Ale Světlo, poklonit se Elaidě taky nemůže! Amyrlin nic takového nedělá!
Nebo… ne. Amyrlin dělá, co je třeba. Co bylo důležitější? Bílá věž, nebo Egwainina pýcha? Jediný způsob, jak tuhle bitvu vyhrát, bylo nechat Elaidu myslet si, že to ona vyhrává. Ne… Ne, jediný způsob, jak vyhrát, bylo nechat Elaidu, ať si myslí, že žádná bitva není.
Dokáže se Egwain chovat slušně tak dlouho, aby přežila tento večer? Nebyla si tím jistá. Nicméně potřebovala odejít od večeře s tím, že Elaida bude mít dojem, že má vše v rukou, že je Egwain dostatečně zastrašená. Nejlepší cesta, jak toho dosáhnout a přitom si udržet trochu hrdosti, bude neříkat vůbec nic.
Ticho. To bude dnes večer její zbraň. Egwain se zatvrdila a zaklepala.
První překvapení bylo, když jí dveře otevřela Aes Sedai. Neměla na to Elaida sloužící? Egwain sestru nepoznala, ale bezvěká tvář byla zřejmá. Podle šátku patřila žena k šedým a byla štíhlá, s plným poprsím. Zlatohnědé vlasy jí spadaly do půlky zad a v očích měla výraz štvance, jako by v nedávné době byla pod velkým tlakem.
Elaida seděla vevnitř. Egwain se ve dveřích zarazila a zahleděla se dovnitř na svou soupeřku, poprvé od chvíle, kdy s Nyneivou a Elain odjely z Bílé věže honit černé adžah, což byl zlomový okamžik, od něhož jako kdyby uběhla věčnost. Elaida, krásná a sošná, jako by ztratila trochu své přísnosti. Sebejistě seděla a slabě se usmívala, jako by myslela na nějaký žert, který chápe jen ona. Její křeslo vypadalo téměř jako trůn, vyřezávané, pozlacené a namalované červenou a bílou. U stolu bylo prostřeno ještě jedno místo, patrně pro bezejmennou šedou sestru.
Egwain nikdy předtím amyrlininy komnaty nenavštívila, ale dokázala si představit, jak mohly vypadat Siuaniny. Prosté, a přesto ne strohé. Právě tak dost výzdoby, aby bylo vidět, že je to obydlí někoho významného, ale aby to zároveň neodvádělo pozornost. Za Siuan by všechno sloužilo nějakému účelu – možná několika účelům najednou. Stoly s tajnými přihrádkami. Nástěnné koberce sloužící jako mapy. Zkřížené meče nad krbem, které byly nabroušené pro případ, že by je strážci potřebovali.
Nebo to možná byla jen její obrazotvornost. Ať tak či onak, nejenže si Elaida pro sebe vybrala jiné pokoje; její výzdoba byla pozoruhodně drahá. Ještě nebyly vyzdobeny všechny prostory – povídalo se, že toho má ve svých pokojích každým dnem víc – ale na tom, co zde už bylo, se zjevně vůbec nešetřilo. Na stěnách a ze stropu visely nové hedvábné brokáty, všechny červené. Tairenský koberec pod nohama zobrazoval letící ptáky a byl tak jemně tkaný, že bylo téměř možné splést si ho s malbou. Po celé místnosti byly roztroušené kusy nábytku v tuctu různých stylů a provedení, všechny bohatě vyřezávané a vykládané slonovinou. Tady vinné hrozny, támhle oblý vyvýšený vzor nebo propletení hadi.
Co ji ale rozčílilo víc než marnotratnost, byla štola, kterou měla Elaida přehozenou přes ramena. Měla pruhy v šesti barvách. Ne v sedmi, ale šesti! Ačkoli si Egwain sama adžah nezvolila, vybrala by si zelené. To ale nijak nezabránilo tomu, aby při pohledu na štolu, kde chyběla modrá, nepocítila příval hněvu. Nikdo prostě jen tak nerozpustil jedno z adžah, ani když to byl amyrlinin stolec!
Egwain však držela jazyk za zuby. Toto setkání bylo o přežití. Egwain dokázala pro dobro Věže snášet bolestivé rány. Dokáže snášet i Elaidinu aroganci?
„Žádné pukrle?“ zeptala se Elaida, když Egwain vešla do místnosti. „Říkaly, že jsi paličatá. Dobrá tedy, až večeře skončí, navštívíš správkyni novicek a informuješ ji o této chybě. Co na to říkáš?“
Ze jsi pro tuto Věž nákaza stejně ohavná a ničivá, jako kterákoli nemoc, která v minulosti napadla město a jeho obyvatele. Ze jsi…
Egwain odtrhla pohled od Elaidina. A – se zahanbením, které jí z toho rozechvívalo kosti – sklonila hlavu.
Elaida se zasmála, neboť očividně to gesto pochopila správně. „Po pravdě, čekala jsem, že s tebou budou větší potíže. Vypadá to, že Silviana ví, jak plnit své povinnosti. To je dobře; dělalajsem si starosti, že se stejně jako v poslední době hodně jiných ve Věži ulejvá. Tak do práce. Nehodlám čekat na večeři celou noc.“
Egwain zaťala pěsti, ale nic neřekla. U zadní stěny stál dlouhý servírovací stůl s několika stříbrnými podnosy, z jejichž nablýskaných klenutých vík kapala voda, která se odpařila z horkého obsahu. Také zde byla stříbrná polévková mísa. Stranou postávala blízko dveří šedá sestra. Světlo! Ta žena byla vyděšená. Egwain jen výjimečně viděla sestru s takovým výrazem. Co bylo příčinou?
„No tak, Meidani,“ řekla Elaida šedé. „Budeš tam postávat celý večer? Posaď se.“
Egwain zakryla okamžik ohromení. Meidani? Byla jednou z těch, které Šeriam s ostatními poslaly špehovat Bílou věž! Zatímco Egwain prověřovala obsah jednotlivých podnosů, kradmo se ohlédla. Meidani došla k menšímu a méně zdobenému křeslu po Elaidině boku. Chodila šedá k večeři vždycky takhle naparáděná? Na krku sejí třpytily smaragdy a její šaty tlumeně zeleného odstínu byly z nejdražšího hedvábí a zdůrazňovaly ňadra, která by na jiné ženě vypadala průměrně, ale na Meidanině štíhlém těle působila bujně.
Beonin říkala, že šedé sestry varovala, že Elaida o jejich špehování ví. Tak proč Meidani z Věže neutekla? Co ji tady drželo?
Teď alespoň její vyděšený výraz dával smysl. „Meidani,“ řekla Elaida, zatímco upíjela z poháru vína, „dneska jsi nějaká pobledlá. Chodíš dost na slunce?“
„Trávím spoustu času nad historickými záznamy, Elaido,“ odpověděla Meidani nejistým hlasem. „Zapomněla jsi?“
„Ach ano, to je pravda,“ řekla Elaida zadumaně. „Bude dobré vědět, jak se v minulosti nakládalo se zrádci. Useknutí hlavy mi připadá jako příliš snadný a jednoduchý trest. Pro ty, kdo rozdělují naši Věž, kdo staví svoje odpadlictví na odiv, bude třeba opravdu mimořádná odměna. Dobře, pokračuj v pátrání.“
Meidani se usadila s rukama v klíně. Kdokoli jiný než Aes Sedai by si musel setřít pot z čela. Egwain zamíchala polévku ve stříbrné míse naběračkou, kterou svírala tak silně, až jí zbělely klouby na prstech. Elaida to věděla. Věděla, že Meidani je špeh, a přesto tu ženu pozvala na večeři. Aby si s ní pohrála.
„Pospěš si, děvče,“ obořila se Elaida na Egwain.
Egwain zvedla mísu, jejíž držadla jí hřála do rukou, a přešla k malému stolku. Naplnila misky nahnědlým vývarem, v němž plavaly královské žampiony. Podle vůně byla polévka tak opepřená, že v ní jakákoli jiná chuť zcela zanikne. Tolik jídla se kazilo, že by polévka byla bez koření nepoživatelná.
Egwain pracovala mechanicky, jako kolo vozu, které se valí za tažným volem. Nemusela se rozhodovat; nemusela reagovat. Prostě jen pracovala. Pečlivě naplnila misky polévkou, pak zvedla košík s chlebem a na každý malý porcelánový talířek na chléb jeden – ne moc okoralý – položila. Pak se vrátila se dvěma malými okrouhlými kousky másla, které několika pohyby nože rychle ale přesně odřízla z větší hroudy. Nestrávily jste spoustu času jako dcera hostinského, aniž byste se naučily řádně servírovat jídlo.
I při práci to v ní vřelo. Každý krok byl agónie, a ne kvůli stále ještě pálícímu zadku. Bylo to zvláštní, ale fyzická bolest se nyní zdála bezvýznamná. Byla druhotná v porovnání s bolestí mlčení, s bolestí způsobenou tím, že se té ohavné ženské, tak vznosné, tak naduté, nemůže postavit.