Egwain zaváhala s pohledem stále přejíždějícím přísedící, jejichž křesla byla v pravidelných odstupech rozestavěná kolem vnějšího pódia. Příliš mnoho křesel bylo prázdných. Byly zde jen dvě zelené přísedící; Talene uprchla už před mnoha týdny. Šedým chyběla Evanellein, která zmizela dnes časněji ráno. Velina a Sedore zde také nebyly. To nevěstilo nic dobrého; ty dvě byly na Verinině seznamu černých adžah. Varoval je někdo? Znamenalo Evanelleinino zmizení, že se o ní Verin nedozvěděla?
Také zde nebyly žádné červené sestry. Egwain sebou škubla, když si vzpomněla, že Duhara z Věže odešla před několika týdny – nikdo nevěděl proč, ale některé tvrdily, že plní úkol pro Elaidu. Možná šlo o záležitost s černými adžah. Další dvě červené přísedící, Javindhra a Pevara, záhadně zmizely.
Tím zbývalo jedenáct přísedících. Podle starých zákonů Věže to nebylo dost k pozvednutí nové amyrlin – ale tyto zákony byly změněny, když Elaida rozpustila modré. Méně přísedících znamenalo méně žen nutných k volbě amyrlin, a nyní bylo vyžadováno pouze jedenáct. Bude to muset stačit. Alespoň o tom, co se děje, věděly všechny přísedící, v současné době přítomné ve Věži; nebylo to tajemství jako v případě Elaidiny volby. A Egwain si mohla být poměrně jistá, že pro ni nebude hlasovat žádná černá přísedící.
Saerin si odkašlala, nejistě pohlédla na Egwain, a znovu zvolala: „Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“
Tesán se k ní z boku naklonila, jako by chtěla Egwain napovědět správnou odpověď. Egwain ji však zarazila zvednutím ruky.
Egwain něco zvažovala, cosi troufalého. Přesto to bylo vhodné. Věděla, že ano. Cítila to. „Červené adžah je v nemilosti?“ zeptala se tiše Tesán.
Bílá přikývla, až jí vlasy spletené do copů pohladily po tváři. „S červenými si nemusíš dělat starosti,“ řekla se slabým tarabonským přízvukem. „Po Elaidině zmizení se stáhly zpátky do svých obydlí. Přítomné přísedící se obávaly, že si červené rychle zvolí nové přísedící a vyšlou je na tento obřad. Myslím, že pár… strohých dopisů od sněmovny stačilo, aby je zastrašilo.“
„A Silviana Brehon? Stále v žaláři?“
„Pokud vím, tak ano, matko,“ řekla Tesán, které uklouzl její titul, ačkoli Egwain ještě nebyla řádně pozvednuta sněmovnou. „Nedělej si starosti, Leana byla propuštěna. Nechaly jsme ji odvést za ostatními vzbouřenkyněmi, kde čeká na tvé odpuštění.“
Egwain zamyšleně přikývla. „Okamžitě dej Silvianu předvést sem do sněmovny.“
Tesán svraštila čelo. „Matko, nemyslím si, že je vhodná doba na…“
„Prostě to udělej,“ zasyčela Egwain a pak se obrátila ke sněmovně. „Ta, která přichází poslušně ve Světle,“ pronesla pevným hlasem.
Saerin se uvolnila. „Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“
„Ta, která přichází pokorně ve Světle,“ odpověděla Egwain. Upírala pohled na všechny přísedící. Pevná ruka. Bude muset být pevná. Potřebují vedení.
„Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“ dokončila Saerin.
„Ta, která přichází na povolání sněmovny,“ řekla Egwain, „poslušně a pokorně ve Světle, a žádá pouze o možnost přijmout vůli sněmovny.“
Obřad pokračoval a každá z přísedících se do pasu svlékla, aby dokázala, že je žena. Egwain učinila totéž a jen nepatrně se začervenala při pomyšlení na Gawyna, který se zjevně domníval, že by ho měla na obřad vzít sebou.
„Kdo stojí za touto ženou?“ zeptala se Saerin poté, co se přísedící znovu oblékly. Egwain musela zatím zůstávat do pasu nahá a chladný větřík, profukující rozbořenou zdí, ji studil na kůži. „A zavazuje se za ni, srdce za srdce, duši za duši, život za život?“
Yukiri, Seaine a Suana rychle vstaly. „Já se tak zavazuji,“ oznámila každá z nich.
Když Egwain prožívala tento obřad poprvé, byla v šoku. Při každém kroku se děsila, že udělá nějakou chybu. A co hůř, děsila se toho, že se ukáže, že to všechno je jenom úskok nebo chyba.
Ten strach zmizel. Zatímco byly pokládány rituální otázky – a zatímco Egwain popošla o tři kroky vpřed a poklekla na hladkou podlahu, na Elaidin příkaz přemalovanou tak, aby ze znaku plamene Tar Valonu vycházelo ve spirálách jen šest barev – prohlédla Egwain okázalost a spatřila jádro dění. Tyhle ženy byly vyděšené. Stejně jako byly ženy v Salidaru. Amyrlinin stolec představoval stabilitu, a ony k ní vztahovaly ruce.
Proč si zvolily ji? Zdálo se, že odpověď je v obou případech stejná. Protože byla jediná, na níž se dokázaly shodnout. Některé z přísedících se usmívaly. Ale byly to úsměvy žen, kterým se podařilo zabránit v získání stolce svým soupeřkám. Buď to, nebo to byly úsměvy žen, kterým se ulevilo, že se někdo ujme vedení. A možná zde byly některé, které se usmívaly, protože to nejsou ony, kdo musí usednout na stolec. Jeho nedávná historie byla plná nebezpečí, rozbrojů a dvou dramatických tragédií.
Původně, v Salidaru, si Egwain myslela, že jsou ty ženy pitomé. Nyní byla zkušenější, a snad i moudřejší. Už chápala, že nebyly hloupé. Byly Aes Sedai – zakrývaly svůj strach přehnanou opatrností a zároveň drzostí. Vybraly někoho, jehož pád jim nebude vadit. Riskovaly, ale samy se nevystavily přímému nebezpečí.
Tyto ženy dělaly totéž. Svůj strach zakrývaly hladkými tvářemi a autoritativním chováním. Když přišla chvíle, kdy se přísedící měly postavit na znamení své podpory, Egwain nepřekvapilo, že jich vstalo všech jedenáct. Ani jediný nesouhlas. Při tomto obřadu k umývání nohou nedojde.
Ne, nebyla překvapená. Věděly, že není jiná možnost, ne když jim na prahu stojí armáda, ne když Elaida jako by už byla mrtvá. Aessedaiovské chování bylo tvářit se, jako kdyby nikdy k žádným sporům nedošlo. Muselo být dosaženo shody.
Saerin vypadala překvapeně, že se žádná z přísedících nerozhodla zůstat sedět, i kdyby jen proto, aby dokázala, že se nenechá zastrašit. Ve skutečnosti vlastně nejedna přísedící vypadala překvapeně a Egwain měla podezření, že litují svého rozhodnutí se tak rychle postavit. Aes Sedai mohla získat určitou moc tím, že byla jediná, kdo zůstal sedět, a přinutila Egwain umýt jí nohy a požádat, aby jí dovolila sloužit. Samozřejmě to také mohlo ženu vyčlenit a vysloužit jí nelibost nové amyrlin.
Ženy si pomalu sedaly. Egwain nepotřebovala žádnou radu, a žádnou jí ani nenabídly. Vstala a vydala se přes sněmovnu. Nohy obuté ve střevících tiše dopadaly na malovaný kámen, zpodobňující plamen. Místností se prohnal závan větru, načechral šátky a pohladil Egwaininu holou kůži. Skutečnost, že se sněmovna rozhodla sejít zde, navzdory závrať vyvolávajícímu výhledu z rozbořené stěny, něco vypovídalo o její síle.
Saerin se s Egwain setkala u stolce. Altařanka s olivovou kůží začala pečlivými prsty zapínat Egwain živůtek a pak uctivě zvedla ze stolce štolu amyrlin. Byla to štola se všemi sedmi barvami, zachráněná z místa, na které ji Elaida odhodila. Saerin si Egwain na okamžik prohlížela, potěžkávajíc štolu, jako by Egwain posuzovala.
„Víš jistě, že chceš nést toto břímě, dítě?“ zeptala se Saerin velmi tichým hlasem. To nebyla součást obřadu.
„Už ho nesu, Saerin.“ Egwain odpověděla téměř šeptem. „Elaida ho zahodila, když se ho pokusila nasekat a rozdělit dle svého přání. Já jsem ho zvedla a od té doby nesu. Nesla bych jej až do své smrti. A udělám to.“
Saerin přikývla. „Myslím, že asi proto si štolu zasloužíš,“ řekla. „Pochybuji, že cokoliv v dějinách snese srovnání s nadcházejícími dny. Myslím, že v budoucnu se učenci ohlédnou zpátky k našim časům a posoudí je jako těžší – namáhavější pro mysl, tělo a duši – než čas šílenství nebo samotné Rozbití.“