To mu vždy dělalo starosti. Callandor byl zbraň, o níž mluvila proroctví. Karaethonský cyklus pravil, že Kámen nepadne, dokud Callandor nebude držet Drak Znovuzrozený. Podle některých učenců tato pasáž naznačovala, že meč nebude nikdy držen. Ale proroctví takto nefungovala – byla pronesena, aby se splnila.
Rand Karaethonská proroctví studoval. Snažit se rozluštit jejich význam bylo naneštěstí stejné, jako se snažit rozvázat padesát sáhů zašmodrchaného provazu. Jednou rukou.
Získání meče, jehož se nelze dotknout, bylo jedním z prvních důležitých proroctví, která naplnil. Bylo však získání Callandoru jen bezvýznamné znamení, nebo krok dál? Všichni proroctví znali, ale jen pár si jich položilo nevyhnutelnou otázku Proč? Proč musel Rand získat meč? Měl ho použít v Poslední bitvě?
Jako sa’angrial byl meč podřadný a Rand pochyboval, že má být prostě použit jako meč. Proč proroctví nehovořila o Choedan Kal? Ten použil, aby očistil poskvrnění. Přístupový klíč poskytoval Randovi sílu mnohem větší, než by mohl Callandor, a navíc jí nebyl nijak svázaný. Soška znamenala svobodu, ale Callandor jen další vězení. Přesto se však v proroctvích o Choedan Kal a jejich klíčích nemluvilo.
Randa to rozčilovalo, protože proroctví byla – svým způsobem – tou nejtěsnější truhlou ze všech. Byl v nich polapený. Nakonec ho zadusí.
Říkal jsem jim… zašeptal Luis Therin.
Říkal jsi jim co? zeptal se Rand.
Že ten plán nebude fungovat, řekl Luis Therin velmi tichým hlasem. Ta surová síla ho neuvězní. Tvrdili, že je můj plán ukvapený, ale zbraně, které stvořili, byly příliš nebezpečné. Příliš děsivé. Žádný člověk by neměl třímat tolik síly…
Rand zápolil s myšlenkami, s hlasem, se vzpomínkami. Moc si na plán Luise Therina na uzavření věznice Temného nevzpomínal. Choedan Kal – postavili je za tím účelem?
Byla toto odpověď? Rozhodl se Luis Therin špatně? Tak proč o nich nebyla v proroctvích ani zmínka?
Rand se obrátil a chystal se z prázdné komnaty odejít. „Už tohle místo nehlídejte,“ řekl obráncům. „Není tu nic, co by mělo cenu. Nejsem si jistý, jestli kdy bylo.“
Muži se zatvářili ohromeně a pokořeně, jako děti, které právě pokáral milující otec. Ale blížila se válka a on tady nenechá vojáky, aby bránili prázdnou místnost.
Rand se zaťatými zuby vyšel do chodby. Callandor. Kam ho Kadsuane schovala? Věděl, že si v Kameni zabrala pokoje, čímž opět pokoušela jeho zákaz. Bude s tím muset něco udělat. Možná ji z Kamene vyhodit. Pospíchal vzhůru po kamenných schodech, pak na náhodně zvoleném podlaží opustil schodiště a pokračoval v pohybu. Kdyby se teď posadil, zešílel by.
Tak moc se snažil nenechat svázat, ale proroctví se nakonec postarají o to, že udělá to, co má. Byla mnohem víc manipulující a nevyzpytatelnější než kterákoli Aes Sedai.
Vzedmul se v něm hněv, běsnící v řetězech. Tichý hlas hluboko v jeho nitru se před tou bouří chvěl. Rand se levou rukou opřel o stěnu, sklopil hlavu a zatnul zuby.
„Budu silný,“ zašeptal. Ale hněv přesto neustoupil. A proč by měl? Hraničáři mu vzdorovali. Seančané mu vzdorovali. Aes Sedai předstíraly, že ho poslouchají, ale přesto za jeho zády večeřely s Kadsuane a tancovaly, jak pískala.
Kadsuane mu vzdorovala nejvíc ze všech. Držela se poblíž něj, vysmívala se jeho příkazům a překrucovala jeho záměry. Vytáhl přístupový klíč a pohladil ho. Hrozila Posledni bitva a on tu trochu zbývajícího času trávil tím, že jezdil na setkání s lidmi, kteří ho uráželi. Temný každým dnem stále více rozvolňoval vzor, a ti, kteří přísahali chránit hranice, se schovávali ve Far Maddingu.
Zhluboka oddechoval a rozhlížel se. Něco mu na téhle konkrétní chodbě bylo povědomého. Nebyl si jistý proč; vypadala stejně jako všechny ostatní. Zlaté a červené koberce. Před ním křižovatka.
Možná neměl vzpurné Hraničáře nechat naživu. Možná by se měl vrátit a postarat se o to, aby se ho naučili bát. Ale ne. Nepotřeboval je. Mohl je nechat Seančanům. Hraničářská armáda mu poslouží, aby zpomalila jeho nepřátele tady na jihu. Možná Seančanům zabrání, aby ho napadli z boku, zatímco bude bojovat s Temným.
Ale… existoval snad nějaký způsob, jak Seančany zastavit nadobro? Sklopil pohled k přístupovému klíči. Jednou se k boji proti cizím vetřelcům pokusil použít Callandor. Tehdy ještě nechápal, proč je tak těžké meč ovládat: teprve po katastrofálním útoku mu Kadsuane vysvětlila, co o meči ví. Rand musel vytvořit kruh se dvěma ženami, a teprve pak bezpečně vládnout mečem, který nebyl meč.
Bylo to jeho první větší selhání jakožto velitele.
Nyní měl však lepší nástroj. Nejmocnější nástroj, jaký byl kdy vytvořen; žádný člověk nemohl rozhodně držet víc jediné síly než on, když očistil saidín. Vypálit Graendal a Natrinovu mohylu vyžadovalo jen zlomek toho, co byl Rand schopen přivolat.
Kdyby tohle obrátil proti Seančanům, pak by mohl do Poslední bitvy vyrazit s potřebnou jistotou a už si nemuset dělat starosti, kdo se mu plíží v zádech. Dal jim šanci. Několikrát. Varoval Kadsuane, řekl jí, že k sobě Dceru Devíti měsíců připoutá. Tak… či onak.
Netrvalo by to dlouho.
Támhle, ozval se Luis Therin. Stáli jsme támhle.
Rand se zamračil. O čem to ten šílenec blábolí? Rozhlédl se. Podlaha široké chodby byla vydlážděná v červenočerném vzoru. Na stěnách povlávalo několik nástěnných koberců. Rand si ohromeně uvědomil, že několik z nich znázorňuje jeho, jak se zmocňuje Kamene, drží Callandor, zabíjí trolioky.
Boj se Seančany nebyl naše první selhání, zašeptal Luis Therin. Ne, poprvé jsme selhali tady. V téhle chodbě.
Vyčerpaný po boji s trolioky a myrddraaly. V boku mu tepala bolest. Kamenem se stále rozléhal nářek raněných. Měl pocit, že dokáže cokoli. Cokoli.
Stál nad mrtvým tělem malé dívky, ještě dítěte. Callandor mu žhnul v prstech. Tělo s sebou náhle škublo.
Moirain ho zastavila. Řekla mu, že nemůže probouzet mrtvé k životu.
Kéž by tu tak stále byla, pomyslel si Rand. Často ho rozčilovala, ale zdálo se, že ona – víc než kdokoli jiný – chápe, co se od něj očekává. Přiměla ho, aby byl v tom směru ochotnější, dokonce i když byl na ni naštvaný.
Odvrátil se. Moirain měla pravdu. Nemohl mrtvé probouzet k životu. Ale velmi dobře uměl přinášet smrt živým. „Sežeňte svoje sestry oštěpu,“ zavolal Rand přes rameno na své aielské stráže. „Jdeme do bitvy.“
„Teď?“ zeptala se jedna z nich. „Vždyť už se stmívá!“
To jsem chodil tak dlouho? napadlo překvapeného Randa. „Ano,“ řekl. „Na tmě nezáleží; vytvořím dost světla.“ Dotkl se přístupového klíče a pocítil naráz nadšení i hrůzu. Už jednou Seančany zahnal zpátky na oceán. Udělá to znovu. Sám.
Ano, zažene je zpět – alespoň ty, kteří zůstanou naživu.
„Běžte!“ zakřičel na Děvy. Nechaly ho tam a odběhly chodbou. Co se stalo s jeho sebeovládáním? V posledni době se led ztenčil.