„Ano,“ řekla Egwain. „Vím, že o nich nemluvíme rády, ale může některá z nás upřímně prohlásit, že černé adžah neexistuje? Můžete dodržet přísahu a zároveň říct, že jste nikdy neuvažovaly o tom, že je možné – či dokonce pravděpodobné – že jsou mezi námi temné družky?“
Ani jedna se toho neodvážila. Navzdory časné hodině bylo ve stanu horko. Dusno. Žádná z nich se samozřejmě nepotila – znaly ten prastarý trik, jak se tomu vyhnout.
„Ano,“ pokračovala Egwain. „Je to ostudné, ale je to pravda, kterou – jako vůdkyně – musíme přiznat. Ne veřejně; ale mezi sebou před tím nemůžeme uhýbat. Byla jsem svědkem toho, co mlže nedůvěra a tiché politikaření s lidmi provést. Nedovolím, aby nás tady zasáhla stejná nákaza. Patříme k různým adžah, ale máme stejný cíl. Musíme vědět, že si navzájem můžeme bezvýhradně věřit, protože v tomto světě je jen málo dalšího, čemu se dá důvěřovat.“
Egwain sklopila oči k holi přísahy, kterou si dříve toho rána přinesla od Saerin. Přejela po ní palcem. Kéž bys ji dokázala při své návštěvě najít, Verin, pomyslela si. Možná by tě to nezachránilo, ale ráda bych to zkusila. Hodila by se mi tvoje pomoc.
Egwain vzhlédla. „Nejsem temná družka,“ oznámila místnosti. „A vy víte, že to nemůže být lež.“
Přísedící se tvářily zmateně. Nu, brzy pochopí, o co jde.
„Je načase, abychom se prokázaly,“ řekla Egwain. „Tenhle nápad dostalo pár chytrých žen v Bílé věži, a já mám v úmyslu to ještě rozvést. Všechny postupně použijeme hůl přísahy, abychom se zbavily tří přísah, a pak je opět složíme. Jakmile jimi budeme všechny vázány, budeme schopny odpřisáhnout, že nejsme služebnice…“
Šeriam uchopila zdroj. Egwain to čekala. Vrazila mezi Šeriam a zdroj štít, až žena zalapala po dechu. Berana šokované vykřikla a několik žen popadlo zdroj a rozhlížely se kolem.
Egwain se obrátila a pohlédla Šeriam do očí. Žena měla tvář rudou téměř stejně jako vlasy a dýchala velice rychle. Jako chycený králík, s nohou v oku a vyděšeně vyvalenýma očima. Svírala si zavázanou ruku.
Ach, Šeriam, napadlo Egwain. Doufala jsem, že se v tobě Verin mýlila.
„Egwain?“ zeptala se Šeriam znepokojeně. „Jenom jsem…“
Egwain popošla vpřed. „Jsi černá adžah, Šeriam?“
„Cože? Ovšemže ne!“
„Stýkáš se se Zaprodanci?“
„Ne!“ prohlásila Šeriam a těkala očima stranou.
„Sloužíš Temnému?“
„Ne!“
„Byla jsi zproštěna přísah?“
„Ne!“
„Máš rudé vlasy?“
„Samozřejmě ne, nikdy jsem…“ Ztuhla.
A za ten trik ti taky děkuju, Verin, povzdechla si v duchu Egwain.
Ve stanu zavládlo naprosté ticho.
„Samozřejmě jsem se přeřekla,“ řekla Šeriam a nervózně se potila. „Nevěděla jsem, na jakou otázku odpovídám. Jistěže nemůžu lhát. Žádná z nás nemůže…“
Její hlas se vytratil, když jí Egwain podala hůl přísahy. „Dokaž to, Šeriam. Žena, která za mnou ve Věži přišla, mi uvedla tvé jméno jakožto vůdce mezi černými adžah.“
Šeriam pohlédla Egwain do očí. „Takhle tedy,“ řekla tiše s truchlivýma očima. „A kdo za tebou přišel?“
„Verin Mathwin.“
„Vida, vida,“ řekla Šeriam a usadila se zpět do svého křesla. „Povím to, že od ní jsem to rozhodně nečekala. Jak překonala přísahy Velikému pánovi?“
„Vypila jed,“ řekla Egwain se sevřeným srdcem.
„Velmi chytré.“ Žena s ohnivými vlasy přikývla. „K něčemu takovému bych se sama nikdy nepřinutila. To vskutku ne…“
Egwain setkala pouta ze vzduchu, ovázala jimi Šeriam a připevnila tkanivo. Pak se obrátila zpátky k nevěřícně zírající skupině bledých žen. Některé byly vyděšené. „Svět kráčí do Poslední bitvy,“ řekla Egwain přísně. „Čekaly jste snad, že nás naši nepřátelé nechají na pokoji?“
„Kdo další?“ zašeptala Lelaine. „Čí jméno ještě padlo?“
„Mnoho dalších,“ řekla Egwain. „Včetně přísedících.“
Moria se vymrštila na nohy a rozběhla se k východu. Udělala stěží dva kroky. Tucet různých sester obklíčilo bývalou modrou štíty a svázalo ji v tkanivu vzduchu. Během několika vteřin visela ve vzduchu s roubíkem v puse a po oválné tváři jí stékaly slzy.
Romanda zamlaskala a obešla ji. „Obě z modrého,“ poznamenala. „To byl dramatický způsob odhalení, Egwain.“
„Budeš mě oslovovat ,matko’, Romando,“ řekla Egwain a sestoupila z pódia. „A není tak divné, že jich tady bude víc mezi modrými, protože z Bílé věže uprchlo celé adžah.“ Zvedla hůl přísahy. „Důvod, proč jsem je musela odhalit takto, je prostý. Jak bys reagovala, kdybych je prostě označila za černé, aniž bych nabídla důkaz?“
Romanda přikývla. „V obou věcech máš pravdu, matko.“ přiznala.
„Takže předpokládám, že by ti nevadilo znovu složit přísahy jako první?“
Romanda pohlédla na obě ženy, spoutané prameny vzduchu, a zaváhala jen krátce. Téměř všechny ženy v místnosti držely zdroj a jedna druhou pozorovaly, jako by jim každou chvíli mohly z hlavy místo vlasů vyrůst hadi.
Romanda uchopila hůl přísahy a podle pokynů se uvolnila z přísah. Očividně se jednalo o bolestivý proces, ale ona kromě syčivého nadechnutí nedala nic najevo. Ostatní ji pozorně sledovaly, jestli nezkusí nějaký trik, ale Romanda při novém skládání přísah nic neskrývala. Podala hůl zpět Egwain. „Nejsem temná družka,“ řekla. „A nikdy jsem nebyla.“
Egwain hůl přísahy přijala. „Děkuji ti, Romando,“ řekla. „Lelaine, chceš být další?“
„S radostí,“ odvětila žena. Nejspíš cítila potřebu očistit modré. Jedna po druhé se ženy zřekly přísah – a při tom lapaly po dechu a syčely bolestí – a pak složily přísahy znovu a odpřisáhly, že nejsou temné družky. Egwain si při každé z nich vydechla úlevou. Verin přiznala, že budou i černé sestry, které nenašla, a že Egwain může mezi přísedícími objevit další černé.
Když Kwamesa jako poslední vrátila hůl Egwain a prohlásila o sobě, že není temná družka, napětí v místnosti se viditelně zmenšilo.
„Velmi dobře,“ řekla Egwain a vrátila se ke stupínku v čele stanu. „Od této chvíle budeme pokračovat jednotně. Už žádné hašteření. Žádné hádky. Všem nám leží na srdci nejlepší zájmy Bílé věže – a samotného světa. Alespoň nás dvanáct si navzájem věří.
Očištění není nikdy snadné. Často je bolestivé. Dnes jsme se očistily, ale to, co musíme provést dál, bude bolestivé téměř stejně.“
„Ty… ty znáš jména mnoha dalších?“ zeptala se Takima, která pro jednou nevypadala nesoustředěné.
„Ano,“ řekla Egwain. „Dohromady víc než dvě stovky, ze všech adžah. Asi sedmdesát tady v táboře mezi námi. Mám jména.“ V noci se vrátila, aby si ze svého pokoje vzala Verininy knihy. Nyní se neviditelné bezpečně ukrývaly v jejím stanu. „Navrhuji, abychom je uvěznily, ačkoli to bude složité, protože je všechny musíme chytit pokud možno najednou.“ Kromě překvapení bude jejich největší výhodou vrozená nedůvěřivá povaha černých adžah. Verin a další zdroje naznačovaly, že jen málo sester mezi černými zná víc než hrstku jiných jmen. V knížce byl celý oddíl o organizaci černých adžah a jejich systému skupinek nazývaných „srdce“, které mezi sebou komunikovaly jen minimálně, aby si zachovaly utajení. Egwain doufala, že právě díky tomuto systému si tak rychle neuvědomí, co se děje.