„Toto budou pro červené adžah těžké časy, dcero,“ řekla Egwain. „Jejich přirozeností vždy bylo chytat muže, kteří dokáží usměrňovat, ale zprávy hlásí, že saidín je očištěn.“
„Pořád budou existovat ničemní usměrňovači, matko,“ řekla Silviana. „A mužům se nedá věřit.“
Jednou budeme muset ten poslední názor překonat, pomyslela si Egwain. Ale prozatím je dost pravdivý, abych ho nechala být. „Neřekla jsem, že váš účel zmizí, jen že se změní. V budoucnu vidím pro červené adžah skvělé věci – rozšíření obzoru, obnovenou povinnost. Těší mě, že mi stojíš po boku, abys mi pomohla je vést.“
Egwain pohlédla na přísedící, které to v ohromeném tichu sledovaly. „Všem bych vám nařídila činit pokání,“ pokračovala Egwain, „ale vím, že alespoň některé z vás potají pracovaly na tom, aby rozpad Bílé věže zastavily. Neudělaly jste dost, ale udělaly jste alespoň něco. Kromě toho si myslím, že pokání, které od sebe často vyžadujeme, je směšné. Co je pro Aes Sedai fyzická bolest?“
Egwain se zhluboka nadechla. „A ani já nejsem bez viny. Částečně sdílím vaši hanbu, neboť k těmto katastrofám došlo za trvání mého úřadu. Postavila jsem se na stranu vzbouřenkyň, nechala se jimi pozvednout, protože to byla jediná možnost. Ale ta volba je i tak mým proviněním.
Neste svou hanbu, přísedící, ale neste ji odhodlaně. Nenechte se jí zlomit. Čas uzdravování začal, a už nemá cenu ukazovat prstem. Selhaly jste. Ale jste všechno, co máme. My jsme všechno, co svět má.“
Ženy začaly zvedat oči.
„Pojďte,“ vyzvala je Egwain a vydala se sněmovnou. Silviana s ní hladce srovnala krok. „Přivítejme vzbouřence.“
Procházely chodbami Věže, které stále páchly kouřem a místy byly poseté troskami. Egwain se snažila nedívat na krvavé skvrny. Přísedící ji následovaly, shluknuté podle adžah, navzdory tomu, že je Egwain před chvílí pokárala. Vyléčit je dá ještě hodně práce.
„Matko,“ řekla Silviana tiše, zatímco kráčely vpřed. „Můžu se jen dohadovat, že už jsi mezi vzbouřenkyněmi měla kronikářku. Máš v úmyslu mít nás dvě?“ Její napjatý hlas prozrazoval, co si o takovém neobvyklém uspořádání myslí.
„Ne,“ odpověděla Egwain. „Moje předchozí kronikářka byla popravena jako černá adžah.“
Silviana zbledla. „Chápu.“
„Nemůžeme kolem těchto věcí tancovat, Silviano,“ řekla Egwain. „Těsně před svou… záchranou jsem měla důležitou návštěvu. Patřila k černým a prozradila mi jména dalších černých sester. Pomocí hole přísahy jsem potvrdila všechny, které byly mezi vzbouřenými Aes Sedai.“
„Hůl přísahy?“ vyhrkla Silviana.
„Ano,“ řekla Egwain, když vcházely na schodiště. „Včera v noci mi ji dala spojenkyně ve Věži. I když mě teď napadá, že budeme muset přesunout místnost s ter’angrialy. A držet její umístění v tajnosti a neustále ji střežit. Zanedlouho budou všechny sestry s dostatkem síly znát tkanivo pro cestování, a já bych u mnoha z nich – včetně těch, kterým věřím – nepochybovala, že si čas od času nějaký angrial ,půjčí’.“
„Ano, matko,“ řekla Silviana. Pak tišším hlasem dodala: „Asi si budu muset zvyknout na to, že se mnoho věcí změní.“
„Obávám se, že ano,“ odvětila Egwain. „Z nichž ta nejmenší nebude nutnost vybrat řádnou správkyni novicek, takovou, která si poradi se stovkami nových novicek – z nichž mnohé jsou starší, než je běžné. Už jsem začala s procesem přijímání všech žen, bez ohledu na věk, které prokazují určitou míru schopnosti usměrňovat. Věřím, že nebude dlouho trvat, a Bílá věž bude novickami praskat ve švech.“
„Pak si tedy návrhy na novou správkyni promyslím rychle, matko,“ řekla Silviana.
Egwain pochvalně přikývla. Romanda s Lelaine budou nepochybně zuřit, až zjistí, že si Egwain vybrala Silvianu, ale čím víc o tom přemýšlela, tím spokojenější byla. Nejen proto, že Silviana byla červená, ale protože byla tak schopná. Saerin by byla dobrá volba, ale mnohé by ji považovaly za Egwaininu rádkyni a možná za skutečnou moc za stolcem. Vybrat si modrou by při současném stavu Věže bylo příliš rozvratnické. A kromě toho, když sama amyrlin patřila ke vzbouřencům – a na to nikdo tak rychle nezapomene, bez ohledu na to, co Egwain řekne či udělá – uzdravení vztahů velice pomůže mít kronikářku, která patřila k loajalistům.
Zanedlouho došly na Velké náměstí u Věže, na východní straně budovy. Náměstí bylo zaplněno – podle jejích rozkazů – ženami seřazenými podle adžah. Egwain toto místo vybrala kvůli vysokým schodům, vedoucím do Věže, zakončeným prostornou podestou. Tam zůstala stát, zády k velkolepě vyřezávaným dveřím. Bylo to dokonalé místo, odkud oslovit zástup.
Také bylo umístěno mezi křídly, která během útoku předchozí noci utrpěla největší škody. Z východního křídla stále stoupal kouř; kupole se zhroutila; jedna ze zdí se zřítila dovnitř. Z tohoto místa však samotná Věž vypadala poměrně nezraněně a žádná ze zejících děr nebyla přímo vidět.
Egwain viděla tváře, lemující okna na nižších podlažích. Sledovaly ji Aes Sedai i novicky. Jak se zdálo, kromě vzbouřenkyň měla Egwain příležitost oslovit většinu zbývajících obyvatel Věže. Vytvořila tkanivo na zesílení hlasu. Ne tak, aby duněl, ale dost na to, aby ji bylo slyšet zdola i zezadu.
„Sestry,“ řekla, „dcery. Byla jsem řádně pozvednuta na amyrlinin stolec. Vybraly si mne obě strany konfliktu. Obě postupovaly předepsaným způsobem a obě mne nyní přijímají jako svou amyrlin. Nastal čas se opět spojit.
Nebudu předstírat, že k tomuto rozkolu nedošlo. My z Bílé věže občas příliš dychtíme zapomenout skutečnosti, které si nechceme přiznat. Tuto nelze utajit, ne před námi, které jsme ji zažily. Byly jsme rozděleny. Ocitly jsme se na prahu války. Zneuctily jsme se.
Vy vzbouřenkyně, které přede mnou stojíte, jste udělaly něco strašlivého. Roztříštily jste Věž a pozvedly vzdoroamyrlin. Poprvé jedny Aes Sedai shromažďovaly vojska proti jiným Aes Sedai. Já ta vojska vedla. Znám tu hanbu.
Nutná či ne,ýe to hanba. A proto požaduji vaše přiznání viny. Musíte přijmout odpovědnost za své zločiny, dokonce i ty, spáchané ve jménu většího dobra.“
Zahleděla se na Aes Sedai pod sebou. Jestliže z toho, že je přinutila se seřadit – a pak je přiměla na ni čekat – nepochopily, jak se k tomu staví, pak snad z jejích slov ano.
„Nepřišly jste sem ve slávě,“ řekla jim Egwain. „Nepřišly jste sem jako vítězky. Protože není žádné vítězství, a ani žádné vítězství být nemohlo, když by sestra bojovala proti sestře a strážce umíral rukou strážce.“ Všimla si Siuan, která stála poblíž přední řady, a na tu dálku jí pohlédla do očí. Leana zde byla také, po dlouhém věznění neupravená, ale vzpřímená.
„Obě strany chybovaly,“ řekla Egwain. „A všechny budeme muset tvrdě pracovat, abychom napravily to, co jsme napáchaly. Kováři říkají, že když se jednou meč roztříští, nedá se už nikdy spravit. Musí být znovu ukován, kov roztaven, znovu zpracován a vytvarován.
Příštích pár měsíců bude naším znovuvytvořením. Byly jsme zlomeny a strženy téměř až ke kořenům. Poslední bitva se blíží, a než přijde, chci se postarat o to, abychom opět byly mocným mečem, celým a nezlomeným! Budu toho od vás žádat hodně. Budou to náročné požadavky. Dostanou vás až na hranici toho, co si myslíte, že dokážete vydržet. Vezmu tyto vypálené díry a zaplním je! Budeme se muset přizpůsobit, neboť máme příliš mnoho přísedících do sněmovny, nemluvě o pěti hlavách adžah navíc. Některé z vás budou muset ustoupit a pokorně se sklonit před těmi, které nemají rády.