Zlopočasná.
To bylo trochu moc i na Magrátinu pokornou duši.
„No, vy ale taky ne,“ dovolila si.
„To je pravda,“ přikývla klidně Bábi. „Jenže podstata věci je v tom, že… věc je v tom… důležité je, že my v tom ty zkušenosti nemáme mnohem delší dobu než ty!“
„To je pravda,“ přisvědčovala Stařenka. „My máme spoustu zkušeností s věcmi, ve kterých nemáme zkušenosti,“ přikyvovala šťastně.
„A právě to je to, co se počítá,“ zakončila celou debatu Bábi.
V Bábině domě bylo jen jedno už dosti zašlé zrcadlo. Když dorazila domů, zahrabala je na nejvzdálenějším konci zahrady hluboko do země.
„Tak,“ odfoukla si potom, „A teď si mě zkoušej špehovat.“
Lidem vždycky připadalo neuvěřitelné, že Jasoň Ogg, mistr kovářský a léčitel dobytka, je syn Stařenky Oggové. On totiž nevypadal jako někdo, kdo se narodil, ale jako něco, co bylo zkonstruováno. V loděnici. Jak se zdálo, přírodě se zlíbilo doplnit jeho všeobecně pomalé a laskavé způsoby množstvím svalů, které by stačily dvěma pořádným býkům, pažemi o síle stromových kmenů a nohama, které se podobaly čtyřem pivním sudům postaveným po dvou na sebe.
K jeho věčně žhnoucí výhni lidé vodili obyčejné koně, tažné koně i ušlechtilé a divoké hřebce, rudooké a pěnou zbrocené krále koňského národa, obludy s nohama většíma než polévkové talíře, které dovedly menšího muže prokopnout zdí. Ale Jasoň Ogg, který znal tajemné Koňské slovo, vzal i nejdivočejšího hřebce za ohlávku, vešel s ním docela sám do kovárny, zavřel dveře a po hodině vyvedl zvíře ven nejen nově okované, ale i nezvykle krotké.[12]
Za jeho mohutnou postavou se shromáždil zbytek Stařenčiny rozvětvené rodiny a spousta lidí z městečka, kteří, jakmile viděli, že se děje něco zajímavého kolem čarodějek, neodolali příležitosti užít si to, čemu se v horách Beraní hlavy říká „betálná čumenda“.
12
Pozn. autora: Bábi Zlopočasná na něho kdysi naléhala, aby jí své tajemství prozradil, a protože obyčejný člověk nemá před čarodějkou žádné tajnosti, odpověděl jí Jasoň stydlivě: „No víte, madam, vono je to takhle. Když zavřu dvéře, zavedu ho ke kovadlině, a než se na něco shrabe, vyšiju mu malým kladivem jednu mezi voči. Pak mu řeknu do ucha, to jako zašeptám: ‚Jen si něco zkus, ty hajzle, a já ti položím koule na kovadlinu a vemu na ně velký kladivo.‘ “