Faile sestoupila z kamene a vešla na mýtinu. Za ní šly dvě ženy v kalhotách. Vypadaly ustaraně, ale Faile si jejich námitek, že se má držet vzadu, nevšímala.
Zamířila přímo k prorokovi a pak vytáhla z opasku nůž. Byla to pěkná zbraň, s litou rukojetí s vlčí hlavou. To bylo dobré. Při pohledu na ni si prorok vzpomněl na den, kdy si vysloužil vlastní čepel. Na den, kdy mu ji otec dal.
„Dík, že jsi nám pomohl s útokem na Malden, Masemo,“ řekla Faile, když se zastavila přímo před ním. Pak se natáhla a vrazila mu ten nůž přímo do srdce. Spadl dozadu a na hrudi cítil svou horkou krev.
„Někdy musí žena udělat to, co manžel nemůže,“ slyšel Faile říkat svým ženám, zatímco jemu se chvěla víčka a pokoušela se zavřít. „To, co jsme dnes udělali, bylo pochmurné, ale nutné. Ať o tom nikdo s mým manželem nemluví. Nikdy se to nesmí dozvědět.“
Její hlas se vzdaloval. Prorok padl.
Masema. Tak se dřív jmenoval. Vysloužil si meč o patnáctých narozeninách. Jeho otec byl tak pyšný.
Je tedy po všem, pomyslel si, neschopný udržet oči otevřené. Zavřel je a jako by padal nekonečnou prázdnotou. Vedl jsem si dobře, otče, nebo jsem zklamal?
Odpověď nepřišla. A on se sjednotil s prázdnotou a zřítil se do nekonečného moře temnoty.
1
Slzy z oceli
Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají za sebou vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, žnovu nadejde. V jednom věku, jejž někteří nazývají třetím, věkem, který má teprve nastat, věkem dávno minulým, se nad velkou alabastrovou věží známou jako Bílá věž zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátků ani konců. Byl to však nějaký začátek.
Ten vítr zavířil kolem velkolepé Věže, otřel se o dokonale lícované kameny a zatřepal vznešenými prapory. Stavba nějak dokázala působit zároveň elegantně i mocně; snad to byla metafora pro ty, které ji více než tři tisíce let obývaly. Jen málo z těch, kteří se zahleděli na Věž, by uhádlo, že je ve svém srdci zlomená a zkažená. Každá Aes Sedai zvlášť, to či ono.
Městem ten vítr vál, městem, jež se podobalo spíše uměleckému dílu než všednímu hlavnímu městu. Každá budova byla zázrak; dokonce i prostá žulová průčelí obchodů otesaly pečlivé ogierské ruce tak, aby byla krásná a vzbuzovala úžas. Tady kupole připomínala vycházející slunce. Támhle tryskala fontána přímo z vrcholku budovy a završovala střechu, která vypadala jako dvě do sebe narážející vlny. Na jedné ulici dlážděné kočičími hlavami proti sobě stála dvojice třípodlažních budov, obě vystavené do podoby dívky. Mramorová díla – napůl sochy, napůl obydlí – k sobě natahovala kamenné ruce, jako by se vítala, vlasy se jim vlnily, nehybné, přesto vytesané s takovou jemností, že to vypadalo, jako by se jednotlivé prameny v prolétajícím větru vzdouvaly.
Samotné ulice nebyly zdaleka tak velkolepé. Ano, byly pečlivě rozvržené a šířily se od Věže jako sluneční paprsky. Nicméně toto slunce bylo zamlžené nepořádkem a zmatkem, které ukazovaly na přeplněnost města, způsobenou obléháním. A možná že ta přecpanost města nebyla jediným důvodem chátrání. Vývěsní štíty, výlohy a markýzy už příliš dlouho nikdo neumyl či nenaleštil. Hnijící odpadky se kupily v uličkách, kam je lidé vyhazovali, a lákaly k sobě mouchy a krysy, zatímco všechny ostatní odpuzovaly. Na nárožích postávali nebezpeční rabiáti. Kdysi by si to nedovolili – a rozhodně ne s takovou drzostí.
Kde byla Bílá věž, kde byl zákon? Mladí hlupáci se smáli a říkali, že město má problémy vinou obléhání, a jakmile budou vzbouřenci přemoženi, vše se dá do pořádku. Starší lidé vrtěli prošedivělými hlavami a mumlali, že situace nikdy nebyla tak špatná, dokonce ani když před nějakými dvaceti lety obléhali Tar Valon barbarští Aielové.
Kupci si nevšímali mladých ani starých. Měli vlastní problémy, především v Jižním přístavu, kde se obchod s městem vedený po řece téměř zastavil. Statní dělníci se lopotili pod dozorem Aes Sedai se šátkem s červenými třásněmi; používala jedinou sílu, aby uvolnila ochranu a oslabila kámen, zatímco dělníci ho rozbíjeli a tahali pryč.
Muži bušili to prastarých kamenů krumpáči a kladivy a na mohutných rukou s vyhrnutými rukávy jim byly vidět černé chlupy. Jejich pot kapal na skálu a do vody pod ní, jak kopali v základech řetězu, který blokoval přístup do města po řece. Polovinu řetězu nyní tvořil nezničitelný cuendillar, některými nazývaný srdečník. Snaha vyrvat ho a uvolnit a umožnit cestu do města byla vyčerpávající; kamenné zdivo přístavu – velkolepé a silné, tvarované samotnou silou – bylo pouze jednou z viditelnějších obětí tiché války mezi vzbouřeneckými Aes Sedai a těmi, které držely Věž.
Vítr prolétl přístavem, kde postávali zahálející nosiči a sledovali dělníky, jak odštěpují kameny jeden po druhém, až jim zpod nástrojů odletují vločky šedobílého prachu a vznášejí se pak na hladině, kam dopadly. Ti, kteří měli až příliš rozumu — nebo možná příliš málo – šeptali, že taková zlá znamení mohou znamenat pouze jedno. Tarmon Gai’don, Poslední bitva, se určitě rychle blíží.
Vítr odtančil z doků a prolétl nad vysokým bílým opevněním známým jako Zářící hradby. Alespoň zde mohl člověk nalézt čistotu a pozornost v podobě věžové gardy, která stála s luky v rukou na stráži. Lučištníci, hladce oholení a v bílých tabardech bez jediné skvrnky či známek obnošenosti, střežili hradby, nebezpeční a pohotoví jako hadi chystající se k útoku. Tito vojáci neměli v úmyslu nechat během své služby Tar Valon padnout. Tar Valon odrazil každého nepřítele. Trollokové hradby prorazili, ale byli poraženi uvnitř města. Artušovi Jestřábí křídlo se nepodařilo Tar Valon dobýt. Dokonce ani černě zahalení Aielové, kteří pustošili zem během aielské války, se města nikdy nezmocnili. Mnozí prohlašovali, že to bylo velké vítězství. Jiní přemýšleli o tom, co by se bylo bývalo stalo, kdyby Aielové skutečně chtěli vstoupit do města.
Vítr prolétl nad západním ramenem řeky Erinin, nechal ostrov Tar Valon za sebou, minul Alindaerský most, tyčící se do výše napravo, jako by se nepřátelům vysmíval a vyzýval je, aby ho překročili a zemřeli. Za mostem vlétl vítr do samotného Alindaeru, jedné z mnoha vesnic poblíž Tar Valonu. Vesnice byla převážně vylidněná, neboť rodiny prchly přes most hledat útočiště ve městě. Nepřátelská armáda se objevila náhle, bez varování, jako by ji přinesla sněhová bouře. Jen málokdo se tomu divil. Vzbouřeneckou armádu vedly Aes Sedai, a ti, kdo žili v Bílé věži, jen zřídka spekulovali o tom, co Aes Sedai dokáží a nedokáží.
Vzbouřenecká armáda byla připravená, ale nejistá. Více než padesátitisícové vojsko tábořilo v mohutném prstenci stanů kolem menšího ležení Aes Sedai. Mezi vnitřním a vnějším táborem ležela neprodyšná hranice, hranice, která měla v poslední době zadržet muže, zvláště ty, kteří vládli saidínem.
Jeden by si téměř mohl myslet, že vzbouřenci mají v úmyslu utábořit se tu natrvalo. Nad ležením se vznášel duch běžného každodenního života. Všude chvátaly postavy v bílém, některé v oficiálním oděvu novicek, mnohé jiné ve velmi podobném. Při bližším pohledu bylo možné zjistit, že mnohé z nich mají mládí dávno za sebou. Některé už začaly šedivět. Ale mluvilo se o nich jako o „dětech“ a ony poslušně praly prádlo, vyklepávaly rohože a drhly stany za dozoru klidně se tvářících Aes Sedai. A pokud tyhle Aes Sedai neobvykle často zalétaly pohledem k obrysům Bílé věže, mýlil by se ten, kdo by je pokládal za znepokojené nebo nervózní. Aes Sedai se ovládaly. Vždy. Dokonce i nyní, když utrpěly nesmazatelnou porážku: Egwain al’Vere, amyrlinin stolec povstalců, byla zajata a uvězněna ve Věži.