Vítr zatřepotal několika šaty, strhl nějaké pověšené prádlo a spěšně se hnal dál na západ. Na západ, kolem Dračí hory s rozbitým kouřícím vrcholkem. Přes Černé vrchy a nad rozlehlou Caralainskou pastvinou. Tady se chráněné louže sněhu tiskly ke stínům pod rozeklanými převisy nebo vedle příležitostně rostoucích shluků horských kapinic. Už bylo načase, aby přišlo jaro, zimní pokrývkou měly vyrazit nové výhonky a na tenkých vrbových větvích měly vyrašit pupeny. Ve skutečnosti se jen máloco z toho skutečně stalo. Země stále spala, jako kdyby se zadrženým dechem vyčkávala. Nepřirozené horko loňského podzimu se protáhlo až do zimy a postihlo zemi suchem, které vypražilo život ze všeho kromě nejživotaschopnějších rostlin. Když konečně nastala zima, dorazila v podobě sněhových a ledových bouří a neutuchajícího vražedného mrazu. Poté, co nyní zima konečně ustoupila, roztroušení sedláci marně vyhlíželi naději.
Vítr se hnal nad zhnědlou zimní trávou a třásl stále ještě holými větvemi stromů. Když na západě dorazil k zemi známé jako Arad Doman – k hranici označené hřebeny kopců a nízkými vrcholky hor – náhle do něj něco narazilo. Něco neviditelného, něco, co zplodila temnota v dálce na severu. Něco, co směřovalo proti přirozeným větrným proudům. Vítr tím byl pohlcen, poryvem smeten na jih přes nízké vrcholky a hnědá předhůří k panskému domu, odloučenému a vystavěnému z klád na borovicemi zarostlých kopcích ve východním Arad Domanu. Vítr prolétl přes panské sídlo a stany, postavené na širokém otevřeném prostranství před ním, zatřásl borovým jehličím i stanovým plátnem.
Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený, stál s rukama za zády a hleděl z okna onoho panského sídla. Stále na ně myslel jako na „ruce“, i když měl nyní jen jednu. Levá paže mu končila pahýlem. Pod prsty zdravé ruky cítil hladkou kůži, zahojenou pomocí saidaru. Přesto měl poců, jako by tam druhou ruku měl.
Ocel, pomyslel si. Jsem ocel. Tohle se nedá spravit, a tak půjdu dál.
Dům – stavba ze silných borovicových a cedrových klád, postavená ve stylu domanské majetné vrstvy – ve větru sténal a hýbal se. Něco v tom větru páchlo po hnijícím mase. V této době to nebyl neobvyklý pach. Maso se bez varování kazilo, někdy jen pár minut po porážce. Sušení či nasolování nepomáhalo. Byl to dotek Temného a každým dnem sílil. Jak dlouho bude trvat, než bude tak zdrcující, tak olejnatý a odporný jako poskvrnění, které dřív pokrývalo saidín, mužskou polovici jediné síly?
Místnost, v níž stál, byla široká a dlouhá a její vnější zeď tvořily silné klády. Ostatní zdi byly postavené z borovicových prken, které stále ještě slabě voněly po míze a mořidle. Pokoj měl jen skromné vybavení: kožešina na podlaze, nad krbem dva staré zkřížené meče, dřevěný nábytek, místy ještě pokrytý kůrou. Celé místo bylo vyzdobeno tak, aby vypovídalo o tom, že toto je idylický dům v lesích, daleko od rušných, větších měst. Nebyla to samozřejmě chata – na to byl dům příliš velký a luxusní. Útočiště.
„Rande?“ zeptal se tichý hlas. Neobrátil se, ale ucítil, jak se Mininy prsty dotýkají jeho paže. Vzápětí se mu její ruce posunuly k pasu a ucítil její hlavu na paži. Prostřednictvím pouta, které sdíleli, cítil její starost.
Ocel, pomyslel si.
„Vím, že se ti to nelíbí…“ začala Min.
„Větve,“ řekl a kývl ven z okna. „Vidíš ty sosny hned vedle Bašereho tábora?“
„Ano, Rande. Ale…“
„Ohýbají se špatným směrem,“ řekl Rand.
Min zaváhala, a přestože fyzicky nijak nereagovala, pouto k němu doneslo její obavy. Jejich okno bylo v horním poschodí sídla a před ním se třepotaly prapory nad táborem: Randův Dračí praporec a Praporec Světla, a mnohem menší modrý prapor se třemi červenými květy penízovky, který oznamoval přítomnost rodu Bašere. Všechny tři hrdě vlály… ale hned vedle nich se jehličí na borovicích ohýbalo opačným směrem.
„Temný se hýbe, Min,“ řekl Rand. Téměř by si myslel, že je ten vítr výsledkem jeho vlastní přirozenosti ta’veren, ale to, co způsoboval on, bylo vždy možné. Vítr, který vane dvěma různými směry zároveň… no, ve způsobu, jakým se borovice pohybovaly, cítil cosi špatného, i když nedokázal pořádně rozpoznat jehličí. Od útoku toho dne, kdy přišel o ruku, už jeho zrak nebyl jako dřív. Bylo to jako… jako by hleděl skrz vodu na něco překrouceného. Pomalu se to ale zlepšovalo.
Dům byl jedním z dlouhé řady sídel, statků a dalších odlehlých skrýší, které Rand během posledních několika týdnů využil. Po nezdařeném setkání se Semirhage chtěl být neustále v pohybu a skákal z místa na místo. Potřeboval čas na přemýšlení – zvažování – a doufal, že i na zmatení nepřátel, kteří by po něm mohli pátrat. Panské sídlo urozeného pána Algarina v Tearu bylo bohužel zkompromitováno. Škoda, bylo to dobré místo. Rand se však neustále musel pohybovat.
Dole pod ním rozbili Bašereho Saldejci tábor na trávníku u sídla – otevřené travnaté ploše před domem, obklopené řadami borovic a jedlí. Říkat tomu v dnešní době „trávník“ vypadalo jako ironie. Dokonce ještě předtím, než sem vojsko dorazilo, to rozhodně nebyla zelená tráva – ale skvrnitá hnědá plocha se zimní pokrývkou, kterou jen místy váhavě prorůstaly nové výhonky. Ty byly neduživé a žluté a nyní i podupané kopyty a nohama v těžkých botách.
Trávník pokrývaly stany. Z Randova výhodného postavení v horním patře připomínaly úhledné řady malých špičatých stanů čtverce na hrací desce. Vojáci si větru všimli. Někteří ukazovali, jiní se skloněnými hlavami čistili zbroj, nosili koním vědra vody či brousili meče a hlavice kopí. Alespoň to zase nebyli chodící mrtví. Dokonce i nejsrdnatější muži mohli ztratit odvahu, když duchové vstávali z hrobů, a Rand potřeboval, aby tato armáda zůstala silná.
Potřeboval. Už to nebylo o tom, co Rand chtěl nebo co by si přál. Vše, co dělal, se soustředilo jen na potřebu, a co potřeboval nejvíc, byly životy těch, kdo ho následovali. Vojáci, kteří měli bojovat a umírat, připravovat svět na Poslední bitvu. Tarmon Gai’don přicházel. Co potřeboval, bylo, aby všichni byli dostatečně silní na vítězství.
Na prostranství vzadu vlevo, pod malým pahorkem, na němž sídlo stálo, se do země zařezával klikatý potok, z něhož trčelo žluté rákosí a zakrslý dub, který ještě nevyhnal jarní pupeny. Jistě, byl to jen malý potok, ale přesto dobrý zdroj pitné vody pro vojáky.
Vítr za oknem se náhle spravil a prapory sebou šlehly na druhou stranu a začaly vát opačným směrem. Takže to nakonec nebylo jehličí, co válo špatným směrem, ale prapory. Min tiše vydechla a on ucítil její úlevu, třebaže o něj stále měla strach. Tato emoce ji v poslední době neopouštěla. Cítil ji od všech, každého z těch čtyř uzlíků pocitů, které měl zasunuty vzadu v mysli. Tří od žen, kterým dovolil si tam najít místo, a jednoho od ženy, která se mu tam vnutila proti jeho vůli. Jedna z nich se blížila. Aviendha, přicházející s Rhuarkem, aby se s Randem setkali v panském domě.