Bašere sledoval otevřené průchody a tiše procházející Aiely. Už si na ten způsob cestování začínali zvykat.
„Povíš to Ituraldemu?“ zeptal se nakonec Bašere. „Že se stahuješ?“
„Doslechne se to,“ řekl Rand. „Jeho poslové měli rozkazy nosit zprávy do Bandar Ebanu. Brzy zjistí, že už tam nejsem.“
„A když odejde z Hraničních států, aby pokračoval ve válce proti Seančanům?“
„Pak Seančany zpomalí,“ řekl Rand. „A zabrání jim šlapat mi na paty. To bude stejně užitečné jako cokoli jiného, co by mohl dělat.“
Bašere na něj upíral pohled.
„Co čekáš, že udělám, Bašere?“ zeptal se Rand tiše. V tom pohledu byla výzva, jakkoli jemná, ale Rand ji nepřijme. Jeho hněv zůstával uložen v ledu.
Bašere si povzdechl. „Nevím,“ přiznal. „Tohle je pěkný zmatek a já z něho nevidím cestu ven, chlapče. Jít do války se Seančany v zádech je ta nejhorší situace, která mě napadá.“
„Já vím,“ řekl Rand s pohledem upřeným na město. „Než tohle skončí, bude Tear jejich, a nejspíš i Illian. Ať shořím, budeme mít kliku, když nedobudou všechno až po Andor, zatímco my budeme hledět na druhou stranu.“
„Ale…“
„Musíme předpokládat, že až se Ituralde doslechne o mém neúspěchu, opustí své pozice. To znamená, že naše příští kroky musí vést k hraničářské armádě. Ať mají tvoji lidé vůči mně jakékoli námitky, je třeba je rychle vyřešit. S lidmi, kteří neplní své povinnosti, nemám trpělivost.“
Udělali jsme to? zeptal se Luis Therin. Koho jsme opustili?
Zmlkni! zavrčel Rand. Vrať se zpátky k brekotu, šílenče, a nech mě na pokoji!
Bašere se zamyšleně zapřel v sedle. Pokud přemýšlel o tom, jak Rand opustil Domance, nic neřekl. Nakonec zavrtěl hlavou. „Netuším, k čemu se Tenobie chystá. Mohlo by to být něco tak prostého, jako že se na mě hněvá, protože jsem odešel, abych tě následoval; mohlo by to být něco tak složitého, jako že bude žádat, aby ses podrobil vůli monarchů z Hraničních států. Nedokážu si představit, co by ji a ostatní v takovýchto časech odlákalo od Momy.“
„Brzo to zjistíme,“ řekl Rand. „Chci, aby sis vzal pár aša’manů a zjistil, kde Tenobie s ostatními táboří. Možná zjistíme, že s touhle hloupou šaškámou přestali a vracejí se zpátky tam, kam patří.“
„Tak dobře,“ řekl Bašere. „Postarám se o své muže a půjdu.“
Rand rázně přikývl, pak obrátil svého koně a klusem vyrazil po cestě. Tu po obou stranách lemovali lidé, kteří ohlašovali jeho příchod. Když Tear navštívil naposledy, pokusil se přijít v přestrojení – ne že by mu to k něčemu bylo. Každý, kdo znal znamení, by věděl, že je ve městě. Neobvyklé události – prapory, které se zauzlují, lidé, co padají z domů a nic se jim nestane – byly jen začátek. Zdálo se, že jeho působení ta’veren sílí a působí stále větší pokřivení. A nebezpečnější.
Během poslední návštěvy obléhali Tear vzbouřenci, ale město nijak neutrpělo. V Tearu se příliš živě obchodovalo, než aby si dělal starosti s něčím tak obyčejným, jako je obležení. Většina lidí žila běžným životem a rebelů si stěží všímala. Šlechta ať si klidně hraje svoje hry, dokud tím nenarušuje životy počestnějších občanů.
Kromě toho každý věděl, že Kámen vydrží, jako téměř vždy. Díky cestování byl možná překonaný, ale pro nájezdníky, kteří nemají přístup k jediné síle, bylo prakticky nemožné Kámen dobýt. Sám byl mohutnější než mnohá města – obrovská masa zdí, věží a strmých opevnění bez jediné spáry mezi kameny. Jeho součástí byly kovárny, skladiště, tisíce obránců a vlastní opevněný přístav.
Nic z toho by proti seančanské armádě s damane a rakeny nebylo příliš k užitku.
Davy lemovaly ulici až k Okraji Kamene, velkému otevřenému prostranství, které Kámen ze tří stran obklopovalo. Je to vražedné pole, poznamenal Luis Therin.
Tady Randa jásotem zdravil další dav. Brány Kamene byly otevřené a čekala na něj uvítací delegace. Darlin – kdysi vznešený pán, nyní král Tearu – seděl na zářivě bílém hřebci. Tairen, alespoň o hlavu menší než Rand, měl krátký černý plnovous a krátce zastřižené vlasy. Kvůli výraznému nosu se o něm nedalo říci, že je hezký, ale Rand jej považoval za velice chytrého a čestného muže. Koneckonců, Darlin stál nejdřív proti Randovi, místo aby se připojil k těm, kteří ho hned začali uctívat. Muž, jehož věrnost bylo těžké získat, byl často zároveň ten, na jehož věrnost bude možné se spolehnout, když ho nebudete mít na očích.
Darlin se Randovi uklonil. Bledý Dobraine, oblečený v modrém kabátě a bílých kalhotách, seděl na grošovaném valachovi vedle krále. Ve tváři měl nečitelný výraz, i když se Rand domníval, že je stále ještě zklamaný, že ho z Arad Domanu poslal tak rychle pryč.
Před hradbou stály řady obránců Kamene se zdviženými meči a hrudními pláty a přilbami, nablýskanými tak, až téměř zářily. Nabírané rukávy měli černozlatě pruhované a nad hlavou jim vlál prapor Tearu, napůl červené, napůl zlaté pole se znakem tří stříbrných měsíčních srpků. Rand viděl, že nádvoří za hradbou je přecpané vojáky, z nichž mnozí na sobě měli uniformu obránců, ale řada z nich neměla žádnou uniformu kromě červenozlatého pruhu omotaného kolem paže. To budou noví rekruti, muži, které Rand Darlinovi nařídil shromáždit.
Tato přehlídka měla člověka naplnit úctou. Nebo možná zapůsobit na jeho pýchu. Rand zastavil Tai’daišara před Darlinem. Krále naneštěstí doprovázel ten kohout Weiramon, který seděl na koni hned za Darlinem. Weiramon byl tak mdlého rozumu, že by ho Rand stěží nechal pracovat bez dozoru na poli, natož aby mu svěřil velení vojenské jednotky. Ano, malý muž byl statečný, ale to nejspíš jen proto, že mu to myslelo příliš pomalu, než aby zvážil většinu nebezpečí. Jako vždy se Weiramon snažil nevypadat jako tatrman, ale právě proto tak vypadal ještě víc; plnovous měl navoskovaný, vlasy pečlivě načesané tak, aby to zakrylo stále větší pleš, a na sobě honosný oděv – kabát a spodky střižené jako polní uniforma, ale nikdo by do bitvy nevyrazil v tak vybraném oblečení. Nikdo kromě Weiramona.
Líbí se mi, pomyslel si Luis Therin.
Rand sebou trhl. Tobě se nelíbí nikdo!
Je čestný, odvětil Luis Therin a pak se zasmál. Určitě víc než já! Člověk se nerozhodne být pitomec, ale rozhodne se být věrný. Mohlo nás potkat i něco horšího, než mít tohohle chlapa za stoupence.
Rand zůstal zticha. Dohadovat se s tím šílencem k ničemu nevedlo. Luis Therin se rozhodoval bez důvodu. Alespoň si zase nepobrukoval o nějaké hezké ženě. To dokázalo docela rušit.
Darlin a Dobraine se Randovi poklonili a Weiramon je napodobil. Za králem samozřejmě čekali i další. Ovšemže nechyběla urozená paní Caraline; štíhlá Cairhieňanka byla stejně krásná, jak si Rand pamatoval. Na čele jí visel bílý opál a zlatý řetízek měla vpletený do černých vlasů. Rand se přiměl odvrátit pohled. Tolik se podobala své sestřence Moirain. A Luis Therin samozřejmě začal vyjmenovávat jména na seznamu, Moirainino jako první.