„Dneska nemusíš nikoho zabíjet. Prosím.“
Obrátil se a znovu zahleděl na město. Pomalu, Světlu díky, přestal přístupový klíč zářit. „Hurine!“ vyštěkl.
Opravdu nemůže už moc chybět, než se rozpadne na kusy, pomyslela si Nyneiva. Do hlasu se mu vkrádá vztek.
Chytač zlodějů popojel do čela skupiny. Aielové si však udržovali odstup. „Ano, urozený pane Rande?“
„Vrať se ke svým pánům do jejich truhly,“ řekl Rand, opět již plně ovládaným hlasem. „Předáš jim moji zprávu.“
„Jakou zprávu, urozený pane Rande?“
Rand zaváhal a pak zastrčil přístupový klíč zpátky na místo. „Řekni jim, že už nebude dlouho trvat a Drak znovuzrozený vyjede do bitvy k Šajol Ghúlu. Jestliže se chtějí se ctí vrátit na své posty, poskytnu jim přepravu zpátky k Momě. Jinak se tady můžou dál schovávat. Ať vysvětlí svým dětem a vnoučatům, proč oni byli stovky lig daleko od svých postů, když byl Temný zabit a proroctví se naplnila.“
Hurin vypadal otřeseně. „Ano, urozený pane Rande.“
S těmi slovy Rand obrátil koně a rozjel se zpátky k mýtině. Nyneiva jela příliš pomalu za ním. Přestože Měsíční paprsek byla nádherná, Nyneiva by krásnou klisnu okamžitě vyměnila za poslušného a spolehlivého dvouříčského koně.
Hurin zůstal stát. Stále vypadal otřeseně. Jeho opětovné setkání s „urozeným pánem Randem“ bylo očividně velmi vzdálené tomu, co čekal. Kvůli stromům na něj Nyneiva už neviděla a zaťala zuby. Na mýtině Rand otevřel další průchod, přímo do Tearu.
Vyjeli v místě pro cestování, připraveném vedle stájí v Tearském Kameni. Navzdory zatažené obloze byl vzduch v Tearu horký a vlhký a plný křiku racků a cvičících mužů. Rand dojel k čekajícím stájníkům a s nečitelnou tváří sesedl.
Zatímco Nyneiva sesedala ze své klisny a podávala otěže podomkovi se zarudlou tváří, Rand prošel kolem. „Hledej sochu,“ řekl.
„Cože?“ zeptala se překvapeně.
Zastavil se a ohlédl na ni. „Ptala ses mě, kde je Perrin. Táboří s vojskem ve stínu obrovské padlé sochy ve tvaru meče, zabodnutého do země. Učenci ti určitě dokážou říct, kde to je; je velice příznačná.“
„Jak… jak to víš?“
Rand jen pokrčil rameny. „Prostě to vím.“
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se, zatímco vedle něj kráčela po udusané hlíně na dvoře. Nečekala, že jí to prozradí – navykl si tajit všechno, co ví, dokonce i když to byla bezvýznamná informace.
„Protože,“ řekl tak tichým hlasem, že už ho málem nebylo slyšet, zatímco rázoval k pevnosti, „ti… dlužím za to, že se staráš tam, kde já nemůžu. Jestli Perrina najdeš, vyřiď mu, že ho budu brzo potřebovat.“
S těmi slovy ji opustil.
Nyneiva stála na dvoře u stájí a sledovala, jak odchází. Ve vzduchu se vznášela vlhká vůně, pach deště, a Nyneiva cítila, že za její nepřítomnosti sprchlo. Ne dost, aby se vyčistil vzduch nebo rozbahnila zem, ale dost na to, aby ve stíněných zákoutích zůstaly mokré kameny. Vpravo od ní muži pod šedivou oblohou proháněli a cvičili koně a jezdili s nimi po ohrazené ploše písčité půdy. Neznala jinou pevnost než Kámen, který by měl cvičiště pro jezdectvo – ovšem Kámen byl všechno jen ne obyčejný.
Rachocení kopyt bylo jako vzdálená bouře a Nyneiva se přistihla, jak pohlíží k severu. Tamní bouře jí připadala blíž než. dřív. Předtím předpokládala, že se sbírá v Momě, ale nyní si tím už nebyla tak jistá.
Zhluboka se nadechla a pospíšila si do pevnosti. Míjela obránce v uniformách bez poskvrnky, s nabíranými rukávy a hladkými zaoblenými hrudními pláty. Míjela pomocniky ze stájí, kteří nejspíš všichni do jednoho snili o tom, že jednou budou nosit stejnou uniformu, ale teď jen odváděli koně zpátky do stájí, kde je nakrmí a vyhřebelcují. Míjela tucty sloužících v plátěných šatech, nepochybně mnohem pohodlnějších než Nyneivina hnědá vlna.
Samotná pevnost byla hrozivě se tyčící kamenná stavba, jejíž ohromné zdi narušovala pouze okna. Až na to, že stále dokázala rozeznat místo, kde Mat pomocí ohňostrůjcovských rachejtlí zničil kus zdi, když přicházel Nyneivu a ostatní zachránit ze žaláře. Hloupý kluk. Kde je? Neviděla ho už… už docela dlouho. Od chvíle, kdy Ebú Dar padl do rukou Seančanů. Určitým způsobem měla pocit, jako by ho opustila, ačkoli by to nikdy nepřiznala. Vždyť už se dost znemožnila před Dcerou Dvanácti měsíců, když se toho mizery zastávala! Pořád netušila, co to do ní vjelo.
Mat se o sebe uměl postarat. Nejspíš si užíval někde v hospodě, zatímco oni se snažili zachránit zbytek světa – opíjel se do němoty a hrál v kostky. Rand byl něco jiného. S ním se jednalo mnohem jednodušeji, když se choval jako ostatní muži – paličatě a nezrale, ale předvídatelně. Tenhle nový Rand, s chladnými emocemi a hlasem, byl skutečně znepokojivý.
Nyneiva se v úzkých chodbách Kamene stále ještě dobře nevyznala a často se ztrácela. Jejímu zmatku nijak nepomáhala skutečnost, že chodby a stěny občas měnily místa. Pokoušela se takové řeči odbývat s tím, že se jedná o pověrčivé nesmysly, ale předchozího dne se probudila a zjistila, že se její pokoj náhle a záhadně skutečně přesunul. Její dveře se otevřely do hladké zdi stejné jednolité skály, z níž byl tvořen i samotný Kámen. Musela se ven dostat průchodem a ohromilo ji, když zjistila, že její okno je o dvě poschodí výš než včera večer!
Kadsuane tvrdila, že to je dotek Temného na světě, který způsobuje rozvolňování vzoru. Kadsuane říkala hodně věcí a jen málokteré z nich si Nyneiva přála slyšet.
Jak se proplétala chodbami, dvakrát se ztratila, ale nakonec dorazila ke Kadsuanině pokoji. Alespoň Rand svým správcům nezakázal jí pokoj poskytnout. Nyneiva zaklepala – zjistila, že je to rozumnější – a pak vstoupila.
Aes Sedai z Kadsuaniny skupiny – Merise a Korele – seděly uvnitř, pletly a popíjely čaj a snažily se vypadat, jako že nečekají na vrtochy té příšerné ženské. Samotná Kadsuane tiše rozmlouvala s Min, kterou si v poslední době prakticky přivlastnila. Zdálo se, že Min to nevadí, snad proto, že trávit čas s Randem nebylo nyní právě snadné. Nyneiva pocítila vůči dívce záchvěv soucitu. Nyneiva se s Randem musela vypořádat jen jako s kamarádem; tohle všechno bude mnohem horší pro tu, která sdílí jeho srdce.
Když Nyneiva zavírala dveře, všechny oči se k ní obrátily. „Myslím, že jsem ho našla,“ oznámila.
„Našla koho, dítě?“ zeptala se Kadsuane, listujíc jednou z Mininých knih.
„Perrina,“ řekla Nyneiva. „Mělas pravdu; Rand věděl, kde je.“
„Výborně!“ řekla Kadsuane. „Dobrá práce; vypadá to, že můžeš být užitečná.“
Nyneiva si nebylajistá, co ji dopaluje víc – pochybná pochvala nebo skutečnost, že se při ní její srdce nadmulo pýchou. Nebyla žádná holka, co ještě nemá cop, aby jí slova téhle ženské dělala dobře!
„Nuže?“ Kadsuane zvedla oči od knihy. Ostatní mlčely, i když Min Nyneivě věnovala blahopřejný úsměv. „Kde je?“
Nyneiva otevřela pusu, aby odpověděla, ale pak se zarazila. Co na téhle ženě ji nutilo, aby chtěla poslouchat? Nebyla to jediná síla ani nic jiného, co by s ní souviselo. Kadsuane prostě působila jako přísná, ale spravedlivá babička. Takový ten typ, kterému nikdy neodmlouváte, ale který vám dá něco dobrého za odměnu za to, že jste zametli podlahu, když vám to přikázala.
„Nejdřív chci vědět, proč je Perrin důležitý.“ Nyneiva vkráčela do pokoje a usadila se na jediné zbývající sedátko, malovanou dřevěnou stoličku. Když se posadila, zjistila, že sedí pár coulů pod úrovní očí ostatních. Jako nějaká Kadsuanina studentka. Málem vstala, ale uvědomila si, že to by upoutalo větší pozornost.