Ituralde sklonil dalekohled. Nepotřeboval ho, aby věděl, co se děje, když seančanští zvědové dorazili k městu a požadovali, aby byly uchvatitelské armádě otevřeny brány. Zavřel oči a čekal.
Lidrin vedle něj tiše vydechl. „Nevšimli si toho,“ zašeptal. „Přesouvají vojsko k hradbám a čekají, až je pustí dovnitř!“
„Vydej rozkaz,“ řekl Ituralde a otevřel oči. S dokonalými zvědy, jako jsou rakeni, je jeden problém. Když máte přístup k tak užitečnému nástroji, máte sklony se na něj spoléhat. A taková závislost se dá využít.
„Sedláci“ v dálce na polích odhodili náčiní a ze skrytých puklin v zemi vytáhli luky. Městské brány se otevřely a odhalily vojáky, kteří se skrývali uvnitř – vojáky, o nichž seančanští zvědové na rakenech tvrdili, že jsou čtyři dny jízdy daleko.
Ituralde zvedl dalekohled. Bitva začala.
Prorokovy prsty se zatínaly do hlíny a vyrývaly do půdy rýhy, jak se škrábal vzhůru po zalesněném úbočí. Jeho stoupenci se táhli za ním. Tak málo. Tak málo! Ale on vše vybuduje znovu. Sláva Draka Znovuzrozeného jej následovala, a ať šel kamkoli, nacházel ochotné duše. Ty, jejichž srdce byla čistá, ty, jejichž ruce toužily zničit Stín.
Ano! Nemyslet na minulost, myslet na budoucnost, kdy pán Drak povládne celé zemi! Kdy lidé budou podřízeni pouze jemu a jeho prorokovi, který stojí pod ním. To budou skutečně nádherné časy, časy, kdy se nikdo neodváží prorokovi vysmívat nebo odporovat jeho vůli. Časy, kdy prorok nebude muset strpět takové pokoření, jako je žít poblíž ležení – přesně toho ležení – jako zplozenci Stínu jako ten tvor Aybara. Nádherné časy. Nádherné časy přicházejí.
Bylo těžké myslet na tu budoucí nádheru. Svět kolem něj byl nečistý. Lidé Draka odmítali a vyhledávali Stín. Dokonce i jeho vlastní stoupenci. Ano! To musel být důvod, proč padli. To musel být důvod, proč jich tolik zemřelo při útoku na Malden a jeho aielské temné druhy.
Prorok si byl tak jistý. Předpokládal, že Drak bude jeho lidi chránit a povede je ke slavnému vítězství. Pak by se prorokovi konečně splnilo jeho přání. Mohl by vlastníma rukama zabít Perrina Aybaru! Prsty sevřít tu příliš silnou býčí šíji, zakroutit jí, stisknout, cítit, jak praskají kosti, maso se kroutí, dech zastavuje.
Prorok došplhal na vrchol hřebene a setřel si hlínu z prstů. Nadechoval se a vydechoval, rozhlížel se kolem a podrost za ním šustil, jak k němu stoupalo pár jeho zbývajících stoupenců. Klenba listí nad hlavou byla hustá a pronikalo jí jen velmi málo slunečního světla. Světlo. Zářící světlo.
Drak se mu zjevil noc před útokem. Zjevil se ve své slávě! Postava ze světla, zářící ve vzduchu ve třpytivém rouchu. Zabij Perrina Aybaru! přikázal mu Drak. Zabij ho! A tak prorok poslal svůj nejlepší nástroj, Aybarova vlastního drahého přítele.
Ten kluk, ten nástroj, neuspěl. Aram byl mrtvý. Prorokovi muži to potvrdili. Tragédie! Tak proto se jim nedařilo? Byl to ten důvod, proč měl ze svých tisíců stoupenců nyní sotva hrstku? Ne. Ne! Museli se obrátit proti němu, potají uctívat Stín. Aram! Temný druh! Proto selhal.
První z jeho následovníků – potlučení, špinaví, zakrvácení, vyčerpaní – došplhali na vrchol hřebene. Na sobě měli obnošené šaty. Šaty, které je nevyvyšovaly nad ostatní. Prosté a dobré šaty.
Prorok je spočítal. Méně než stovka. Tak málo. Tenhle prokletý les byl navzdory dennímu světlu tak temný. Tlusté kmeny se tiskly k sobě a obloha nad hlavou se zastřela mračny. Keře s tenkými větvemi, tvořící podrost, se proplétaly dohromady a vytvářely téměř nepřirozenou překážku. Škrábaly ho na kůži jako drápy.
Kvůli těm keřům a prudkému jílovitému svahu sem armáda za nimi nemohla. Ačkoli prorok unikl z Aybarova ležení sotva před hodinou, už se cítil v bezpečí. Vydají se na sever, kde je Aybara a jeho temní druzi nenajdou. Tam může prorok znovu vše vybudovat. Zůstával s Aybarou jen proto, že jeho stoupenci byli dost silní na to, aby Aybarovy temné druhy udrželi opodál.
Jeho drazí stoupenci. Stateční muži, a věrní, do jednoho. Pobití temnými druhy. Se skloněnou hlavou pro ně truchlil a mumlal modlitbu. Jeho následovníci se k němu připojili. Byli vyčerpaní, ale oči jim zářily nadšením. Všichni, kdo byli slabí nebo postrádali oddanost, už dávno uprchli nebo byli zabiti. Tohle byli ti nejlepší, nejmocnější, nejvěmější. Každý z nich zabil ve jménu Draka Znovuzrozeného mnoho temných druhů.
S nimi mohl vše znovu vybudovat. Nejprve ale musí uniknout Aybarovi. Nyní byl prorok příliš slabý, než aby mu čelil. Ale později ho zabije. Ano… Prsty na tom krku… Ano…
Prorok si vzpomínal na dobu, kdy mu říkali jinak. Masema. Ty časy byly v jeho paměti stále zastřenější, jako vzpomínky z předchozího života. Vskutku, jako se všichni lidé znovu zrodili ve vzoru, tak se znovu zrodil i Masema – odhodil starý, nečistý život a stal se prorokem.
Na vrcholku útesu se k němu připojili poslední z jeho stoupenců. Plivl jim pod nohy. Zklamali ho. Zbabělci. Měli bojovat lépe! Mělo se mu podařit to město získat.
Obrátil se k severu a razil si cestu dál. Krajina mu připadala stále známější, ačkoli nahoře v Hraničních státech podobnou neměli. Vyšplhají do hor, překročí je a vstoupí na Almothskou pláň. Tam jsou Dračí spřísahanci, prorokovi stoupenci, třebaže o něm mnozí nevědí. Tam se může zase dát rychle dohromady.
Prodral se trsem tmavého křoví a vstoupil na mýtinku. Jeho muži ho rychle následovali. Brzy budou potřebovat jídlo a on je bude muset poslat na lov. Žádný oheň. Nemohli si dovolit upozornit…
„Zdravím, Masemo,“ ozval se tichý hlas.
Se zasyčením se prudce otočil, jeho stoupenci se shlukli kolem něj a tasili zbraně. Někteří měli meče, jiní nože, obušky a občas tyčové zbraně. Prorok si pátravě prohlížel šerou odpolední mýtinu a hledal toho, kdo promluvil. Našel ji stát na malém skalním výběžku kousek od nich, ženu s výrazným saldejským nosem, mírně sešikmenýma očima a černými vlasy sahajícími po ramena.
Faile Aybara, žena toho zplozence stínu Perrina Aybary. „Chopte sejí!“ zavřeštěl prorok a ukázal na ni. Několik jeho stoupenců se dralo vpřed, ale většina váhala. Viděli to, co on ne. Stíny v lese za Aybarovou manželkou, stojící v půlkruhu. Byly to lidské obrysy, s luky namířenými na mýtinu.
Faile prudce mávla rukou a vylétly šípy. Ti z jeho lidí, kteří poslechli jeho příkaz a vyběhli, padli první a jejich křik se rozlehl tichým lesem před tím, než se zhroutili najílovitou zem. Prorok zařval, jako by ho každý z šípů zasáhl do srdce. Jeho milovaní stoupenci! Jeho přátelé! Jeho drazí bratři!
Jeden z šípů do něj narazil a srazil ho pozpátku na zem. Kolem něj umírali jeho muži, stejně jako předtím. Proč, proč je Drak neochránil? Proč? Náhle se mu všechna ta hrůza vrátila, děs při pohledu na vlny padajících mužů a na to, jak umírají rukou těch aielských temných druhů.
Byla to vina Perrina Aybary. Kéž by jen prorok prohlédl dříve, tehdy na začátku, než vůbec poznal, že pán Drak je tím, čím je!
„Je to moje vina,“ zašeptal prorok, když umírali poslední z jeho následovníků. Některé z nich zastavilo až několik šípů. Byl na ně pyšný.
Pomalu se přinutil znovu vstát a ruku si tiskl k rameni, z něhož trčel šíp. Ztratil příliš mnoho krve. Zatočila se mu hlava a padl na kolena.