Arad Doman jako království skončil. Zhroutí se jako stůl, na který jste naskládali příliš mnoho těžkých věcí. To není můj problém, pomyslel si Rand, nedívaje se na lidi. Udělal jsem všechno, co jsem mohl.
To nebyla pravda. Přestože chtěl Domancům pomoci, skutečným důvodem jeho příchodu byla snaha vypořádat se se Seančany, zjistit, co se stalo s králem, a vystopovat Graendal. Nemluvě o co nejlepším zajištění Hraničních států.
„Jaké zprávy posílá Ituralde?“ zeptal se Rand.
„Bojím se, že nijak dobré,“ řekl Bašere zachmuřeně. „Dostal se do šarvátek s trolioky, ale o tom už víš. Zplozenci Stínu se vždycky rychle stáhnou, ale Ituralde nás varuje, že se něco chystá. Jeho zvědové zahlédli vojska dost velká na to, aby ho porazila. Jestli se tam shromažďují trolloci, pak se nejspíš houfují i jinde. Zvláště v Sedle.“
Zatracení Hraničáři! pomyslel si Rand. Budu s nimi muset něco udělat. Brzo. Dojel na náměstí, zastavil Tai’daišara a kývl na Flinna a Naeffa.
Na jeho znamení oba na náměstí otevřeli velký průchod. Rand chtěl odejít přímo ze sídla urozené paní Čadmar, ale to by znamenalo vypařit se jako zloděj, jeden den tady a druhý pryč. Alespoň lidem dovolí, aby ho viděli odcházet, a tak věděli, že zůstali sami. Lidé lemovali chodníky, podobně jako když Rand poprvé přijel do města. Bylo-li to vůbec možné, byli ještě tišší než předtím. Ženy v přiléhavých šatech, muži v barevných kabátech a košilích s volány. Stálo zde mnoho lidí, kteří neměli domanskou měděnou kůži. Rand příslibem jídla nalákal do města tolik lidí.
Bylo načase jít. Popojel k jednomu z průchodů, ale nějaký hlas zavolaclass="underline" „Urozený pane Draku!“
Bylo snadné ten hlas slyšet, jelikož zástupy byly tak tiché. Rand se obrátil v sedle a pátral po zdroji zvuku. Štíhlý muž v červeném domanském kabátě – u pasu zapnutém a vepředu otevřeném do „V“ – a nabírané košili pod ním. Prodíral se davem a jeho zlaté náušnice se třpytily. Aielové se mu postavili do cesty, ale Rand v něm poznal jednoho ze správců přístavu. Kývl na Aiely, aby muže – jmenoval se Iralin – pustili k němu.
Iralin si pospíšil k Tai’daišarovi. Na Domance byl nezvykle hladce oholen a pod očima měl černé kruhy z nedostatku spánku.
„Můj pane Draku,“ řekl muž tiše, když se zastavil u Randova koně. „Jídlo! Zkazilo se.“
„Jaké jídlo“ zeptal se Rand.
„Všechno?“ řekl muž napjatým hlasem. „Každý sud, každý pytel, každý kousek jídla v našich skladištích a na lodích Mořského národa. Můj pane! Není jenom prolezlé červy. Zčernalo a zhořklo a lidem je z něho špatně!“
„ Všechno?“ zopakoval Rand ohromeně.
„Všechno,“ potvrdil Iralin tiše. „Stovky a stovky sudů. Stalo se to najednou, během jediného okamžiku. V jednu chvíli bylo v pořádku, vzápětí… Můj pane, do města přišlo tolik lidí, protože se doslechli, že máme jídlo! Teď nemáme nic. Co budeme dělat?“
Rand zavřel oči.
„Můj pane?“ zeptal se Iralin.
Rand otevřel oči a pobídl Tai’daišara k pohybu. Nechal správce přístavu s otevřenou pusou za sebou a projel průchodem. Nic víc Rand nemohl dělat. Nic víc neudělá.
Pustil nadcházející hladomor z hlavy. Ohromilo ho, jak to bylo snadné.
Bandar Eban zmizel, ti příliš tiší lidé zmizeli. Ve chvíli, kdy prošel průchodem, ho čekající davy přivítaly jásotem. Ten kontrast byl tak šokující, že ohromený Rand Tai’daišara zarazil.
Před ním ležel Tear. Toto bylo jedno z velkých měst, rozlehlé a mohutné, a průchody se otevřely přímo na Hodovní rynek, jedno z důležitých náměstí. Krátká řada aša’manů jej pozdravila pěstmi přitisknutými k hrudi. Rand je sem poslal zrána, aby město připravili na jeho příjezd a uvolnili náměstí pro průchody.
Lidé dál jásali. Shromáždily se jich zde tisíce a na tuctech žerdí nad hlavami davu vlály praporce Světla. Obdiv davů Randa zasáhl jako vlna výčitek. Takovou chválu si nezasloužil. Ne po tom, co udělal v Arad Domanu.
Musím jít dál, pomyslel si a opět Tai’daišara pobídl do pohybu. Tady koňská kopyta klapala o dlažební kameny, a ne o deštěm zvlhlou hlínu. Bandar Eban byl velké město, ale Tear byl něco zcela jiného. Vinoucí se ulice byly lemovány stavbami, které by většina vesničanů označila za stěsnané, ale Tairenové na ně byli zvyklí. Na okrajích většiny špičatých střech pokrytých taškami seděli muži nebo chlapci v naději, že budou mít lepší výhled na urozeného pána Draka. Stavební kameny domů měly světlejší odstín než ty v Bandar Ebanu a při stavbě jim zde dávali přednost. Snad to bylo kvůli pevnosti, která se tyčila nad městem. Jmenovala se Tearský Kámen. Pozůstatek předchozího věku, přesto působivý.
Rand klusal vpřed. Min a Bašere se drželi poblíž. Davy řvaly. Tak hlasitě. Nedaleko se dva třepotající se plamence zachytily ve větru a nevysvětlitelně zamotaly. Muži kteří stáli téměř v čele davu a drželi je nahoře, je sklopili a pokusili se je rozmotat, ale větru se nějak podařilo je pevně zauzlovat. Rand je minul téměř bez povšimnutí. Už ho přestalo překvapovat, co jeho povaha taveren dokáže.
Překvapilo jej však, že v davu vidí tolik cizinců. To nebylo tak neobvyklé; v Tearu se vždy pohybovalo hodně cizinců – vítal ty, kdo obchodovali s kořením a hedvábím z východu, porcelánem z moře, obilím nebo tabákem ze severu a příběhy odkudkoli, kde se daly nasbírat. Nicméně Rand zjistil, že mu cizinci – bez ohledu na město – věnují při jeho návštěvách menší pozornost. Tak to bývalo dokonce i tehdy, když to byli cizinci z jiných zemí, které dobyl. Když byl v Cairhienu, Cairhieňané se mu vlichocovali – ale když byl v Illianu, vyhýbali se mu. Možná se jim nelíbilo, když jim někdo připomínal, že jejich pán a pán jejich nepřátel je tentýž muž.
Tady mu však nečinilo potíže cizince rozeznat: lidé Mořského národa s tmavou kůží a volným zářivým oblečením; Muranďané v dlouhých kabátech a s navoskovanými kníry; vousatí Illiánci s vysokými límci; bledí Cairhieňané s pruhy na oblečení. Také zde byli muži a ženy v prosté andorské vlně. Cizinců jásalo méně než místních, ale byli zde a pozorně ho sledovali.
Bašere bedlivě zkoumal dav.
„Lidé vypadají překvapeně,“ uslyšel se Rand říkat.
„Byl jsi pryč dost dlouho.“ Bašere si zamyšleně přejel kotníky prstů knír. „Zprávy jsou nepochybně rychlejší než šípy a nejeden hospodský si vymýšlel historky o tvé smrti nebo zmizení, aby si zákazníci dali další rundu.“
„Světlo! Připadá mi, že půlku života trávím tím, že udupávám jednu povídačku za druhou. Kdy to skončí?“
Bašere se zasmál. „Až dokážeš zastavit šeptandu, slezu z koně a začnu jezdit na koze! Cha! A taky se přidám k Mořskému národu.“
Rand mlčel. Jeho následovníci se dál valili průchodem. Jak Saldejci vstupovali do Tearu, téměř do posledního muže zvedali kopí a jejich koně se vzpínali. Aes Sedai nebylo možno přistihnout, jak se nafukují, ale vypadaly méně povadle a jejich bezvěké tváře se bystře rozhlížely po davu. A zdálo se, že Aielům – kteří se neplížili tak obezřetně a netvářili se tak ostražitě jako obvykle – jásající dav vyhovuje víc než tiché obviňující domanské oči.
Bašere s Randem zamířili stranou a Min je mlčky následovala. Vypadala roztržitě. Když Rand ohlásil svůj odjezd, Nyneiva s Kadsuane v sídle nebyly. Co mohly mít za lubem? Pochyboval, že jsou spolu; ty ženy spolu stěží dokázaly být ve stejné místnosti. V každém případě se doslechnou, kam odešel, a najdou si ho. Od této chvíle nebude Randa těžké najít. Už se nebude skrývat v lesích. Už nebude cestovat sám. Ne když Lan a jeho Malkierové jedou k Sedlu. Už mu nezbývalo dost času.