Přísedící vypadaly sklíčeně. „Nejdřív,“ řekla Egwain, „vyhlásíme, že musíme všem sestrám sdělit naléhavou zprávu, ale nemůžeme si dovolit, aby ji zaslechli vojáci v táboře. Podle jednotlivých adžah zavoláme sestry do tohoto stanu – je dost velký, aby se do něj vešly dvě stovky lidí. Všem vám rozdám seznam jmen černých sester. Vždy, když jednotlivé adžah vstoupí, zopakuju jim to, co jsem řekla i vám, a povím jim, že všechny budou muset přísahat na hůl přísahy. Budeme připravené chytit černé sestry, které se pokusí uniknout. Svážeme je a necháme v audienčním stanu.“ Tento menší stan byl z boku propojený se sněmovnou a dal se uzavřít, takže vstupující sestry zajatkyně neuvidí.
„Budeme muset něco udělat se strážci,“ řekla Lelaine zachmuřeně. „Asi bychom je měly nechat vejít se sestrami a být připravené se jich chopit.“
„Někteří z nich budou temní druzi,“ řekla Egwain. „Ale ne všichni. A já nevím kteří.“ Verin k tomu napsala pár poznámek, ale naneštěstí ne moc.
„Světlo, to je ale binec,“ zamumlala Romanda.
„Musí se to udělat,“ prohlásila povýšená Berana a zavrtěla hlavou.
„A musí se to udělat rychle,“ řekla Egwain. „Tak aby černé sestry neměly čas utéct. Jen pro jistotu upozorním urozeného pána Brynea, aby stan obklíčil lučištníky a sestrami, kterým důvěřujeme, aby zastavili každého, kdo se pokusí o útěk. Ale to bude fungovat jen u těch, které jsou příliš slabé, než aby vytvořily průchod.“
„Nesmíme to nechat dojít tak daleko,“ řekla Lelaine. „Válka uvnitř tábora…“
Egwain přikývla.
„A co Bílá věž?“ zeptala se Lelaine.
„Jakmile to tady vyčistíme,“ řekla Egwain, „pak můžeme udělat to, co je nutné, abychom Aes Sedai znovu sjednotily.“
„Chceš říct…“
„Ano, Lelaine,“ řekla Egwain. „Mám v úmyslu dnes večer zahájit útok na Tar Valon. Dejte všem vědět a řekněte urozenému pánovi Bryneovi, ať připraví své muže. Tahle zpráva odvede pozornost černých mezi námi, a tak bude méně pravděpodobné, že si všimnou, co děláme.“
Romanda pohlédla na Šeriam a Moriu, které visely ve vzduchu na kraji stanu a s ústy zacpanými roubíky ze vzduchu nezastřeně brečely. „Musí se to udělat. Předkládám sněmovně návrh, abychom přistoupili k činům, které požaduje amyrlin.“
Stan utichl. Pak ženy pomalu vstaly, aby vyjádřily souhlas. Byl jednohlasný.
„Světlo nás ochraňuj,“ zašeptala Lelaine. „A odpusť nám, co se chystáme udělat.“
Moje slova, dodala v duchu Egwain.
44
Neznámé pachy
„Tarwinovo sedlo je místo, které dává největší smysl!“ namítla Nyneiva.
Společně s Randem jeli po zarostlé cestě otevřené travnaté krajiny Mareda, doprovázení zástupem Aielů. Nyneiva zde byla jediná Aes Šedai; Narišma s Naeffem jeli v zadní části skupiny a tvářili se nevrle. Rand jejich Aes Sedai přinutil zůstat. V poslední době se zdál být zvlášť odhodlaný prosadit si svou nezávislost na nich.
Nyneiva seděla na čistě bílé klisně jménem Měsíční paprsek, kterou uzmula z Randovy stáje v Tearu. Pořád jí připadalo zvláštní, že vůbec má vlastní stáj, natož jednu v každém velkém městě na světě.
„Tarwinovo sedlo,“ zavrtěl hlavou Rand. „Ne. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že tam bojovat nechceme. Lan mi dělá laskavost. Pokud dokážu zkoordinovat útok společně s tím jeho, můžu získat ohromnou výhodu. Ale nechci odvádět pozornost svojí armády Sedlem. Bylo by to plýtvání zdroji.“
Plýtvání zdroji? Do Sedla mířil Lan, jako šíp vystřelený z dvouříčského dlouhého luku. Mířil tam umřít! A Rand řekl, že pomoc je plýtvání? Tupohlavý pitomec!
Zaťala zuby a donutila se uklidnit. Kéž by se jenom hádal, místo toho, aby mluvil tím odměřeným způsobem, jak si poslední dobou zvykl. Vypadal tak bezcitně, ale ona viděla, jak se ta šelma vymanila z pout a řvala na ni. Šelma byla stočená v jeho nitru, a pokud Rand svým citům brzy nepopustí uzdu, pohltí ho zevnitř.
Ale jak ho přimět, aby dostal rozum? Během jejich pobytu v Tearu si připravovala jeden argument za druhým, všechny jasně odůvodněné a klidně vysvětlené. Rand je všechny ignoroval a poslední dva dny strávil schůzkami se svými generály a plánováním strategie pro Poslední bitvu.
Každým dnem byl Lan o krok blíž k boji, který nemohl vyhrát. Každý den Nyneiva cítila větší úzkost; několikrát Randa málem opustila a vyrazila na sever. Pokud měl Lan vybojovat nemožnou bitvu, toužila stát po jeho boku. Ale zůstala. Světlo vem Randa al’Thora, zůstala. K čemu by bylo pomoct Lanoví, jen aby nechala svět padnout do Stínu kvůli paličaté… paličatosti paličatého ovčáka!
Pořádně se zatahala za cop. Drahokamy vykládané náramky a prsteny na jejích rukou se třpytily ve slabém slunečním světle – obloha byla samozřejmě zatažená, tak jako už celé týdny. Všichni se snažili nevšímat si toho, jak je to nepřirozené, ale Nyneiva stále cítila bouři, sbírající se na severu.
Do chvíle, než Lan dorazí k Sedlu, už zbývalo tak málo času! Světlo dej, ať ho zpomalí Malkierové, kteří dorazili, aby ho v jeho útoku podpořili. Světlo dej, ať není sám. Představa, jak jede do Momy a čelí armádě zplozenců Stínů, kteří zamořili jeho rodnou zem…
„Musíme tam zaútočit,“ řekla Nyneiva. „Ituralde tvrdí, že v Momě se to hemží trolloky. Temný sbírá armády. Můžeš se vsadit, že podstatná část z nich bude u Sedla, kde se dá nejsnáze projít a udeřit na Andor a Cairhien!“
„To je přesně ten důvod, proč u Sedla nezaútočíme, Nyneivo,“ řekl Rand chladným a vyrovnaným hlasem. „Nemůžeme nepříteli dovolit, aby nám diktoval, kde se bude bojovat. To poslední, co chceme, je bojovat tam, kde oni chtějí, aby se bojovalo, nebo kde to od nás čekají.“ Obrátil pohled k severu. „Ano, ať se tam shromáždí. Jdou po mně, a já se jim sám nepředhodím. Proč bojovat u Tarwinova sedla? Nej rozumnější je skočit s většinou našich vojsk přímo k Šajol Ghúlu.“
„Rande,“ řekla a snažila se, aby to znělo rozumně. Copak nechápal, že je rozumná? „V žádném případě není možné, aby Lan dokázal sebrat dost velké vojsko, aby zastavilo mohutný útok trolloků, zvlášť ne, když většina hraničářských vojsk provádí Světlo ví co. Převálcujou ho a trolloci sem vpadnou!“
Při zmínce o Hraničářích Randova tvář ztuhla; jeli se setkat s jejich posly. „Trolloci sem vpadnou,“ zopakoval Rand.
„Ano!“
„Dobře,“ řekl Rand. „Zaměstná je to, zatímco já budu dělat, co je nutné.“
„A Lan?“ zeptala se Nyneiva.
„Ten zaútočí na správném místě.“ Rand přikývl. „Přitáhne pozornost mých nepřátel k Malkieru a Sedlu, a oni si tak budou myslet, že jsem tam. Zplozenci Stínu nemohou procházet průchody, takže se nemůžou pohybovat tak rychle jako já. V době, kdy se pustí do boje s Lanem, už budu za nimi a útočit přímo na srdce Temného.
Nemám v úmyslu jižní země opustit, to rozhodně ne. Až se trolloci probijí Sedlem, rozdělí se na menší voje, které vtrhnou do Hraničních států. V tu chvíli na ně moje vojska vedená Bašerem zaútočí. Budou se přesouvat průchody, aby na jednotlivé bandy trolloků zaútočili z boku nebo zezadu. Takovým způsobem si můžeme vybrat ta nejlepší bojiště, která nám budou vyhovovat.“
„Rande,“ řekla Nyneiva, jejíž hněv se změnil v hrůzu. „Lan umře!“
„A kdo jsem, abych mu to upíral?“ zeptal se Rand. „Všichni si zasloužíme šanci najít klid.“