Její bílá klisna lehce vyhodila hlavou a hedvábná hříva pohladila Egwain po rukou. Přísedící na mostě se obrátily, aby se vydaly do města. Věž se zvedala přímo před nimi. Zraněná. Krvácející.
Avšak přesto stála. Světlo, stála!
46
Být znovu skovány
Poté, co jako vítězka překročila most do Tar Valonu, měla Egwain zbytek dne téměř rozmazaný. Spěchala do Bílé věže tak, že jí Siuan s Gawynem stěží stačili. U Věže ji přivítal hlouček sloužících; samotné přísedící čekaly na Egwain ve sněmovně.
Sloužící ji odvedli do nezdobené, dřevem obložené místnosti, vybavené dvěma kůží čalouněnými křesly. Egwain zde nikdy předtím nebyla; zdálo se, že se jedná o jakousi čekárnu poblíž sněmovny. Voněla po kůži a v rohu v malé pánvi žhnulo uhlí.
Brzy vstoupila malá, žábě podobná hnědá sestra jménem Lairain a vydala Egwain pokyny ohledně řádného průběhu obřadu. Vypadalo to, že na malou kudrnatou ženu význam okamžiku vůbec nepůsobí. Egwain ji nikdy předtím neviděla. Pravděpodobně byla jednou z hnědých, které tráví celý život potulováním mezi zadními policemi v knihovně a vynořují se asi tak jednou za století, aby budoucím amyrlin předaly pokyny. Egwain pozorně poslouchala; už jednou ten obřad podstoupila, ale byl velice složitý.
Stále si pamatovala, jak byla toho dne před mnoha měsíci, kdy ji pozvedly v Salidaru, nervózní. Tehdy byla stále ještě zmatená z toho, co se děje. Ona? Amyrlin?
Ta nejistota zmizela. Ve skutečnosti si vůbec nedělala starosti s tím, že obřad neproběhne správně. Byl to jenom obřad a důležitá rozhodnutí už padla. Zatímco Egwain naslouchala Lairain, slyšela Siuan, jak se za dveřmi dohaduje s jednou ze sester a tvrdí, že Egwain už byla pozvednuta a tento obřad už není nutný. Egwain zvednutím ruky Lairain umlčela a zavolala na Siuan.
Siuan nakoukla do dveří.
„Byla jsem pozvednuta vzbouřenkyněmi, Siuan,“ řekla Egwain přísně. „Tyto ženy si také zaslouží příležitost se za mne postavit. Jinak nebudu mít nikdy právo na jejich věrnost. Obřad musí proběhnout znovu.“
Siuan se zamračila, ale přikývla. „Tak dobrá.“
Lairain otevřela pusu, aby pokračovala v pokynech, ale Egwain ji dalším mávnutím ruky zarazila, a vysloužila si tak rozmrzelé zasupění. „Co je nového, Siuan?“
„Nu,“ řekla Siuan a trochu víc pootevřela dveře. „Bryne přesunul většinu svých jednotek přes mosty, uvolnil věžovou gardu z pozic na opevněních a poslal je – se spoustou vlastních lidí – pomáhat hasit požáry ve městě. Seančané při útěku podpálili nějaké domy, aby kryli svůj ústup.“
To vysvětlovalo, proč na barikádách bylo tak málo vojáků – to a skutečnost, že sněmovna měla plné ruce práce s debatou, zda Egwain pozvednout, či ne. Pravděpodobně si vůbec neuvědomily, jak blízko válce se ocitly.
„Co chceš dělat se sestrami ze svého tábora?“ zeptala se Siuan. „Začínají se vyptávat.“
Řekni jim, ať se shromáždí u brány Západu slunce,“ řekla Egwain. „Ať se seřadí podle adžah, s přísedícími v čele. Jakmile dokončím obřad, pozdravím je a formálně přijmu jejich omluvu za vzpouru a přivítám je zpět do Věže.“
„Přijmeš jejich omluvu?’ zeptala se nevěřícně Siuan.
„Vzbouřily se proti Věži, Siuan,“ upřela na ni Egwain pohled. „Jakkoli to bylo nutné, mají důvod k omluvě.“
„Ale ty jsi byla s nima!“
„Už nezastupuju jenom je, Siuan,“ prohlásila Egwain pevně. „Představuji Věž. Celou Věž. A Věž musí vědět, že vzbouřenkyně rozkolu litují. Nemusejí lhát a tvrdit, že by si bývaly přály zůstat, ale myslím, že je vhodné, aby vyjádřily lítost nad utrpením, které rozdělení způsobilo. Já omluvu přijmu, a můžeme pokračovat v uzdravování.“
„Ano, matko,“ řekla Siuan rezignovaně. Egwain zahlédla za ní stojící Tesán a žena při Egwaininých slovech přikyvovala hlavou s vlasy spletenými po tarabonském způsobu.
Egwain dovolila Lairain pokračovat v instrukcích a pak jí zopakovala slova, která bude muset říct, a co bude muset udělat. Když byla hnědá spokojená, Egwain vstala, otevřela dveře a zjistila, že Siuan odešla předat její rozkazy. Tesán stála se založenýma rukama v chodbě před dveřmi a pohledem si měřila Gawyna. Opíral se o zeď kousek od nich a ruku měl položenou na hlavici meče, zasunutého v pochvě.
„Tvůj strážce?“ zeptala se Tesán Egwain.
Zahleděla se na Gawyna a musela potlačit celou změť citů. Hněv, lásku, vášeň a lítost. Jaká zvláštní směsice. „Ne,“ řekla. Pohlédla Gawynovi do očí. „Toho, co teď hodlám udělat, nemůžeš být součástí, Gawyne. Počkej tady.“
Otevřel ústa, aby něco namítl, pak si to rozmyslel, topomě se narovnal a uklonil se. To gesto působilo ještě drzeji než případné dohady.
Egwain tiše popotáhla – právě tak hlasitě, aby to slyšel – a pak se nechala Tesán odvést k věžové sněmovně. Sněmovna: místo i skupina lidí. Neboť byly jedno, stejně jako amyrlinin stolec byl osoba, a přesto i křeslo, v němž ona osoba seděla.
Zastavila se před dveřmi do sněmovny, jejichž tmavé dřevo bylo vyloženo stříbrným plamenem Tar Valonu, a cítila, jak se jí nepoddajné chvěje srdce. Náhle se objevila Siuan s lehkými střevíci. Ukázala na Egwaininy jezdecké boty. Ovšem; podlaha sněmovny byla pokrytá jemnou malbou. Přezula se a Siuan její boty odnesla. Není důvod být nervózní! Už jsem tady byla, napadlo ji náhle. Nejen v Salidaru. Když jsem skládala zkoušku. Hleděla jsem na tyto dveře, čelila ženám za nimi. Při zkoušce…
Náhle zazněl gong; zdál se být dost hlasitý na to, aby otřásal celou Věží, a jeho hlas upozorňoval na to, že bude pozvednuta nová amyrlin. Gong zazněl znovu a znovu a zdobené dveře se otevřely. Ano, byla to zcela jiná zkušenost než tehdy v tom skromném dřevěném stavení, kde byla pozvednuta salidarskými Aes Sedai. V mnoha směrech byl její výstup v Salidaru jako generálka.
Dveře se zcela otevřely a Egwain potlačila zajíknutí. Přímo proti vstupu zela ve velkolepé místnosti s klenutým stropem proražená díra. Skrz ni bylo vidět na Dračí horu. Místnost nebyla při útoku Seančanů poškozená tolik jako jiné; trosek bylo minimum a zkáza stěží pronikla přes vnější zeď. Kolem místnosti se stále táhlo zvednuté pódium a křesla na něm nebyla poškozená. Osmnáct křesel, seskupených po třech, každé namalované a polstrované tak, aby ohlašovalo adžah osoby, která na něm sedí.
Amyrlinin stolec stál u protější stěny, přímo před proraženou zdí, zády k prostírající se krajině a vzdálené Dračí hoře. Kdyby seančanský výbuch pronikl o pár dlaní hlouběji, stolec by byl zničen. Byl neporušený, Světlu diky.
Egwain ve vzduchu slabě cítila barvu. Nechaly stolec spěšně přemalovat, aby opět nesl všech sedm barev? Pokud ano, byla to rychlá práce. Neměly však čas nechat znovu přinést křesla modrého adžah.
Egwain si všimla Saerin, Yukiri a Doesine, sedících se svými adžah. Byla zde i Seaine, která Egwain sledovala těma chladně uvažujícíma modrýma očima. Jak velký vliv tyto čtyři ženy měly na probíhající události? Suana, žlutá sestra s hranatou tváří, se při pohledu na Egwain s nezastíraným uspokojením usmívala, a i když ve většině obličejů bylo vidět poklidný nevzrušený výraz Aes Sedai, z držení těla Egwain vycítila souhlas. Nebo přinejmenším chybějící nepřátelství. Za tímto rozhodnutím stálo víc žen než jen lovkyně černých adžah.
Saerin vstala ze svého křesla mezi hnědými. „Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“ zeptala se zvučným hlasem.