Jinak ze mě nezbude nic, co by mohl Temný zabít.
To nebyla myšlenka, která by ho rozesmála; ta způsobila zoufalství. Avšak Rand neplakal, protože ocel plakat nemůže. V tuto chvíli to vypadalo, že Luis Therin dokáže plakat za ně za oba.
2
Podstata bolesti
Egwain se narovnala, zadek v plamenech nyní již důvěrně známé agónie z vydatného výprasku z rukou správkyně novicek. Cítila se jako koberec, z něhož právě někdo vyklepával prach. Navzdory tomu si klidně uhladila bílé suknice, pak se obrátila k zrcadlu v místnosti a beze spěchu si vytřela slzy z koutků očí. Tentokrát v každém oku jediná slza. Usmála se na svůj obraz a obě její já na sebe spokojeně kývla.
Na stříbřitém povrchu zrcadla se odrážela malá místnost s dřevěným obložením za ní. Bylo to strohé místo, v rohu stála masivní stolička s tmavým a vyhlazeným sedátkem po letech a letech užívání. Kompaktní stůl plný silných svazků, patřících správkyni novicek. Úzký stůl přímo za Egwain byl zdobený nějakým vyřezáváním, ale jeho kožené čalounění bylo mnohem méně elegantní. Mnoho mladších novicek – a nemálo přijatých – se přes ten stolek ohnulo a přijalo trest za neposlušnost. Egwain si téměř dokázala představit, že tmavá barva stolu byla způsobena od opakovaného zmáčení slzami. I ona sama jich zde mnoho prolila.
Dnes však žádnou. Jen dvě slzy, a ani jedna z nich jí nestekla po tváři. Ne že by ji to nebolelo; měla pocit, že jí bolestí hoří celé tělo. Vskutku, čím déle vzdorovala silám v Bílé věži, tím byly tresty přísnější. Ale jak byly výprasky stále častější a bolestivější, narůstalo i Egwainino odhodlání vytrvat. Ještě sejí nepodařilo obejmout a přijmou bolest tak, jak to uměli Aielové, ale cítila, že už je blízko. Aielové se dokázali smát i při nejkrutějším mučení. No, ona se dokázala při vstávání usmát.
Každá rána, kterou dostala, každá bolest, kterou trpěla, představovala vítězství. A vítězství bylo vždy důvodem ke štěstí, bez ohledu na to, jak moc utrpěla vaše pýcha nebo vás pálila kůže.
Vedle stolu za Egwain stála samotná správkyně novicek a odrážela se v zrcadle. Silviana zamračeně hleděla dolů na kožený řemen, který držela v rukách. Její bezvěká pravidelná tvář vypadala mírně zmateně; zírala na řemen, jako by někdo zíral na nůž, který odmítá řezat. Nebo na lampu, která nechce svítit. Ta žena patřila k červenému adžah, kterážto skutečnost se odrážela na lemování jejích prostých šedých šatů a šátku s třásněmi, který měla přehozený přes ramena. Byla vysoká a statná a černé vlasy měla stažené do drdolu. Egwain ji v mnoha směrech považovala za dokonalou správkyni novicek. Dokonce i když Egwain v absurdně velkém množství případů potrestala. Možná právě proto. Silviana konala svou povinnost. Světlo ví, že v poslední době bylo ve Věži málo takových, o nichž by se dalo říci totéž!
Silviana vzhlédla a setkala se s Egwaininým pohledem v zrcadle. Rychle položila řemen a potlačila všechny emoce ve tváři. Egwain se klidně otočila.
Silviana si povzdechla, což bylo nezvyklé. „Kdy to vzdáš dítě?“ zeptala se. „Musím říct, že už jsi svůj názor prokázala docela obdivuhodně, ale musíš vědět, že tě budu dál trestat, dokud se nepodvolíš. Pořádek je třeba udržovat.“
Egwain spolkla ohromení. Správkyně novicek s Egwain málokdy mluvila, když nešlo o příkazy nebo pokárání. Nicméně byly zde nějaké praskliny, než…
„Pořádek, Silviano?“ zeptala se Egwain. „Tak jako všude jinde ve Věži?“
Silviana sevřela rty do úzké čárky. Obrátila se a udělala si poznámku do knihy. „Uvidíme se ráno. Jdi se navečeřet.“
Důvodem ranního trestu bude to, že Egwain správkyni novicek oslovila bez uctivého „Sedai“ na konci. A pravděpodobně proto, že obě věděly, že se Egwain před odchodem neukloní.
„Vrátím se ráno,“ řekla Egwain, „ale večeře musí počkat. Dostala jsem příkaz dnes při večeři obsluhovat Elaidu.“ Střetnutí se Silvianou se protáhlo – Egwain s sebou přinesla docela dlouhý seznam prohřešků – a teď už nebude mít čas se najíst. Její žaludek si při té vyhlídce stěžoval.
Silviana na kratičký okamžik dala najevo nějaký cit. Bylo to překvapení? „A nic jsi mi o tom předtím neřekla?“
„A kdyby ano, změnilo by to něco?“
Na tu otázku Silviana neodpověděla. „Pak se tedy najíš poté, co obsloužíš amyrlin. Nechám pokyny správkyni kuchyní, aby ti schovala nějaké jídlo. Když vezmu v úvahu, jak často nyní podstupuješ léčení, dítě, budeš muset jíst. Nechci, aby ses z nedostatku potravy zhroutila.“
Přísná, ale spravedlivá. Skoda, že si našla cestu zrovna k červeným. „Dobře,“ řekla Egwain.
„A po jídle,“ pokračovala se zvednutým prstem Silviana, „se za mnou vrátíš kvůli domu, že se chováš neuctivě vůči amyrlininu stolci. Pro tebe to nikdy nebude prostě jen ,Elaida’, dítě.“ Vrátila se ke své tlusté knize a dodala: „Kromě toho, Světlo ví, v jakém maléru dnes večer budeš.“
Když Egwain vyšla z malého pokoje – a vstoupila do široké chodby z šedého kamene a se zelenými a červenými dlaždicemi na podlaze – přemýšlela o poslední poznámce. Možná to, co dala Silviana najevo, když slyšela o Egwainině návštěvě Elaidy, nebylo překvapení. Možná to byl soucit. Až se Egwain Elaidě postaví, stejně jako všem ostatním ve Věži, nebude Elaida reagovat mile.
Byl to důvod, proč se Silviana rozhodla povolat Egwain pojidle k poslednímu výprasku? Vzhledem k tomu, jaké Silviana vydala příkazy, se od Egwain bude vyžadovat, aby se před trestem najedla, dokonce i kdyby na ní Elaida navršila další výprasky.
Byla to malá laskavost, ale Egwain za ni byla vděčná. Vydržet každodenní tresty bylo dost těžké i bez vynechávání jídla.
Jak předpokládala, přistoupily k ní dvě červené sestry – Katerina a Barasine. Katerina držela bronzový pohár. Další dávka ločidla. Zdálo se, že se Elaida chce ujistit, že Egwain během jidla neusměmí ani pramínek. Egwain si pohár bez námitek vzala a jediným douškem ho vypila a pocítila slabou, avšak charakteristickou chuť máty. Nenuceně podala pohár zpátky Kateřině a žena neměla jinou možnost než si ho vžit. Téměř jako by byla královským šenkem.
Egwain do Elaidiných komnat nezamířila okamžitě. Díky příliš dlouhému trestu, který se protáhl až do večeře, paradoxně získala chvilku volna – a nechtěla přijít dřív, neboť to by ukazovalo úctu k Elaidě. Místo toho otálela s Kateřinou a Barasine za dveřmi správkyně novicek. Přijde jistá osoba navštívit pracovnu?
V dálce v chodbě kráčely po zelených a červených dlaždicích malé hloučky sester. Vrhaly kolem sebe kradmé pohledy, jako když se zajíc chystá vyplížit na mýtinu, aby se napásl, ale zároveň se bojí dravce ukrytého ve stínech. Sestry nyní ve věži vždy nosily šátky a nikdy nechodily samy. Některé dokonce držely sílu, jako by se bály, že je tady v samotné Věži přepadnou lapkové.
„Máte z toho radost?“ uvědomila si Egwain svůj hlas. Pohlédla na Kateřinu a Barasine; obě byly shodou okolností členkami skupiny, která Egwain polapila.
„Co to mělo znamenat, dítě?“ zeptala se Katerina chladně. „Mluvit na sestru, aniž bys předtím byla tázána? Tak moc dychtíš po dalším trestu?“ Měla na sobě okázale mnoho červené; zářivě karmínové šaty prolamované černou. Vodopád lehce zvlněných vlasů jí spadal na záda.
Egwain si výhrůžky nevšímala. Co víc by jí mohly udělat? „Nech na chvíli toho hašteření, Kateřino,“ řekla, zatímco sledovala, jak je míjí skupinka žlutých, které při spatření červených zrychlily. „Nech chvíli tu autoritativní pózu a výhrůžky. Nech to být a podívej se. Jsi na to pyšná? Po celá staletí nebyla ve Věži amyrlin pozvednutá z červeného adžah. A teď, když jste konečně dostaly šanci, vámi zvolená vůdkyně udělala Věži tohle. Ženy, které se nepodívají do očí těm, které důvěrně neznají, sestry, které chodí ve skupinách. Adžah se chovají, jako by spolu byla ve válce!“