„Nedělala bych si s tím příliš velké starosti,“ řekla Egwain. „Vzhledem k útoku na Věž a našemu návratu se mi zdá pravděpodobné, že Zaprodankyně – ať už je to kdokoli – bude považovat za rozumné vyklouznout pryč a najít si pro své pikle snadnější cíl.“
Zdálo se, že to Lelaine ani Romandu neutěšilo. Trojice došla na kraj tábora Aes Sedai, kde na ni čekali koně a spolu s nimi velký oddíl vojáků a jedna přísedící z každého adžah, s výjimkou modrého a červeného. Modrá tam nebyla, protože Lelaine byla jediná v táboře; důvod pro nepřítomnost červené byl očividný. To byl jeden z důvodů, proč se Egwain rozhodla obléci do rudé, jakožto jemný náznak toho, že při nastávajících činech mají být reprezentována všechna adžah. Bylo to pro dobro všech.
Když Egwain nasedala, všimla si, že ji v uctivé vzdálenosti opět sleduje Gawyn. Kde se tu vzal? Od rána spolu nemluvili. Nasedla, on učinil totéž, a když se společně s Lelaine, Romandou, přísedícími a vojáky obrátila k odjezdu z ležení, Gawyn je v bezpečné vzdálenosti následoval. Egwain si ještě nebyla jistá, co s ním.
Vojenský tábor byl převážně opuštěný. Stojící stany byly prázdné, zem udupaná nohama a kopyty a nezůstali zde téměř žádní vojáci. Brzy po odjezdu z ležení Egwain uchopila zdroj a držela ho, tkanivo připravené pro případ, že by na ně někdo během cesty zaútočil. Stále nevěřila tomu, že Elaida nepoužije průchod, aby se zapojila do útoku. Jistě, falešná amyrlin nejspíš měla plné ruce práce s následky seančanského útoku. Ale právě taková očekávání – předpokládat, že je v bezpečí – Egwain dostaly do zajetí. Byla amyrlin. Nemohla se vystavovat riziku. Rozčilovalo ji to, ale věděla, že dny samostatných akcí, kdy si vyrážela ven, jak sejí zamanulo, nenávratně skončily. Pár týdnů předtím ji místo zajetí mohli zabít. Salidarská vzpoura by uvázla na mrtvém bodě a Elaida by dál zastávala postavení amyrlin.
Její vojáci jeli k bitevním liniím u vesnice Darein. Z Bílé věže se stále kouřilo – uprostřed ostrova se v kruhu zvedal široký závoj dýmu a zastíral bílou špici. Dokonce i zdálky byly na budově znát jizvy po seančanském útoku. Zčernalé díry, jako zkažené kousky na jinak zdravém jablku. Když se Egwain na Věž dívala, stavba téměř jakoby sténala. Stála tak dlouho, tolik toho zažila. A nyní byla tak těžce zraněná, že ještě následujícího dne stále krvácela.
A přesto stála. Světlo jim požehnej, stála. Zvedala se do výšky, zraněná, avšak pevná, ukazovala vzhůru ke slunci, skrytému za mraky. Vzdorovala všem, kdo ji chtěli zlomit, ať zevnitř, či zvenčí.
Bryne se Siuan čekali na Egwain na zadním konci armády. Byla to vskutku nesourodá dvojice. Bitvami ostřílený generál s prošedivělými spánky a tváří jako tvrdý kus brnění. Pevný, tvořený liniemi. A vedle něj Siuan, drobná žena ve světle modrých šatech a s hezkou tváří, vypadající dost mladě na to, aby byla Bryneova vnučka, ačkoli byli téměř stejně staří.
Když se Egwain přiblížila, Siuan se í v sedle uklonila a Bryne zasalutoval. Pořád měl ustaraný pohled. Zdálo se, že se za svou účast při záchraně stydí, přestože se na něj Egwain nehněvala. Byl to čestný muž. Pokud byl přinucen se k nim přidat, aby ochránil ty ztřeštěnce Siuan a Gawyna, zasloužil si pochvalu za to, že je udržel naživu.
Když se k nim Egwain připojila, všimla si, že Siuan s Brynem jedou blízko u sebe. Přiznala Siuan konečně, že ji ten muž přitahuje? A… na Bryneovi bylo nyní cosi povědomě elegantního. Dostatečně nepatrné, aby si to mohla jen namlouvat, ale ve spojení s jejich vztahem…
„Konečně ses spojila s dalším strážcem?“ zeptala se Egwain Siuan.
Žena přimhouřila oči. „Ano,“ řekla.
Bryne vypadal překvapeně a trochu v rozpacích.
„Snaž se, ať se nedostane do průšvihu, generále,“ řekla Egwain s pohledem upřeným Siuan do očí. „Poslední dobou v nich lítá často. Napůl mám chuť dát ti ji jako pěšáka. Věřím, že by jí vojenská organizace mohla prospět a připomenout jí, že poslušnost je někdy důležitější než iniciativa.“
Siuan svěsila hlavu a odvrátila pohled.
„Ještě jsem se nerozhodla, co s tebou udělám, Siuan,“ řekla Egwain mírnějším hlasem. „Ale vzbudila jsi můj hněv. A ztratila mou důvěru. Pokud ti mám ještě někdy věřit, budeš muset utišit to první a roznítit to druhé.“
Otočila se od Siuan ke generálovi, který vypadal, že je mu špatně. Nejspíš kvůli tomu, že byl nucen cítit Siuaninu hanbu.
„Oceňuji tvou odvahu, generále, žes jí dovolil se s tebou spojit,“ řekla mu Egwain. „Uvědomuju si, že zabránit jí, aby se nedostala do průšvihu, je téměř nemožný úkol, ale mám v tebe plnou důvěru.“
Generál se uvolnil. „Udělám, co bude v mých silách, matko,“ odpověděl. Pak obrátil koně a přejel pohledem řady vojáků. „Je tady něco, co bys měla vidět. Když dovolíš?“
Přikývla, otočila koně a po Bryneově boku se rozjela po cestě. Vesnice byla vydlážděná, obyvatelstvo vystěhováno do bezpečí a hlavní tepna lemována tisícovkami Bryneových vojáků. Siuan se připojila k Egwain a Gawyn je následoval. Mávnutím ruky Egwain přikázala Lelaine s Romandou zůstat s ostatními přísedícími. Jejich nová poslušnost se ukazovala být užitečnou, hlavně vzhledem k tomu, že se zjevně rozhodly snažit se jedna druhou překonat v získávání Egwaininy přízně. Teď, když byla Šeriam mrtvá, pravděpodobně obě soupeřily o místo její nové kronikářky.
Generál odvedl Egwain k předním řadám a Egwain si připravila tkanivo vzduchu, jen pro případ, že by někdo jejím směrem vystřelil šíp. Siuan na ni pohlédla, ale nic k tomu opatření nepodotkla. Nemělo by být třeba – věžová garda by na Aes Sedai nikdy nevystřelila, dokonce ani v takovémto konfliktu. Nicméně o strážcích se nedalo říci totéž, a nehody se stávaly. Pro Elaidu by bylo velmi výhodné, kdyby její soupeřku trefil do krku zbloudilý šíp.
Projeli vesnicí a nakonec se zastavili poblíž Dareinského mostu, majestátní bílé konstrukce, která se klenula přes řeku do Tar Valonu. Zde bylo to, co Bryne chtěl, aby viděla: na západ těsně od vrcholku mostu, opevněná za barikádou kamenů a velkých klád, se ukrýval oddíl věžové gardy. Vypadalo to, že je jich asi tři sta. Na druhé straně řeky stáli na hradbách další vojáci. Dohromady jich nebylo víc než tisíc.
Bryne tady měl útočné vojsko o síle deseti tisíc mužů.
„Tedy, vím, že nám v útoku nikdy nebránilo množství protivníků,“ řekl Bryne. „Ale věžová garda by měla být schopná vyslat to boje víc mužů, zvlášť s povolanci mimo území města. Pochybuju, že celé ty měsíce trávili tim, že u ohně vyřezávali kolíky a vzpomínali na staré časy. Pokud má Chubain alespoň trochu rozumu, cvičil nové rekruty.“
„Tak kde všichni jsou?“ zeptala se Egwain.
„To ví jenom Světlo, matko,“ řekl Bryne a zavrtěl hlavou. „Překonat tyhle nás bude stát pár mužů, ale ne moc. Porazíme je na hlavu.“
„Opravdu jim Seančané mohli až tak ublížit?“
„Nevím, matko,“ odpověděl Bryne. „Včera v noci to bylo zlé. Spousta ohně, spousta mrtvých. Ale odhadl bych ztráty na stovky, ne tisíce. Možná věžová garda odklízí trosky a hasí ohně, ale pořád si myslím, že poté, co nás tady viděli se formovat, shromáždili by větší sílu. Prohlédl jsem si ty mládence dalekohledem a zahlédl jsem nejedny kalné červené oči.“