Nyneiva si uvědomila, že na něj zírá s otevřenou pusou. On tomu vážně věřil! Nebo přinejmenším sám sebe přesvědčoval, aby tomu uvěřil.
„Mojí povinností je zabít Temného,“ řekl Rand jakoby sám pro sebe. „Zabiju ho, a pak zemřu. To je všechno.“
„Ale…“
„To stačí, Nyneivo,“ promluvil Rand tiše tím svým nebezpečným hlasem. Už na sebe nehodlal nechat tlačit.
Nyneiva seděla, vřelo to v ní a snažila se rozhodnout, jak na něj dál v té věci naléhat. Světlo! Nechá lidi v Hraničních státech trpět a umírat při vpádu trolloků? Tamním lidem bude jedno, jestli byl Temný poražen – budou se vařit v kotlích. To znamená, že Lan a Malkierové zůstanou na boj sami, malinká armáda, která má vzdorovat moci všech příšer, které Moma dokáže vyplivnout.
Seančané budou vést svou válku na jihu a západě. Trolloci zaútočí ze severu a východu. Nakonec se střetnou. Andor a ostatní království se změní na obrovské bojiště a tamní lidé – dobří lidé, jako ti v Dvouříčí – nebudou mít proti takovému konfliktu šanci. Budou rozdrceni.
Tak co mohla dělat, aby to změnila? Musela vymyslet nějakou novou strategii, jak Randa ovlivnit. Vše v jejím srdci směřovalo k ochraně Lana. Musela mu sehnat pomoc!
Jejich skupina projížděla otevřenou travnatou krajinou, sem tam s nějakým stojícím statkem. Napravo od nich právě jeden míjeli, osamělou usedlost ne nepodobnou mnoha v Dvouříčí. V Dvouříčí však nikdy neviděla, že by si sedlák cestovatele prohlížel tak otevřeně nepřátelsky. Muž se zrzavým plnovousem, špinavými kalhotami a rukávy vyhrnutými téměř až k ramenům se opíral o napůl dokončený plot a na kládách vedle měl nedbale – ale velice viditelně – položenou sekeru.
Jeho pole už zažilo lepší časy; přestože byla půda úhledně zoraná a obdělaná, v brázdách vyrašily jen malinké výhonky. Pole bylo poseté prázdnými kusy půdy, kde semena nevysvětlitelně odmítla zakořenit, a rostliny, které rostly, měly nažloutlý nádech.
Skupina mladších mužů vytahovala ze sousedního pole pařez, ale Nyneiva zkušeným okem viděla, že se ve skutečnosti nesnaží odvést žádnou práci. Neměli postroj upevněný k dobytčeti a neodkopali pařez, aby ho uvolnili. Dlouhá dřeva, ležící v trávě, byla příliš silná a hladce opracovaná, než aby to byly sochory nebo nástroje. Okované hole. Byla to téměř legrační podívaná – vzhledem k tomu, že Rand měl s sebou dvě stovky Aielů – ale o něčem vypovídala. Tito muže očekávali potíže a byli na ně připravení. Nepochybně bouři také cítili.
Tato oblast, blíž k obchodním cestám a na dosah Tearu, byla poměrně v bezpečí před berky. Také ležela dost daleko na severu, aby se nezaplétala do sporů mezi Illianem a Tearem. Tohle by nemělo být místo, kde sedláci musejí z dobrého dřeva vyrábět bojové hole nebo sledují cizince očima, každou chvíli očekávajícím útok.
Tahle ostražitost jim dobře poslouží, až se k nim dostanou trolloci – za předpokladu, že si je Seančané do té doby nepodmaní a nedonuti vstoupit do své armády. Nyneiva se znovu zatahala za cop.
Její myšlenky se vrátily zpět k Lanoví. Musela něco udělat! Rand ale nechápal rozumné argumenty. Takže jí zbýval jen Kadsuanin tajemný plán. Hloupá ženská, že ho odmítla vysvětlit. Nyneiva udělala první krok a nabídla jí spojenectví, a jak na to Kadsuane zareagovala? Samozřejmě s domýšlivou nestoudností. Jak se opovážila přijmout Nyneivu do své skupinky Aes Sedai jako dítě, které se zatoulalo v lese?
Jak Nyneivin úkol – zjistit, kde je Perrin – pomůže Lanoví? V průběhu uplynulého týdne se Nyneiva snažila dostat z Kadsuane víc informací, ale neuspěla. „Odveď dobrou práci při tomhle úkolu, dítě,“ řekla Kadsuane, „a možná ti v budoucnu dáme větší odpovědnost. Občas se chováš vzdorovitě, a to si nemůžeme dovolit.“
Nyneiva vzdychla. Zjistit, kde je Perrin. Jak to má udělat? Lidé z Dvouříčí jí moc nepomohli. Mnoho z jejich mužů cestovalo s Perrinem, ale už je nějakou dobu neviděli. Byli někde na jihu, nejspíš v Altaře nebo Ghealdanu. Ale i tak byla oblast k pátrání velmi rozsáhlá.
Měla vědět, že Dvouříčští jí neposkytnou snadnou odpověď. Kadsuane se očividně už pokusila Perrina sehnat, a neuspěla. Proto ten úkol svěřila Nyneivě. Vyslal Rand Perrina splnit nějaký tajný úkol?
„Rande?“ oslovila ho.
Drsně si něco pro sebe mumlal.
Zachvěla se. „Rande,“ řekla ostřeji.
Přestal mumlat a pak na ni pohlédl. Měla dojem, že vidí skrytý hněv, hluboko v jeho nitru, záblesk rozmrzelosti nad tím, že ho vyrušila. Pak zmizel a nahradilo ho děsivě chladné sebeovládání. „Ano?“ zeptal se.
„Víš… víš, kde je Perrin?“
„Má před sebou úkoly a plní je,“ řekl Rand a odvrátil se. „Proč to chceš vědět?“
Bude lepší raději Kadsuane nezmiňovat. „Pořád mám o něj starosti. A o Mata.“
„Aha,“ řekl Rand. „Ty vážně nejsi na lhaní zvyklá, že ne, Nyneivo?“
Cítila, jak jí v rozpacích rudne tvář. Kdy se naučil tak dobře číst v lidech! „Mám o něj starosti, Rande al’Thore,“ řekla. „Má mírnou a skromnou povahu – a vždycky se od svých kamarádů nechával až příliš postrkovat kolem.“
Tak. Ať si o tom Rand pouvažuje.
„Skromnou,“ řekl Rand zamyšleně. „Ano, předpokládám, že je stále takový. Ale mírný? Perrin už není tak… mírný.“
Takže byl v poslední době s Perrinem ve spojení. Světlo! Jak to, že to Kadsuane věděla a Nyneiva si toho nevšimla? „Rande, jestli pro tebe Perrin na něčem pracuje, tak proč s tím děláš tajnosti? Zasloužím si..
„Nescházel jsem se s ním, Nyneivo,“ řekl Rand. „Uklidni se. Prostě jsou jen věci, které vím. Jsme spojení, Perrin, já a Mat.“
„Jak? Co…“
„To je všechno, co ti k tomu řeknu, Nyneivo,“ přerušil Rand její větu tichými slovy.
Nyneiva se stáhla a znovu zaťala zuby. Ostatní Aes Sedai mluvily o ovládání citů, ale ony se očividně nemusely vypořádat s Randem al’Thorem. Nyneiva by také mohla zachovávat klid, kdyby se od ní nečekalo, že si poradí s tím nejpaličatějším pitomcem, který si kdy obul boty.
Nějakou dobu jeli mlčky pod zataženou oblohou, která nad nimi visela jako vzdálené rašeliniště. S Hraničáři se měli setkat na nedaleké křižovatce. Mohli přicestovat přímo sem, ale Děvy Randa přesvědčily, aby dorazil o kousek dál a přibližoval se opatrněji. Cestování bylo nanejvýš příhodné, ale také mohlo být nebezpečné. Když vaši nepřátelé věděli, kde se objevíte, mohli jste otevřít průchod a ocitnout se v obklíčení řady lučištníků. Dokonce ani poslat napřed průchodem zvědy nebylo tak bezpečné, jako cestovat na místo, kde vás nikdo nečekal.
Aielové se rychle učili a přizpůsobovali. Vskutku překvapivé. Pustina byla příšerně jednotvárná; všechna místa si byla podobná. Ovšem, zaslechla aielské stráže, jak si něco podobného povídají o mokřinách.
Tato konkrétní křižovatka ztratila význam už před řadou let. Kdyby zde byla Verin nebo některá jiná z hnědých sester, nejspíš by dokázaly přesně vysvětlit proč. Nyneiva věděla jen to, že království, kterému tato země kdysi patřila, už dávno padlo a jeho jediným pozůstatkem je nezávislé město Far Madding. Kolo času se otáčelo. Nejmocnější království se hroutila, práchnivěla a nakonec se měnila v pole, kterým vládli pouze sedláci, odhodlaní vypěstovat obzvlášť dobrou úrodu ječmene. Stalo se to Manetherenu a stalo se to zde. Široké silnice, po nichž se kdysi přesouvaly celé legie, se rozpadly a změnily na nezřetelné venkovské cesty, které nutně potřebovaly údržbu.