„Pak je dobře, že nás svět má, ne?“ zeptala se Egwain.
Saerin zaváhala a pak přikývla. „Asi ano.“ Zvedla štólu a položila ji Egwain na ramena. „Jsi pozvednuta na amyrlinin stolec!“ ohlásila a připojily se k ní hlasy ostatních přísedících, „ve slávě Světla, kéž Bílá věž přetrvá navěky. Egwain al’Vere, strážkyně zámků, plameni Tar Valonu, amyrlin.“
Egwain se otočila, rozhlédla se po skupině žen a pak se posadila do křesla. Měla pocit, jako by se po velmi dlouhé cestě vrátila domů. Svět se ohýbal pod tlakem doteku Temného, ale ve chvíli, kdy zaujala své místo, jí připadal o trochu víc v pořádku, trochu bezpečnější.
Ženy se před ní seřadily podle věku se Saerin až úplně na konci. Jedna po druhé se jí hluboce uklonily, požádaly ji o dovolení sloužit, pak políbily její prsten s Velkým hadem a ustoupily stranou. Zatímco tak činily, všimla si Egwain, že se Tesán konečně vrátila. Nakoukla dovnitř, aby se ujistila, že jsou všechny oblečené, a pak se vzápětí vrátila se čtyřmi strážnými s bíle planoucím plamenem Tar Valonu na hrudích. Egwain potlačila povzdech. Jak se zdálo, přivedli Silvianu v řetězech.
Poté, co jí přísedící políbily prsten, se vrátily na svá místa. Obřad ještě nebyl úplně u konce, ale důležitou část už měly za sebou. Egwain konečně byla skutečná a plnoprávná amyrlin. Tak dlouho na tuto chvíli čekala.
Nyní nastal čas na pár překvapení.
„Sundejte vězenkyni pouta,“ řekla Egwain.
Ozvalo se cinkání kovu, jakji vojáci přede dveřmi zdráhavé poslechli. Přísedící se se zmatenými výrazy ve tvářích obrátily.
„Silviano Brehon!“ pronesla Egwain, vstávajíc. „Můžeš předstoupit před amyrlinin stolec.“
Vojáci ustoupili stranou a nechali Silvianu vejit. Její červené šaty byly kdysi vybrané, ale v Elaidině vězení s ní nezacházeli dobře. Černé vlasy – obvykle stažené v drdolu – měla zapletené do hrubého copu. Šaty měla zmačkané a kolena špinavá. A přesto měla v poctivé tváři klid.
Prošla místností a k překvapení všech před Egwain poklekla. Egwain natáhla ruku a nechala ženu, ať jí políbí prsten.
Přísedící vše pozorovaly, zmatené z toho, že Egwain narušila obřad. „Matko, ozvala se nakonec Yukiri. „Je toto vhodná chvíle k vynesení rozsudku?“
Egwain stáhla ruku od klečící Silviany, pohlédla přímo na Yukiri a pak přejela pohledem čekající přísedící. „Všechny byste se měly pořádně stydět,“ řekla.
Strnule se tvářící Aes Sedai zvedly obočí a doširoka otevřely oči. Vypadaly rozzlobeně. K tomu neměly důvod! Jejich hněv nebyl ve srovnání s jejím ničím.
„Tohle,“ řekla Egwain a ukázala na rozbořenou zeď. „Za tohle nesete odpovědnost.“ Ukázala na klečící Silvianu. „Nesete odpovědnost za tohle. Nesete odpovědnost za to, jak se k sobě naše sestry na chodbách chovají, a nesete odpovědnost za to, že jste nechaly Věž tak dlouho rozdělenou. Mnohé z vás nesou odpovědnost za to, že k tomu rozdělení vůbec došlo!
Styďte se. Bílá věž – pýcha Světla a od věku pověstí zdroj jistoty a pravdy – se kvůli vám málem zhroutila.“
Ženy valily oči a několik z nich ohromeně sípalo. „Elaida…“ začala jedna z nich.
„Elaida byla šílená, a vy jste to všechny věděly!“ řekla Egwain přísně, tyčila se nad nimi a srážela je pohledem. „Věděly jste to těch několik posledních měsíců, kdy bezděky pracovala na našem zničení. Světlo, mnohé z vás to nejspíš věděly už ve chvíli, kdy jste ji pozvedly!
Už před tím existovaly pošetilé amyrlin, ale žádná z nich málem nestrhla celou Věž! Vy máte na amyrlin dohlížet. Vy ji máte bránit v tom, aby dělala takovéhle věci! Vy jste jí dovolily rozpustit celé adžah? Co jste si myslely! Jak je možné, že jste nechaly Věž padnout tak hluboko? A to ještě ve chvíli, kdy po zemi kráčí Drak Znovuzrozený’.
Měly jste Elaidu sesadit ve chvíli, kdy jste se dozvěděly o jejím katastrofickém pokusu uvěznit Randa al’Thora. Měly jste ji sesadit, když jste viděly, jak její hašteřeni a malichernost obrací jedno adžah proti druhému. A rozhodně jste ji měly sesadit, když odmítla udělat, co bylo nutné, aby Věž opět spojila a zcelila!“
Egwain hleděla dolů na řady sester a na každou z nich postupně upřela pohled, dokud dotyčná neodvrátila zrak. Žádná se neodvážila snášet její pohled dlouho. Konečně zahlédla, jak jejich maskami začíná pronikat hanba. A to by rozhodně měla!
„Žádná z vás se jí nepostavila,“ obořila se na ně Egwain. „Vy si troufáte říkat věžová sněmovna? Vy, které zastrašila? Vy, které jste byly příliš vyděšené, než abyste udělaly, co je nutné? Vy, které jste byly tak zaujaté svým hašteřenim a politikařením, že jste ani neviděly, co je třeba?“
Egwain pohlédla na Silvianu. „Pouze jediná žena v této místnosti byla ochotná postavit se za to, co věděla, že je správné. Pouze jediná žena se odvážila vzdorovat Elaidě a byla ochotná za to zaplatit. A vy si myslíte, že jsem sem tu ženu přivedla, abych se jí mstila! Jste opravdu tak zaslepené, že si myslíte, že bych potrestala jedinou osobu v celé Věži, která se v posledních měsících zachovala slušně?“
Nyní všechny klopily pohled k zemi. Dokonce ani Saerin se jí nepodívala do očí.
Silviana k ní vzhlédla.
„Konala jsi svou povinnost, Silviano,“ řekla Egwain. „A konala jsi ji dobře. Vstaň.“
Žena vstala. Vypadala vyčerpaně, oči nateklé z nedostatku spánku, a Egwain měla podezření, že má problémy udržet se na nohou. Postaral se někdo o to, aby jí ve zmatku posledních dní donesli něco k jídlu nebo vodu?
„Silviano,“ řekla Egwain, „byla pozvednuta nová amyrlin. A stydím se to říct, ale bylo to provedeno úskokem, podobně jako pozvednutí Elaidy. Ze sedmi adžah bylo zastoupeno jen pět. Vím, že kdyby zde byly modré, podpořily by mě. Ale červené nedostaly možnost vyjádřit svůj nesouhlas či souhlas.“
„Jsou k tomu dobré důvody, matko,“ odpověděla Silviana.
„To je možná pravda,“ řekla Egwain, „ale jen to téměř zajišťuje, že má vláda bude poznamenána napětím mezi mnou a červenými. Uvidí zlý úmysl tam, kde není, a já ztratím sílu stovek žen. Žen, které budeme zoufale potřebovat.“
„Já… nevím, jak se tomu vyhnout, matko,“ řekla Silviana upřímně.
„Já ano,“ odvětila Egwain. „Silviano Brehon, chci, aby ses stala mou kronikářkou. Ať nikdo neříká, že jsem červené zavrhla.“
Silviana překvapeně zamrkala. Mezi přísedícími se ozvalo pár zajíknutí, ačkoli Egwain nepostřehla, od kterých.
Hleděla Silvianě do očí. Nebylo to tak dávno, co ta žena měla Egwain přehnutou přes stůl a na Elaidin rozkaz ji řezala. Nyní však Silviana poklekla; udělala to, aniž by jí to musela poručit. Přijala oprávnění sněmovny Egwain pozvednout. Přijímala i Egwain samotnou?
Egwainina nabídka ji zavede na namáhavou a nebezpečnou cestu. Červené to mohou vidět jako zradu. Jaká bude Silvianina odpověď? Egwain žehnala triku, který jí bránil se potit, neboť věděla, že jinak by jí po tvářích stékaly kapky potu.
„Byla bych poctěna, matko,“ řekla Silviana a opět poklekla. „Skutečně poctěna.“
Egwain vydechla. Její úkol sjednotit roztříštěná adžah bude těžký – ale kdyby ji červené vnímaly jako nepřítele, byl by téměř nemožný. Se Silvianou po boku bude mít mezi červenými vyslance, kterého neodmítnou. Doufejme.