Došel zpátky ke schodišti a vyšel pár pater ke svým komnatám. Seančané pocítí jeho zuřivost. Dovolili si provokovat Draka Znovuzrozeného? Nabídl jim mír, a oni se mu vysmáli?
Prudkým zvednutím ruky utišil dychtivé obránce, kteří stáli na stráži u jeho pokojů, a rozrazil dveře. Neměl náladu na jejich žvanění.
Vrazil dovnitř a rozčílilo ho, když zjistil, že stráže někoho pustily dovnitř. Nepovědomá postava stála zády k němu a hleděla ven otevřenými dveřmi balkónu. „Co to…“ začal Rand.
Muž se otočil. Nebyl to nikdo cizí. Ani náhodou.
Byl to Tam. Jeho otec.
Rand klopýtavě ucouvl. Bylo to nějaké zjevení? Nějaký pokřivený trik Temného? Ale ne, byl to Tam. Mužovy laskavé oči si nebylo možné splést. Přestože byl o hlavu menší než Rand, Tam vždy vypadal pevnější než okolní svět. S jeho širokou hrudí a mohutnýma nohama nešlo hnout, ne proto, že byl silný – Rand na cestách potkal mnoho silnějších mužů. Síla byla pomíjivá. Tam byl skutečný. Jistý a stálý. Už jen pohled na něj přinášel útěchu.
Ale útěcha se bila s tím, čím se Rand stal. Jeho světy se střetly – osoba, jíž býval, osoba, jíž se stal – jako proud vody na doběla rozpáleném kameni. Jeden se roztříštil, druhý změnil v páru.
Tam váhavě stál ve dveřích balkónu, osvětlený mihotavým světlem dvou lamp a na stojanech v místnosti. Rand Tamovo váhání chápal. Nebyli pokrevní otec a syn. Randův pokrevní otec byl Janduin, kmenový náčelník Taardad Aielů. Tam byl jen muž, který Randa našel na svazích Dračí hory.
Jen muž, který ho vychoval. Jen muž, který jej naučil všechno, co znal. Jen muž, kterého Rand miloval a ctil, a vždy bude, bez ohledu na pokrevní spřízněnost.
„Rande.“ Tamův hlas zněl nemotorně.
„Prosím,“ probral se Rand z ohromení. „Prosím, posaď se.“
Tam přikývl. Zavřel balkónové dveře, přešel pokoj a usedl na jedno z křesel. Rand se také posadil. Přes místnost zírali jeden na druhého. Kamenné stěny byly holé; Rand dával přednost tomu, když nebyly zdobeny nástěnnými koberci ani malbami. Koberec byl žlutočervený a tak velký, že sahal ke všem čtyřem stěnám.
Pokoj byl až příliš dokonalý. Stála zde váza s čerstvě natrhanými liliemi a hledíky, přesně na tom správném místě. Křesla uprostřed byla až příliš správně rozestavěná. Nevypadalo to, jako by v pokoji někdo bydlel. Stejně jako mnoho jiných míst, kde zůstával, to nebyl domov. Od chvíle, kdy odešel z Dvouříčí, skutečný domov neměl.
Tam seděl v jednom křesle, Rand v druhém. Rand si uvědomil, že v ruce stále drží přístupový klíč, takže ho odložil na kobereček se vzorem sluncí, který měl před sebou. Tam zalétl pohledem k Randově pahýlu, ale nic neřekl. Svíral si ruce a nejspíš si přál, aby měl něco na práci. Když měl mluvit o nepříjemných věcech, byl Tam vždycky radši, když mohl rukama něco dělat, ať už kontrolovat popruhy na postroji nebo stříhat ovci.
Světlo, pomyslel si Rand, který náhle pocítil silnou touhu Tama obejmout. Do mysli mu proudily známé vzpomínky. Tam, jak o Bel Tinu dováží pálenku do hostince U Vinného střiku. To, jak si Tam užíval svou dýmku. Jeho trpělivost a laskavost. Jeho nečekaný meč s volavkou. Znám ho tak dobře. A přesto jsem na něj v poslední době myslel tak zřídka.
„Jak…“ řekl Rand. „Tame, jak ses sem dostal? Jak jsi mě našel?“
Tam se tiše uchechtl. „V poslední době neustále posíláš posly do všech velkých měst a říkáš jim, aby sebrala vojska do války. Myslím, že by člověk musel být slepý, hluchý a ožralý, aby nevěděl, kde tě najít.“
„Ale do Dvouříčí jsem nikoho neposlal!“
„Nebyl jsem v Dvouříčí,“ řekl Tam. „Někteří z nás bojují s Perrinem.“
No ovšem, napadlo Randa. Nyneiva se musela spojit s Perrinem – barvy zavířily – měla o něj a Mata takový strach. Tam se mohl snadno vrátit společně s ní.
Opravdu Rand vedl tento rozhovor? Vzdal se naděje na to, že se někdy vrátí do Dvouříčí nebo se opět setká s otcem. Navzdory rozpakům to bylo tak příjemné. Tamovi přibyly vrásky ve tváři a pár odhodlaných černých pramenů ve vlasech to konečně vzdalo a zestříbřilo, ale jinak byl stejný.
Tolik lidí kolem Randa se změnilo – Mat, Perrin, Egwain, Nyneiva – že byl zázrak najít někoho ze starého života, který zůstal stejný. Tam, muž, který Randa naučil najít prázdnotu. Tam byl skála, která Randovi připadala pevnější než samotný Kámen.
Nálada se mu trochu zhoršila. „Počkat. Perrin využívá lidi z Dvouříčí?“
Tam přikývl. „Potřeboval nás. Ten chlapec balancuje tak, že by tím udělal dojem na každého principála. Seančané a prorokovi lidi, nemluvě o bělokabátnících a královně…“
„Královně?“ řekl Rand.
„Jo,“ řekl Tam. „I když tvrdí, že už královna není. Elainina matka.“
„Takže ona žije?“ zeptal se Rand.
„Žije, i když ne díky bělokabátníkům,“ řekl znechuceně Tam.
„Viděla Elain?“ zeptal se Rand. „Zmínil ses o bělokabátnících – jak narazil na bělokabátníky?“ Tam začal odpovídat, ale Rand zvedl ruku. „Ne. Počkej. Až budu chtít, můžu si od Perrina vyžádat hlášení. Nestrávíme společný čas tím, že budeš dělat posla.“
Tam se pousmál.
„Co je?“ zeptal se Rand.
„Ach, synu,“ řekl a s širokýma rukama sevřenýma před sebou zavrtěl hlavou, „oni to vážně udělali. Šli a udělali z tebe krále. Co se stalo s tím vytáhlým klukem, který tak okouzleně sledoval Bel Tin? Kde je ten nejistý chlapec, kterého jsem celé ty roky vychovával?“
„Je mrtvý,“ odpověděl okamžitě Rand.
Tam pomalu přikývl. „To vidím. Takže… musíš vědět… že…“
„Že nejsi můj otec?“ domyslel si Rand.
S pohledem sklopeným k zemi Tam přikývl.
„Věděl jsem to od toho dne, kdy jsem odešel z Emondovy Role,“ odvětil Rand. „Mluvil jsi o tom v horečce. Nějakou dobu jsem tomu odmítal věřit, ale nakonec mě přesvědčili.“
„Ano,“ řekl Tam. „Chápu jak. Já…“ Pevněji sevřel ruce. „Nikdy jsem ti nechtěl lhát, synu. Aha, no, asi bych ti tak neměl říkat, že?“
Můžeš mi říkat synu, pomyslel si Rand. Jsi můj otec. Bez ohledu na to, co někdo tvrdí. Ale nedokázal ta slova vyslovit.
Drak Znovuzrozený nemohl mít otce. Otec by představoval slabost, která by se dala využít, dokonce ještě větší než žena jako Min. Milenky se čekaly. Avšak Drak Znovuzrozený musel být postavou z mýtů, tvor téměř stejně velký jako samotný vzor. Už tak měl problém přinutit lidi poslouchat. Co by se stalo, kdyby se rozneslo, že u sebe má otce? Kdyby vešlo ve známost, že se Drak Znovuzrozený spoléhá na sílu ovčáka?
Tichý hlásek v jeho srdci vřískal.
„Udělal jsi dobře, Tame,“ slyšel se Rand říkat. „Tím, že jsi mi zatajil pravdu, jsi mi nejspíš zachránil život. Kdyby lidi věděli, že jsem nalezenec, a navíc zjistili, že od Dračí hory – no, to by se rozneslo. Klidně mě mohli zabít jako dítě.“
„Aha,“ řekl Tam. „No, takto jsem rád, že jsem to udělal.“
Rand zvedl přístupový klíč – ten ho také uklidňoval – a pak vstal. Tam se k němu spěšně připojil a stále víc si počínal jako další poddaný nebo sluha.
„Udělal jsi světu velkou službu, Tame al’Thore,“ řekl Rand. „Tím, že jsi mě chránil a vychoval, jsi ohlásil nový věk. Svět je tvým dlužníkem. Postarám se o to, aby se o tebe postarali až do konce života.“