„Co?“ zeptal se Rand.
„Nevím,“ řekl Hurin. „Vzduch… jako by páchl spoustou smrti a násilí, ale zároveň ne. Je to temnější. Strašnější.“ Viditelně se otřásl. Hurinova schopnost cítit násilí byla jedna z těch zvláštností, které Věž nedokázala vysvětlit. Nemělo to nic společného se silou, ale očividně to ani nebylo naprosto přirozené.
Vypadalo to, že Randovi je jedno, co Hurin cítí. „Pověz mi, proč poslali jenom tebe, Hurine.“
„Zrovna jsem to říkal, urozený pane Rande. Podívej, tady máme dojednat podmínky.“
„Podmínky pokud jde o vaše vojska a jejich návrat tam, kam patří,“ řekl Rand.
„Ne, urozený pane Rande,“ řekl Hurin nejistě. „Podmínky skutečné schůzky s nima. Řekl bych, že ta část ve tvým dopise byla dost nejasná. Říkali, že možná budeš naštvaný, když tady najdeš jenom mě.“
„Pletli se,“ řekl Rand mírnějším hlasem. Nyneiva si uvědomila, že musí napínat uši, aby ho slyšela, a předklání se vpřed.
„Už necítím hněv, Hurine,“ řekl Rand. „Není pro mě nijak užitečný. Proč potřebujeme ,podmínky’, abychom se sešli? Předpokládal jsem, že moje nabídka, že vezmu jen malý oddíl, bude přijatelná.“
„Teda, urozený pane Rande,“ řekl Hurin, „víš, opravdu se s tebou chtějí sejít. Chci říct, urazili jsme celou tuhle cestu, pochodovali i v zatracený zimě, když promineš, Aes Sedai. Ale byla zatracená zima\ A zlá, i když trvalo dlouho, než se k nám dostala. Každopádně jsme to dělali pro tebe, urozený pane Rande. Takže chápeš, že se s tebou chtějí setkat. Moc chtějí.“
„Ale?“
„Ale, no, když jsi byl ve Far Maddingu naposled, bylo…“
Rand zvedl prst. Hurin zmlkl a vše znehybnělo. Vypadalo to, jako by dokonce i koně zatajili dech.
„Hraničáři jsou ve Far Maddingu?“ zeptal se Rand.
„Ano, urozený pane Rande.“
„Chtějí se se mnou sejít tam?“
„Ano, urozený pane Rande. Víš, budeš muset přijít dovnitř záštity ochránce a…“
Rand krátce mávl rukou a Hurina přerušil. Okamžitě se otevřel průchod. Avšak nezdálo se, že vede do Far Maddingu; ústil jen kousek zpátky k cestě, po níž Rand s ostatními před nedávnem projížděl.
Rand Hurina pustil, Aielům pokynul, ať muže nechají nasednout, a pak s Tai’daišarem projel průchodem. Co se to dělo? Všichni ho následovali. Jakmile projeli, Rand vytvořil další průchod, který se otevřel do malé zalesněné úžlabiny. Nyneiva měla dojem, že ji poznává; tady se zastavili s Kadsuane po návštěvě Far Maddingu.
Proč ten první průchod? pomyslela si Nyneiva zmateně. A pak jí to došlo. Člověk se nemusel dobře naučit místo, aby z něj mohl cestovat na krátkou vzdálenost – a když jste cestovali na určité místo, naučili jste se ho tím způsobem dostatečně na to, abyste z něj mohli vytvořit průchod.
Takže tím, že nejprve cestoval jen malý kousek, si Rand místo zapamatoval dost na to, aby z něj mohl vytvořit průchod, kam chce – a úplně přeskočil dobu nutnou pro naučení toho místa! Bylo to velice chytré a Nyneiva cítila, jak rudne při pomyšlení, že ji taková možnost předtím nenapadla. Jak dlouho Rand ten trik zná? Byla to vzpomínka toho… hlasu, co měl v hlavě?
Rand vyjel s Tai’daišarem do úžlabiny a od kopyt koně, projíždějícího podrostem, odletovalo spadlé listí. Nyneiva Randa následovala a snažila se svou poddajnou klisnu přimět, aby s Randem držela krok. Vrchní stájník si od ní něco zaručeně vyslechne. Až s ním skončí, budou mu hořet uši!
Hurin také vyklusal na koni ven a Aielové vyběhli s ním a stále ho drželi v obklíčení. Tváře měli zahalené a oštěpy a luky v rukou. Rand projel mezi stromy a ven z podrostu, zastavil Tai’daišara a přes otevřený prostor se zahleděl k starodávnému městu Far Madding.
Nebylo rozlehlé, ne ve srovnání s velkými městy. Nebylo ani krásné, ne ve srovnání se zázraky postavenými ogiery, které Nyneiva viděla. Ale bylo dost velké a rozhodně v něm stály krásné stavby a prastaří svědkové minulosti. Vzhledem k tomu, že stálo na ostrově, vlastně lehce připomínalo Tar Valon. Přes klidnou vodu se klenuly tři široké mosty, které představovaly jediný způsob, jak se do města dostat.
Kolem jezera tábořila velmi početná armáda, jejíž ležení možná zabíralo větší plochu než samotný Far Madding. Nyneiva napočítala tucty různých praporců, označujících tucty různých rodů. Stály zde řady a řady koní a stanů, podobných letní úrodě, pečlivě zasazené a připravené na sklizeň. Hraničářská armáda.
„Slyšel jsem o tomhle místě,“ řekl Naeff, který popojel blíž, krátce zastřižené hnědé vlasy rozevláté větrem. Přimhouřil oči a jeho hranatá tvář získala nespokojený výraz. „Je jako država, ale ne tak bezpečné.“
Mohutný farmaddingský ter’angrial - známý jako ochránce – vytvářel neviditelné ochranné bubliny, které lidem bránily dotknout se jediné síly. Dalo se to obejít pomocí použití velice specializovaného ter’angrialu„ z nichž jeden měla Nyneiva náhodou na sobě. Ale pomohl by jen trochu.
Vojsko se zdálo ležet dostatečně blízko, aby se nacházelo uvnitř bubliny, která bránila lidem usměrňovat a sahala asi na míli od města.
„Budou vědět, že jsme přišli,“ řekl Rand tiše s přimhouřenýma očima. „Budou na to čekat. Očekávají, že vjedu do jejich truhly?“
„Truhly?“ zeptala se váhavě Nyneiva.
„Město je truhla,“ řekl Rand. „Celé město a okolí. Chtějí mě dostat tam, kde mě dokážou ovládat, ale nechápou to. Mě nikdo neovládá. Už ne. Už mám dost truhel a žalářů, řetězů a provazů. Už nikdy se nevydám do rukou někoho jiného.“
S pohledem stále upřeným na město sáhl do sedla a vytáhl sošku muže, držícího ve zvednutých rukách kouli. Nyneivu zamrazilo. Musel s sebou tuhle věc nosit všude, kam šel?
„Možná potřebují poučit,“ řekl Rand. „Povzbudit, aby konali svou povinnost a poslouchali mě.“
„Rande…“ Nyneiva se snažila přemýšlet. Nemohla dovolit, aby se to stalo znovu!
Přístupový klíč začal slabě zářit. „Chtějí mě zajmout,“ řekl potichu. „Držet mě. Bít mě. Už jednou to ve Far Maddingu udělali. Oni..
„Rande!“ ozvala se ostře Nyneiva.
Zarazil se a pohlédl na nijako by ji viděl poprvé v životě.
„Nejsou to otroci, kterým už Graendal vypálila mozek. Tohle je celé město plné nevinných lidí!“
„Lidem ve městě bych neublížil,“ řekl Rand bezbarvým hlasem. „Ukázku si zaslouží armáda, ne město. Třeba ohnivý déšť. Nebo pár blesků.“
„Neudělali nic jiného, než že tě požádali, ať se s nima sejdeš!“ prohlásila Nyneiva a popojela s koněm blíž k němu. Ter’angrial v jeho ruce byl jako zmije. Kdysi očistil zdroj. Kéž by se jenom roztekl jako ten ženský!
Nebyla si jistá, co by se stalo, kdyby nasměroval tkanivo do ochranné bubliny Far Maddingu, ale měla pocit, že by přesto fungovalo. Ochránce nebránil vytváření tkaniva; když Nyneiva čerpala ze své studny, byla schopná tkanivo bez problémů spřádat.
Tak či onak věděla, že musí Randovi zabránit, aby svůj hněv – nebo co cítil – obrátil proti svým spojencům. „Rande,“ zašeptala. „Když to uděláš, už nebude cesty zpět.“
„Pro mě už není cesty zpět, Nyneivo,“ řekl a s pronikavým pohledem v očích. Byly to proměnlivé oči, někdy se zdály šedé, jindy modré. Dnes měly ocelově šedou barvu. Pokračoval hluchým hlasem. „Vyrazil jsem po téhle cestě ve chvíli, kdy mě Tam našel brečícího na té hoře.“