A tak se začala smát.
Nebyl to nucený smích. Nebyl to vzdorovitý smích. Byl to nevěřícný smích. Nedůvěřivý. Jak si mohly myslet, že bít ji něco vyřeší? Bylo to směšné!
Bití ustalo. Egwain se obrátila. Tohle přece nemohlo být všechno!
Silviana ji pozorovala s ustaraným výrazem. „Dítě?“ zeptala se. „Jsi v pořádku?“
„Je mi docela dobře.“
„Víš… víš to jistě? Na co myslíš?“
Ona se domnívá, že jsem se pod tím náporem zlomila, uvědomila si Egwain. Bije mě a já se tomu směju.
„Moje myšlenky jsou v pořádku,“ řekla Egwain. „Nesměju se, protože jsem se zlomila, Silviano. Směju se, protože je absurdní mě bít.“
Ženin výraz se zachmuřil.
„Copak to nevidíš?“ zeptala se Egwain. „Necítíš tu bolest? Tu agónii, když sleduješ, jak se Věž kolem tebe hroutí? Copak se s tím dá srovnat nějaký výprask?“
Silviana neodpověděla.
Chápu to, pomyslela si Egwain. Neuvědomila jsem si, co Aielové dělají. Myslela jsem si, že jen musím být tvrdší, a to mě naučí smát se bolesti. Ale to vůbec není o tvrdosti. To není síla, co mě nutí se smát. Je to pochopení.
Nechat Věž padnout, nechat Aes Sedai selhat—bolest z toho by ji zničila. Musela to zastavit, neboť ona byla amyrlinin stolec.
„Nemohu odmítnout tě potrestat,“ řekla Silviana. „To si uvědomuješ.“
„Samozřejmě,“ odpověděla Egwain. „Ale prosím, jedno mi připomeň. Co jsi to říkala o Šemerin? Proč Elaidě prošlo, že jí sebrala šátek?“
„Protože to Šemerin přijala,“ odvětila Silviana. „Chovala se sama k sobě, jako by o šátek skutečně přišla. Nebránila se.“
„Já neudělám stejnou chybu, Silviano. Elaida si může říkat, co chce. Ale to nezmění, kým jsem já nebo kým je kterákoli z nás. Dokonce i když se pokusí změnit tři přísahy, některé se tomu vzepřou, ty, které se drží toho, co je správné. A tak, když mě biješ, biješ amyrlinin stolec. A to by mělo být dostatečně zábavné, aby nás to obě rozesmálo.“
Trest pokračoval a Egwain objala bolest, vtáhla ji do svého nitra a posoudila ji jako bezvýznamnou a čekala, až trest skončí.
Má toho hodně na práci.
3
Cesty cti
Aviendha se se svými sestrami oštěpu a několika zvědy Pravé krve krčila na vrcholku nízkého travnatého pahorku a hleděla dolů na uprchlíky. Byl to ubohý spolek, tihle domanští mokřiňané, se špinavými tvářemi, které už měsíce neviděly potní stan, a na kost vyhublými dětmi, které byly tak hladové, že už ani nedokázaly plakat. Jedna ubohá mula táhla mezi stovkou namáhavě kráčejících lidí jediný dvoukolák; co se nevešlo do vozíku, lidé nesli. Ani jednoho nebylo moc. Plahočili se na severovýchod po stezce, která se ani nedala nazvat cestou. Možná tím směrem stála vesnice. Možná jen prchali před nejistotou přímořských zemí.
Kopcovitá krajina nebyla zarostlá, až na malé hájky, které zde sem tam rostly. Uprchlíci Aviendhu a její společníky neviděli, navzdory tomu, že nebyli ani sto kroků od nich. Nedokázala pochopit, jak mohou být mokřiňané tak slepí. Copak se nedívali, nevšimli si ničeho zvláštního na horizontu. Nechápali, že když cestují tak blízko vrcholku, vlastně tím zvědům přímo nabízejí, aby je špehovali? Než se ke kopci vůbec přiblížili, měli si ho zajistit vlastními zvědy.
Bylo jim to jedno? Aviendha se zachvěla. Jak vám mohly být jedno oči, které vás pozorují, oči, které mohou patřit muži nebo Děvě držící oštěp? Tak moc dychtili probudit se ze snu? Aviendha se nebála smrti, ale byl velký rozdíl mezi přijímáním smrti a touhou po ní.
Města, pomyslela si, ty jsou problém. Města byla páchnoucí, podebraná místa, jako vředy, které se nikdy nezahojí. Některá byla lepší než jiná – Elain odvedla s Caemlynem úžasnou práci – ale téměř ve všech se nashromáždilo příliš mnoho lidí a naučili se tam, jak pohodlně žít na jednom místě. Kdyby tihle uprchlíci byli zvyklí cestovat a naučili se používat nohy spíše než se spoléhat na koně, jak to mokřiňané často dělávali, nebylo by pro ně tak těžké svá města opustit. U Aielů byli řemeslníci vycvičení, aby se dokázali bránit, a děti dokázaly celé dny přežít ze země, a dokonce i kováři byli schopní rychle překonávat velké vzdálenosti. Celý klan dokázal do hodiny vyrazit na pochod a vše potřebné nést na zádech.
Mokřiňané byli nepochybně divní. Přestojí uprchlíků bylo líto. Ta emoce ji překvapila. Přestože nebyla bezcitná, své povinnosti měla jinde, u Randa al’Thora. Neměla důvod cítit zármutek pro skupinu mokřiňanů, s nimiž se nikdy předtím nesetkala. Avšak čas, který strávila se svou první sestrou, Elain Trakandovnou, ji naučil, že ne všichni mokřiňani jsou měkcí a slabí. Jen většina z nich. Starat se o ty, kdo se nedokáží postarat sami o sebe, v sobě mělo ji.
Aviendha pozorovala uprchlíky a snažila seje vidět, jak by to udělala Elain, ale stále měla problém pochopit Elainin způsob velení. Nebylo to jednoduché vedení skupiny Děv při nájezdu – to bylo instinktivní a účinné. Elain by v těch uprchlících nehledala známky nebezpečí nebo skryté vojáky. Elain by za ně cítila odpovědnost, dokonce i kdyby to nebyli její vlastní lidé. Našla by způsob, jak jim poslat jídlo, možná by pomocí vlastních vojáků zajistila místo, kde by se mohli usadit – a tím by kus této země získala pro sebe.
Kdysi by Aviendha tyto myšlenky přenechala kmenovým náčelníkům a správkyním střech. Ona však už nebyla Děva a smířila se s tím. Nyní žila pod jinou střechou. Styděla se, že té změně vzdorovala tak dlouho.
S tím však měla problém. Jaká jí teď zbývala čest? Už nebyla Děva a ani tak úplně moudrá. Celá její identita náležela oštěpům, její já bylo vkováno do jejich oceli tak jistě jako uhlík, který je posiloval. Od dětství vyrůstala v jistotě, že se stane Far Dareis Mai. A skutečně, připojila se k Děvám, jakmile to šlo. Byla hrdá na svůj život a na své sestry oštěpu. Sloužila by svému kmeni a klanu až do dne, kdy ji nakonec oštěp zabije a ona vykrvácí svou poslední vodu na vyprahlou půdu Trojí země.
Toto nebyla Trojí země a ona zaslechla nějaké algai’d’siswai přemítat, zda se tam Aielové kdy vrátí. Jejich život se změnil. Ona změnám nedůvěřovala. Nedaly se zahlédnout nebo probodnout; byly tišší než kterýkoli zvěd, víc smrtící než jakýkoli zabiják. Ne, nikdy jim nevěřila, ale přijme je. Naučí se Elaininým způsobům a jak myslet jako náčelník.
Ona ve svém novém životě najde čest. Nějak.
„Tihle nejsou hrozba,“ zašeptal Heim, který se s muži Pravé krve krčil vedle Děv.
Rhuark uprchlíky ostražitě sledoval. „Mrtví kráčejí,“ řekl kmenový náčelník Taardadů, „a lidé podléhají Oslepitelovu zlu a jejich krev je zkažená jako voda ve špatné studni. Tohle můžou být chudáci, co utíkají před pustošivou válkou. Nebo můžou být něco jiného. Budeme se od nich držet dál.“
Aviendha se zahleděla na stále se vzdalující zástup uprchlíků. Nemyslela si, že má Rhuark pravdu; tohle nebyli duchové nebo nestvůry. Na těch bylo vždy… něco špatného. Zanechávali v ní svědivý pocit, jako kdyby se na ni někdo chystal zaútočit.
Přesto byl Rhuark moudrý. Ve Trojí zemi, kde i malá větévka mohla zabít, se člověk naučil být opatrný. Skupina Aielů vyklouzla z vršku pahorku a zamířila na pláň pod ním, porostlou hnědou trávou. Dokonce i po měsících strávených v západních zemích připadala Aviendze krajina zvláštní. Zdejší stromy byly vysoké, s dlouhými větvemi a příliš velkým množstvím pupenů. Když Aielové přecházeli místa zarostlá žlutou jarní trávou mezi spadaným zimním listím, všechna vypadala tak plná vody, že Aviendha napůl očekávala, že jí stébla a listy vyraší pod nohama. Věděla, že mokřiňané říkají, že toto jaro přichází nepřirozeně pomalu, ale už teď bylo úrodnější než její domovina.