A pak mraky zmizely.
Jeho fajfka s tichým cvaknutím dopadla na podlahu verandy a spálený tabák se z ní rozlétl na schody. Nevšiml si, že mu vyklouzla. Renald váhavě zvedl pohled k čisté modré obloze a uvědomil si, že se nemá před čím krčit.
Mračna opět pokrývala obzor asi čtyřicet mil daleko. Ozývalo se z nich tiché hřmění.
Třesoucí se rukou, pokrytou stařeckými skvrnami a opálenou léty strávenými na slunci, zvedl dýmku. To si s tebou jenom zahrává mysl, Renalde, řekl si. Začíná ti hrabat, tak jistě, jako že jsou vajíčka vajíčka.
Měl napjaté nervy kvůli úrodě. Tím to bylo. Přestože před chlapci mluvil optimisticky, prostě to nebylo přirozené. Touhle dobou už mělo něco vyrašit. Obdělával tuhle půdu čtyřicet let! Ječmenu to netrvá tak dlouho. Ať shoří, ale netrvá! Co se to teď se světem děje? Nedalo se spolehnout na to, že rostliny vyraší, a mraky nezůstávaly tam, kde měly.
Přinutil se znovu usednout do křesla a nohy se mu třásly. Stárnu… pomyslel si.
Celý život pracoval na statku. Hospodařit v Hraničních státech nebylo snadné, ale když jste tvrdě pracovali, mohli jste vypěstovat bohatou úrodu a zajistit si dobrý život. „Člověk má tolik štěstí, kolik toho zaseje na poli,“ říkával vždy jeho otec.
Nu, Renald byl jeden z nejúspěšnějších sedláků v okolí. Dařilo se mu tak dobře, že mohl vykoupit dvě sousední usedlosti a každý podzim odvézt na trh třicet vozů. V současnosti pro něj pracovalo šest dobrých chlapů, kteří orali pole a objížděli ohrady. Ne že by každý den nemusel hrabat v hnoji a ukazovat jim, o čem to skutečné sedlačení je. Nesměli jste dovolit, aby vás malý úspěch zničil.
Ano, obdělával zemi a žil jí, jak vždy říkával jeho otec. Rozuměl počasí tak dobře, jak to jen šlo. Tyhle mraky nebyly přirozené. Tiše hřměly, jako zvíře, které vrčí v temné noci. Vyčkává. Číhá v nedalekém lese.
Ozvalo se další zahřmění, které se zdálo být až příliš blízko, a Renald nadskočil. Byly ty mraky čtyřicet lig daleko? Tohle si myslel? Když šije teď prohlížel, připadaly mu vzdálené spíš deset lig.
„Nezačínej s tím,“ zabručel si pro sebe. Zvuk vlastního hlasu se mu líbil. Byl skutečný. Bylo hezké slyšet něco jiného než to hřmění a občasné zaskřípání okenic ve větru. Neměl by zevnitř slyšet Auaine, jak připravuje večeři?
„Jsem unavenej. To je to. Unavenej.“ Zalovil v kapse vesty a vytáhl váček na tabák.
Zprava se ozvalo slabé rachocení. Nejprve si myslel, že je to hrom. Toto rachocení však bylo příliš skřípavé, příliš pravidelné. To nebyl hrom. Byla to otáčející se kola.
A skutečně, na vršek Mallardova kopce na východ od něj právě vyjel povoz tažený voly. Renald kopec pojmenoval sám. Každý pořádný kopec potřebuje jméno. Cesta se jmenovala Mallardova cesta. Tak proč stejně nepojmenovat i kopec?
Předklonil se v křesle a ostentativně přehlížel mraky, zatímco si přimhouřenýma očima prohlížel vůz a pokoušel se rozeznat vozkovu tvář. Thulin? Kovář? Co tady dělá s vozem naloženým skoro až k nebesům? Má pracovat na Renaldově novém pluhu!
Thulin, na kováře štíhlý, měl přesto dvakrát víc svalů než většina čeledínů. Měl šajnarské tmavé vlasy a snědou kůži, ale nenosil uzel na temeni. Thulinova rodina dokázala vystopovat svůj původ až k válečníkům z Hraničních států, ale on sám byl jen prostý venkovan jako všichni v okolí. Vlastnil kovárnu v Dubové Vodě, pět mil na východ. Renald si za zimních večerů nejednou s kovářem zahrál dámu.
Thulin stárnul – nebyl tak starý jako Renald, ale několik posledních zim ho přimělo začít mluvit o odchodu na odpočinek. Kovařina nebyla práce pro starce. Sedlačení samozřejmě také ne. Byla vůbec nějaká práce pro staré lidi?
Thulinův vůz přijížděl po udusané cestě a blížil se k Renardovu dvorku, obehnanému bílým plotem. Tak tohle je divné, pomyslel si Renald. Za vozem kráčela úhledná řada zvířat: pět koz a dvě dojnice. Z vnější strany vozu byly přivázané bedny s černými slepicemi a samotný vůz byl až po vrch naložený nábytkem, pytli a sudy. Thulinova mladá dcera Mirala seděla s otcem na kozlíku vedle jeho manželky, zlatovlasé jižanky. Gallanha byla Thulinovou ženou již pětadvacet let, přesto o ní Renald stále přemýšlel jako o „tom jižanském děvčeti“.
Celá rodina seděla na voze a vedla s sebou svá nejlepší zvířata. Očividně někam cestovali. Ale kam? Snad na návštěvu k příbuzným? S Thulinem si nezahráli dámu už… ano, už jsou to tři týdny. S blížícím se jarem a chvatnou sadbou nebylo na návštěvy moc času. Někdo bude muset opravit pluhy a naostřit kosy. Kdo to udělá, když Thulinova výheň vychladne?
Renald si nacpal do dýmky ždibec tabáku, zatímco Thulin zastavil vůz vedle jeho dvorku. Hubený šedovlasý kovář předal otěže dceři, slezl z vozu a od nohou mu při dopadu na zem odlétaly obláčky prachu. V dálce za ním stále vřela bouře.
Thulin otevřel branku v plotě a zamířil k verandě. Vypadal duchem nepřítomně. Renald otevřel ústa k pozdravu, ale Thulin promluvil první.
„Svoji nejlepší kovadlinu jsem zakopal na Gallanžině starém jahodovém záhonku, Renalde,“ řekl velký kovář. „Pamatuješ si, kde to je, že jo? Taky jsem tam uložil nejlepší sadu nářadí. Všechno je promazané a uložené v mojí nej lepší truhle a zabalené tak, aby to zůstalo v suchu. Tak by neměly zrezavět. Alespoň nějakou dobu.“
Renald zavřel ústa a podržel napůl plnou fajfku. Pokud Thulin zakopal kovadlinu… no, to znamenalo, že se hned tak nehodlá vrátit. „Thuline, co se…“
„Pokud se nevrátím,“ řekl Thulin a zalétl pohledem k severu, „vykopal bys moje věci a postaral se o ně? Prodej je někomu, kdo s nimi bude dobře zacházet, Renalde. Nechtěl bych, aby do tý kovadliny bušil jen tak někdo. Víš, trvalo mi dvacet let, než jsem dal ty nástroje dohromady.“
„Ale Thuline!“ vybreptl Renald. „Kam jedete?“
Thulin se obrátil zpátky k němu, jednou rukou se opřel o zábradlí verandy a vážně na něj pohlédl svýma hnědýma očima. „Přichází bouře,“ řekl. „A tak jsem usoudil, že musím vyrazit na sever.“
„Bouře?“ zeptal se Renald. „Myslíš tu na obzoru? Thuline, vypadá zle — Světlo spal moje kosti, jestli ne – ale nemá smysl před ní utíkat. Už jsme nějaký ty špatný bouře zažili.“
„Takovouhle ne, kamaráde,“ řekl Thulin. „Todle není bouře, který by sis mohl nevšímat.“
„Thuline?“ zeptal se Renald. „O čem to mluvíš?“
Než mohl odpovědět, zavolala na ně z kozlíku Gallanha. „Řekls mu o hrncích?“
„Aha,“ řekl Thulin. „Gallanha vyleštila tu sadu hrnců s měděným dnem, která se tvojí ženě vždycky líbila. Stojí na kuchyňském stole a čekají na Auaine, pokud si pro ně chce zajít.“ S těmi slovy Thulin na Renalda kývl a vydal se zpátky k vozu.
Renald omráčeně seděl. Thulin byl vždycky otevřený; pokládal za lepší říct, co si myslí, a jít dál. To byla jedna z věcí, které na něm měl Renald rád. Kovář však také dokázal vést rozhovor, jako když se balvan valí stádem ovcí, a zanechával za sebou omámené lidi.
Renald se vyškrábal na nohy, nechal fajfku na křesle a zamířil za Thulinem na dvůr a k vozu. Ať shoří, pomyslel si Renald, když se rozhlédl kolem a opět zaznamenal hnědou trávu a uschlé keře. Na téhle zahrádce tvrdě pracoval.
Kovář kontroloval bedny se slepicemi, přivázané k postranicím vozu. Renald ho dohonil a natáhl ruku, ale Gallanha ho vyrušila.