Jeli dál a Nyneiva nechala Měsíční paprsek vzdálit se od Randa. Tím se ocitla poblíž Narišmy, muže s tmavými vlasy, spletenými do copů, na jejichž konci cinkaly zvonečky. Byl oblečený v černém, jako většina aša’manů, a na límci se mu třpytil meč a drak. Během měsíců od chvíle, kdy se spojil jako strážce, se změnil. Už při pohledu na něj neviděla chlapce. Toto byl muž, s ladností vojáka a pozornýma očima strážce. Muž, který spatřil smrt a bojoval se Zaprodancem.
„Ty jsi Hraničář, Narišmo,“ řekla Nyneiva. „Máš nějaké ponětí, proč ostatní opustili svoje stanoviště?“
Zavrtěl hlavou a pozorně si prohlížel krajinu. „Byl jsem syn ševče, Nyneivo Sedai. Neznám způsoby urozených pánů a paní.“ Na okamžik se odmlčel. „Kromě toho už nejsem Hraničář.“ Byl to zřetelný náznak. Bude chránit Randa, bez ohledu na to, jaká další loajalita by na něj mohla působit. Velmi strážcovský způsob uvažování.
Nyneiva pomalu přikývla. „Máš představu, do čeho jedeme?“
„Dodrží svoje slovo,“ řekl Narišma. „Hraničář by raději umřel, než by porušil slib. Slíbili, že pošlou delegaci na setkání s urozeným pánem Drakem. Přesně to udělají. Ale přál bych si, abychom s sebou směli vzít naše Aes Sedai.“
Zprávy tvrdily, že součástí hraničářské armády je třináct Aes Sedai. Nebezpečný počet: počet potřebný k utišení ženy nebo zkrocení muže. Třináct žen v kruhu mohlo odstínit i nejmocnější usměrňovače. Rand trval na tom, že v delegaci, která se s ním přijede setkat, nebudou víc než čtyři z těchto třinácti Aes Sedai; na oplátku slíbil, že si sebou nevezme víc než čtyři osoby, schopné usměrňovat. Dva aša’many – Narišmu a Naeffa – Nyneivu a sebe samotného.
Když jim Rand zakázal jít, Merise s ostatními předvedly aessedaiovskou verzi vzteklé scény, která zahrnovala spoustu pokleslých koutků a otázek jako: „Víš jistě, že to chceš udělat?“
Nyneiva si všimla Narišmova napjatého držení těla. „Nevypadáš, jako bys jim věřil.“
„Hraničář má střežit Hranici,“ řekl Narišma. „Byl jsem syn ševce, a přesto mě vycvičili v boji s mečem, kopím, lukem, sekerou a prakem. Dokonce ještě předtím, než jsem se přidal k aša’manům, jsem v souboji dokázal porazit čtyři z pěti vycvičených jižanských vojáků. Žijeme, abychom bránili. A přesto odešli. Právě teď. S třinácti Aes Sedai.“ Pohlédl na ni těma svýma tmavýma očima. „Chci jim věřit. Znám je jako dobré lidi. Ale dobří lidé můžou dělat špatné věci. Zvlášť když jsou do toho zapletení muži. kteří umějí usměrňovat.“
Nyneiva umlkla. Narišma měl pravdu, i když jaký důvod by Hraničáři měli Randoví ublížit? Celá staletí bojovali s rozšiřující se Momou a jejími zplozenci Stínu a zápas proti Temnému jim byl vetkán do samotných duší. Neobrátili by se proti Drakovi Znovuzrozenému.
Hraničáři měli svou zvláštní čest. Pravda, člověka to mohlo rozčilovat, ale byli prostě takoví. Lánová úcta k rodné zemi – zvlášť když se tak mnoho Malkierů od své totožnosti odvrátilo – byla jednou z věcí, které na něm milovala. Ach, Lane. Najdu někoho, kdo ti pomůže. Nenechám tě jet Stínu do chřtánu samotného.
Když se přiblížili k malému zelenému pahorku, vrátilo se několik aielských zvědů. Rand nechal skupinu zastavit a čekal, až k němu zvědové v cadin’sorech dojdou. Několik z nich mělo červené čelenky s pradávným symbolem Aes Sedai. Zvědové nebyli udýcháni, navzdory skutečnosti, že běželi celou cestu napřed k místu setkání a zpátky.
Rand se v sedle předklonil. „Splnili, o co jsem žádal? Nepřivedli s sebou víc než dvě stě mužů a nanejvýš čtyři Aes Sedai?“
„Ano, Rande al’Thore,“ řekl jeden ze zvědů. „Ano, tvoje požadavky dodrželi obdivuhodně. Mají velkou čest.“
Nyneiva v tónu mužova hlasu rozeznala neobvyklý aielský humor.
„Cože?“ zeptal se Rand.
„Jeden muž, Rande al’Thore,“ řekl aielský zvěd. „Celou jejich ,delegaci’ tvoří jeden muž. Je to malý mužík, i když vypadá, že umí tančit s oštěpy. Křižovatka je za tím kopcem.“
Nyneiva se zahleděla dopředu. Vskutku, když teď viděla, co má hledat, spatřila další cestu vedoucí z jihu, která se nejspíš s tou jejich setkávala za kopcem.
„Co je to za léčku?“ zeptal se Naeff, který popojel k Randovi a v úzké tváři válečníka měl obavy. „Přepadení ze zálohy?“
Rand ho zvednutou rukou umlčel. Pobídl valacha do pohybu a zvědové se bez jediného protestu drželi u něj. Nyneiva brzy zůstala pozadu; Měsíční paprsek byla mnohem klidnější zvíře, než by si pro sebe bývala vybrala. Až se vrátí do Tearu, promluví si o tom s hlavním stájníkem.
Objeli kopec po úbočí a našli prašný kus půdy, zjizvený starými ohništi v místech, kde se na noc zastavovaly karavany. Cesta, menší než ta, po níž přijeli, se klikatila na sever a na jih. Uprostřed, v místě, kde se cesty setkávaly, stál osamocený Sajnarec a sledoval blížící se průvod. Po ramena dlouhé šedé vlasy mu volně visely kolem hubené tváře, která vhodně doplňovala jeho štihlé tělo. Obličej měl pokrytý vráskami; oči malé a zdálo se, že mžourá.
Hurin? pomyslela si překvapeně. Nyneiva chytače zlodějů neviděla od té doby, kdy ji a skupinku dalších po událostech ve Falme doprovázel zpátky do Bílé věže.
Rand přitáhl koni uzdu a dovolil Nyneivě a aša’manům, aby ho dohonili. Aielové se rozptýlili jako listy rozfoukané závanem větru a zaujali pozice kolem křižovatky. Nyneiva si byla dost jistá, že oba aša’mani uchopili zdroj a Rand nejspíš také.
Hurin se nepokojně ošíval. Vypadal téměř stejně, jak si ho Nyneiva pamatovala. O něco víc šedin, ale na sobě měl stejné prosté hnědé šaty a u pasu lamač mečů a krátký meč. Koně si přivázal k nedalekému padlému stromu. Aielové ho podezíravě sledovali, jako by se jiní dívali na smečku hlídacích psů.
„Vida, urozený pán Rand!“ zavolal Hurin nejistým hlasem. „Jsi to ty! No, musím říct, že ses ve světě rozhodně proslavil! Rád tě..
Zmlkl, když ho něco zvedlo ze země. Překvapeně vyjekl, když ho neviditelné tkanivo vzduchu převrátilo. Nyneiva potlačila zachvění. Přestane ji někdy znervózňovat, když vidí muže usměrňovat?
„Kdo tebe a mě pronásledoval, Hurine,“ zavolal Rand, „když jsme tehdy byli polapení v té daleké stínové zemi? Lidi z jaké země jsem zastřelil lukem?“
„Lidi?“ téměř zaskřehotal Hurin. „Urozený pane Rande, tam žádní lidi nebyli. Žádný jsme nepotkali, teda kromě urozené paní Seléné. Pamatuju si jenom na ty žabí potvory, co lidi říkají, že na nich jezdí i Seančani!“
Rand Hurina ve vzduchu obrátil a prohlédl si ho chladnýma očima. Pak pobídl koně blíž. Nyneiva i aša’manové udělali totéž.
„Ty nevěříš, že já jsem já, urozený pane Rande?“ zeptal se Hurin, visící ve vzduchu.
„V těchto dobách už jen máloco beru tak, jak se to jeví,“ řekl Rand. „Předpokládám, že tě Hraničáři poslali, protože se známe?“
Potící se Hurin přikývl. Nyneivě ho bylo líto. Byl Randovi naprosto oddaný. Strávili spolu spoustu času při honbě za Fainem a Valerským rohem. Na zpáteční cestě do Tar Valonu jen málokdy dokázala Hurinovi zabránit, aby nevykládal o tom či onom skvělém činu, který Rand vykonal. To, že s ním muž, kterého zbožňoval, zachází takto, muselo být pro štíhlého chytače zlodějů nejspíš velice znepokojivé.
„Proč jenom ty?“ zeptal se Rand tiše.
„Nu,“ povzdechl si Hurin. „Řekli ti…“ Zaváhal, jako by ho něco rozptýlilo. Hlasitě začenichal. „No teda… to je divné. Nikdy jsem to necítil.“