Tato dny budou vaší zkouškou! Přinutím vás spolupracovat s těmi, které jste před hodinou považovaly za nepřítele. Budete kráčet bok po boku s těmi, které vás zavrhly, ublížily vám nebo vás nenáviděly.
Ale my jsme silnější než naše slabosti. Bílá věž stojí a my budeme stát s ní! Znovu se sjednotíme. Staneme se shromážděním, o němž se budou vyprávět příběhy! Až s vámi skončím, nebude zapsáno, že Bílá věž byla slabá. Naše rozdělení bude zapomenuto ve světle našich vítězství. Nebudou na nás vzpomínat jako na Bílou věž, která se obrátila proti sobě, ale jako na Bílou věž, která pevně stále tváří v tvář Stínu. Tyto dny se stanou legendou’.“
Vypukl jásot, převážně ze strany novicek a vojáků, neboť Aes Sedai byly na tento způsob chování příliš zdrženlivé. Obecně. Některé mladší křičely také, polapené kouzlem okamžiku. Jásot se ozýval na obou stranách, Světlu díky. Egwain je nechala na okamžik bouřit, pak zvedla paže a utišila je.
„Ať se to roznese po celé zemi!“ vykřikla. „Ať se o tom mluví, ať se na to spoléhá a ať si to každý pamatuje. Bílá věž je celá a sjednocená. A nikdo – muž, žena či stvoření Stínu – už nás nikdy neuvidí rozdělené!“
Tentokrát byl jásot téměř ohlušující, a kupodivu se k němu připojilo víc Aes Sedai. Egwain spustila ruce.
Doufala, že jí budou provolávat slávu i za pár měsíců. Čekala je spousta práce.
47
Ta, kterou ztratil
Rand se do svých komnat nevrátil hned. Neúspěšná schůzka s Hraničáři jej vyvedla z rovnováhy. Ne kvůli jejich prohnanému pokusu nalákat ho do Far Maddingu – to bylo rozčilující, ale ne nečekané. Lidé se ho neustále snažili ovládat a manipulovat jím. Hraničáři nebyli jiní.
Ne, zneklidňovalo ho něco jiného, něco, co nedokázal přesně popsat. A tak procházel Tearským Kamenem se dvěma aielskými Děvami v patách a svou přítomností strašil sloužící a znervózňoval obránce.
Chodby se kroutily a stáčely. Stěny – tam, kde je nezdobily nástěnné koberce – měly barvu vlhkého písku, ale byly mnohem pevnější než jakýkoli kámen, který Rand znal, cizí a zvláštní; každý hladký sáh mu připomínal, že toto místo není přirozené.
Rand se cítil stejně. Měl lidskou podobu. Vskutku, měl lidské chování a minulost. Ale byl něčím, čemu žádný člověk – dokonce ani on sám – nedokázal rozumět. Postava z pověstí, výtvor jediné síly, stejně nepřirozený jako ter’angrial nebo úlomek cuendillaru. Vystrojili ho jako krále, stejně jako ozdobili tyto chodby zlatými a červenými koberci se střapci. A jako na stěny pověsili tapisérie, zpodobňující slavné tairenské generály. Tyto ozdoby zde byly na okrasu, ale také měly něco zakrývat. Plochy holých zdí zdůrazňovaly, jak je toto místo cizí. Koberce a tapisérie tomu dávaly… lidštější nádech. Stejně jako dát Randovi korunu a přepychový kabát jim umožnilo jej přijmout. Od králů se čekalo, že budou trochu jiní. Nezáleželo na tom, že se pod korunou skrývá mnohem cizejší podstata. Nezáleželo na tom, že měl srdce dávno mrtvého muže a jeho bedra byla stvořena proto, aby nesla břímě proroctví, a jeho duše rozdrcena potřebami, přáními a nadějemi milionů lidí.
Dvě ruce. Jedna k ničení, druhá k zachraňování. Kterou ztratil?
V Kameni bylo snadné se ztratit. Už dávno předtím, než se vzor začal rozpadat, byly tyto kličkující chodby z hnědého kamene zavádějící. Byly vybudovány tak, aby zmátly útočníky. Křižovatky se vynořovaly zcela nečekaně; bylo zde jen málo orientačních bodů a vnitřní chodby pevnosti neměly okna. Aielové mluvili o tom, jaký dojem na ně udělalo, jak složité bylo se Kamene zmocnit. Neudělali na ně dojem obránci, ale velikost a rozložení obrovské stavby.
Naštěstí Rand nemířil k žádnému určitému cíli. Prostě chtěl jít.
Přijal to, čím musí být. Tak proč ho to tak trápilo? Hlas hluboko v jeho nitru – ne v hlavě, ale v srdci — začal vyjadřovat nesouhlas s tím, co Rand dělá. Nebyl hlasitý nebo agresivní jako hlas Luise Therina; jen šeptal, jako zapomenutá touha. Něco není v pořádku. Něco není v pořádku…
Ne! pomyslel si. Musím být silný. Konečně jsem se stal tím, čím musím být!
Se zaťatými zuby se zastavil v chodbě. V hluboké kapse kabátu nesl přístupový klíč. Přejel ho prstem a ucítil jeho chladné a hladké obrysy. Neodvážil se nechat klíč na starosti nějakému sloužícímu, bez ohledu na to jak důvěryhodnému.
Hurin, uvědomil si. To mi dělá starosti. Setkání s Hurinem.
Napřímil se a znovu vykročil. Musel být neustále silný – nebo tak alespoň vypadat.
Hurin byl pozůstatek z předchozího života. Ze dnů, kdy se Mat posmíval Randovým kabátům, kdy Rand doufal, že se ožení s Egwain a nějak se vrátí do Dvouříčí. Putoval s Hurinem a Loialem, odhodlaný zastavit Faina a získat zpátky Matovu dýku, dokázat, že je přítel. To byly mnohem jednodušší časy, ačkoli to Randovi tehdy tak nepřipadalo. Přemýšlel, jestli může být něco složitější, než když si myslíte, že vás vaši přátelé nenávidí.
Před očima se mu zavlnily barvy. Perrin procházející temným ležením, kamenný meč, hrozivě se tyčící ve vzduchu nad ním. Vidění se změnilo na Mata, který byl stále v tom městě. Byl to Caemlyn? Proč mohl být blízko Elain, zatímco Rand musel zůstávat tak daleko? Její emoce skrz pouto stěží cítil. Tak moc mu chyběla. Kdysi si právě v chodbách této pevnosti navzájem kradli polibky.
Ne, řekl si v duchu. Jsem silný. Touha byla cit, který si nesmí dovolit. Stesk ho nikam nedostane. Pokusil se obojí potlačit, zabočil na schodiště a rozběhl se po schodech dolů, aby namáhal tělo a přinutil se zadýchat.
Takže před minulostí utíkáme? zeptal se Luis Therin tiše. Ano. To je dobře. Raději utíkat, než jí čelit.
Doba, kterou Rand strávil s Hurinem, skončila ve Falme. Ty dny si vybavoval jen nezřetelně. Změny, které u něj pak nastaly – když si uvědomil, že musí zabíjet, že se nikdy nemůže vrátit k životu, který miloval – představovaly něco, o čem nemohl stále přemýšlet. Téměř jako v horečce vyrazil do Tearu, oddělený od přátel a s Išamaelem, který se mu zjevoval ve snech.
To poslední se opět dělo.
Rand vrazil do jednoho z nižších pater pevnosti a zhluboka oddychoval. Jeho Děvy, které nebyly ani zadýchané, jej následovaly. Rázoval chodbou a do velké komnaty s řadami sloupů, masivních a širokých, tak širokých, že by je člověk nedokázal obejmout. Srdce Kamene. Několik obránců se postavilo do pozoru, a když je Rand míjel, salutovali mu.
Zamířil do středu Srdce. Kdysi zde visel Callandor, třpytící se světlem. Křišťálový meč měla nyní v držení Kadsuane. Rand doufal, že to nezpackala a neztratila ho jako předtím mužský a’dam. Ve skutečnosti to Randovi bylo jedno. Callandor byl podřadný; aby ho muž mohl použít, musel se podřídit vůli ženy. A navíc, byl sice mocný ale ne tak mocný jako Choedan Kal. Přístupový klíč byl mnohem užitečnější nástroj. Rand ho mlčky pohladil, zatímco pozoroval místo, kde se kdysi vznášel Callandor.