Říkal jsi, že můžeme zemřít, ozval se Luis Therin vzadu v jeho hlavě. Slíbil jsi to!
Kadsuane mlčky přešla místností, nalila si pohár kořeněného vína, které stálo na servírovacím stolku vedle postele. Pak se posadila do jednoho z křesel z cedrového dřeva. Alespoň se nedožadovala toho, aby jí víno nalil. Nad něco takového rozhodně nebyla povznesena.
„No, tak co ses dozvěděla?“ zeptal se, odešel od okna a také si nalil pohár vína. Min přešla k posteli – s rámem z cedrových klád a jen částečně oloupaným čelem namořeným do tmavě narudlé hnědé barvy – a posadila se s rukama v klíně. Bedlivě Alivii sledovala.
Kadsuane při Randově ostrém tónu pozvedla obočí. Vzdychl a potlačil nelibost. Požádal ji, aby se stala jeho rádkyní, a souhlasil s jejími podmínkami. Min tvrdila, že se od Kadsuane bude muset naučit něco důležitého – to bylo další vidění – a po pravdě řečeno, nejednou mu byly její rady užitečné. Stála i za ty neustálé požadavky na slušné chování.
„Jak šel výslech, Kadsuane Sedai?“ zeptal se mírnějším hlasem.
Usmála se pro sebe. „Docela dobře.“
„Docela dobře?“ vyprskla Nyneiva. Ona Kadsuane slušné chování neslibovala. „Ta ženská je nesnesitelná!“
Kadsuane upila vína. „Zajímalo by mě, co jiného by člověk mohl od jedné ze Zaprodanců čekat, dítě. Měla spoustu času na to, aby si nacvičila… nesnesitelnost.“
„Rande, ta… kreatura je šutr,“ obrátila se k němu Nyneiva. „Vyslýcháme ji celé dny a dostaly jsme z ní sotva jednu užitečnou větu! Nedělá nic jiného, než nám vysvětluje, jak jsme druhořadý a opožděný, a občas jenom tak utrousí, že nás nakonec všechny zabije.“ Nyneiva zvedla ruku ke svému dlouhému copu – ale zastavila se ještě předtím, než za něj zatahala. V tom se zlepšovala. Rand uvažoval, proč se vůbec namáhá, vzhledem k tomu, jak očividná byla její nálada.
„Přes ty jeji dramatické řeči,“ kývla Kadsuane k Nyneivě, „má ta holka rozumný náhled na situaci. Pche! Když jsem říkala ,docela dobře’, měl sis to přeložit jako ,tak dobře, jak bys mohl čekat, s ohledem na naše nešťastná omezení’. Není možné zavázat umělci oči, a pak být překvapený, že nemá co malovat.“
„Tohle není umění, Kadsuane,“ prohlásil Rand suše. „Je to mučení.“ Min si s ním vyměnila pohled a on ucítil její starosti. Starosti o něj? Jeho nikdo nemučí.
Truhla, zašeptal Luis Therin. Měli jsme zemřít v té truhle. Pak… pak by bylo po všem.
Kadsuane usrkávala víno. Rand to svoje neochutnal – už věděl, že koření je tak silné, až byl nápoj nepoživatelný. Lepší tohle než druhá možnost.
„To ty po nás chceš výsledky, kluku,“ řekla Kadsuane. „A přesto nám odpíráš nástroje, které k jejich dosažení potřebujeme. Ať tomu říkáš mučení, výslech nebo pečení, já tomu říkám pošetilost. Kdybys nám dovolil…“
„Ne!“ zavrčel Rand a mávl na ni rukou… pahýlem… „Nebudete jí vyhrožovat nebo ubližovat.“
Čas strávený v temné truhle, když ho vytahovali ven a opakovaně bili. Nedovolí, aby se ženou, kterou má v moci, zacházeli stejně. Dokonce ani s jednou ze Zaprodanců. „Můžete ji vyslýchat, ale některé věci nedovolím.“
Nyneiva nakrčila nos. „Rande, ona je jedna ze Zaprodanců, neuvěřitelně nebezpečná!“
„Tu hrozbu si uvědomuju,“ prohlásil Rand rezolutně a zvedl pahýl, který dřív býval jeho levou rukou. Kovově zlaté a červené tetováni v podobě draka ve světle lampy zajiskřilo. Hlavu drakovi pohltil oheň, který Randa málem zabil.
Nyneiva se zhluboka nadechla. „Ano, dobře, tak teda musíš vidět, že by na ni normální pravidla neměly platit!“
„Řekl jsem ne!“ prohlásil Rand. „Budete ji vyslýchat, ale neublížíte jí!“ Ne ženě. Uchovám si alespoň tenhle střípek světla. Už jsem způsobil smrt a zármutek příliš mnoha ženám.
„Pokud to tak chceš, kluku,“ řekla Kadsuane stroze, „pak to tak bude. Ale nefňukej, když z ní nedokážeme vytáhnout ani to, co měla včera k snídani, natož polohu ostatních Zaprodanců. Jeden by se až divil, proč chceš s touhle fraškou vůbec pořád pokračovat. Možná bychom ji prostě měli předat Bilé věži a hotovo.“
Rand se odvrátil. Venku už byli vojáci hotoví s úvazišti pro koně. Vypadala dobře. Rovnoběžná a rovná a koně měli právě dost místa.
Předat ji Bílé věži? To se nikdy nestane. Kadsuane nepustí Semirhage z drápů, dokud nedostane odpovědi, které chce. Venku stále foukal vítr a před očima mu vlály prapory.
„Předat ji Bílé věži, říkáš?“ zeptal se a ohlédl se zpátky do místnosti. „Které Bílé věži? Svěřila bys ji Elaidě? Nebo jsi myslela ty druhé? Pochybuju, že by Egwain potěšilo, kdybych jí hodil na krk jednu ze Zaprodanců. Egwain by klidně mohla nechat Semirhage jít a místo toho zajmout mě. Přinutit mě pokleknout před spravedlností Bílé věže a zkrotit mě, aby si mohla udělat další zářez na opasku.“
Nyneiva se zamračila. „Rande! Egwain by nikdy…“
„Je amyrlin,“ přerušil ji ajedním douškem vypil pohár vína. Bylo přesně tak odporné, jak si pamatoval. „Aes Sedai až do morku kostí. Jsem pro ni jen další figurka.“
Ano, řekl Luis Therin. Musíme se od nich ode všech držet dál. Odmítly nám pomoct, víš. Odmítly! Řekly, že můj plán je příliš hazardní. Takže mi zůstala jen stovka rytířů, neměli jsme žádné ženy k vytvoření kruhu. Zrádkyně! Je to jejich vina. Ale… ale to já jsem zabil Ilienu. Proč?
Nyneiva něco říkala, ale Rand šijí nevšímal. Luisi Therine? Promluvil k hlasu. Co jsi to udělal? Ženy vám nepomohly? Proč?
Luis Therin však opět začal vzlykat a jeho hlas se vzdálil.
„Řekni mi to!“ zaječel Rand a odhodil pohár. „Ať shoříš, Rodovrahu. Mluv se mnou!“ V místnosti nastalo ticho.
Rand zamrkal. Nikdy… nikdy se nepokusil na Luise Therina mluvit nahlas, když ho mohli ostatní slyšet. A oni to věděli. Semirhage mluvila o hlase, který slyšel, odbyla Randa, jako by byl jen obyčejný šílenec.
Rand zvedl ruku a prohrábl si vlasy. Nebo se o to pokusil… ale použil ruku, na níž měl jen pahýl, a to nebylo k ničemu.
Světlo! pomyslel si. Přestávám se ovládat. Polovinu času nevím, který hlas je můj a který jeho. To se mělo zlepšit, potom, co jsem očistil saidín/ Měl jsem být v bezpečí…
Ne v bezpečí, zamumlal Luis Therin. Už jsme byli šílení. Už se to nedá vrátit. Začal se chichotat, ale smích se změnil ve vzlyky.
Rand se rozhlédl po pokoji. Min měla v tmavých očích tak ustaraný pohled, že se musel odvrátit. Alivia – která celou výměnu názorů o Semirhage sledovala těma pronikavýma očima – vypadala, že toho ví až moc. Nyneiva to konečně vzdala a tahala se za cop. Kadsuane ho pro jednou za výbuch nepokárala. Místo toho prostě jen upíjela víno. Jak mohla tu břečku pít?
Ta myšlenka byla banální. Směšná. Chtěl se rozesmát. Jenomže mu z úst nevyšel žádný zvuk. Nedokázal už se ani suše zasmát. Světlo! Už v tom nedokážu pokračovat. Moje oči vidi jako v mlze, ruku mám upálenou a staré rány na boku se otevírají, kdykoli udělám cokoli namáhavějšího, než je dýchání. Jsem vysušený jako příliš užívaná studna. Musím to tady dodělat a dostat se do Šajol Ghúlu.