„Oceňuju to, můj pane,“ řekl Tam. „Ale není to nutné. Mám všechno, co potřebuju.“
Zakrýval úsměv? Možná to byl nabubřelý proslov. Pokoj působil stísněně a Rand se obrátil, přešel po nádherném koberci a opět rozevřel balkónové dveře. Slunce už skutečně zapadlo a na město se snesla tma. Když přešel do noci k zábradlí, opřela se do něj svěží mořská bríza.
Tam se postavil vedle něj.
„Obávám se, že jsem ztratil tvůj meč,“ slyšel se Rand říkat. Připadalo mu to bláhové.
„To je v pořádku,“ řekl Tam. „Stejně si nejsem jistý, jestli jsem si tu věc vůbec zasloužil.“
„Opravdu jsi byl mistr šermíř?“
Tam přikývl. „Asi ano. Zabil jsem muže, který jím byl, a měl jsem na to svědky, ale nikdy jsem si to neodpustil. I když to bylo nutné.“
„To, co je třeba udělat, často vypadá jako něco, co chceme udělat ze všeho nejmíň.“
„To je nejpravdivější věc, co jsem kdy slyšel,“ řekl Tam, tiše si povzdechl a opřel se o zábradlí balkónu. V temnotě pod nimi začínala zářit rozsvícená okna. „Je to tak divné. Můj chlapec, Drak Znovuzrozený. Jsem součást všech těch příběhů, které jsem na cestách světem slýchával.“
„A představ si, jaké je to pro mě,“ řekl Rand.
Tam se zasmál. „Ano. Ano, myslím, že ty přesně chápeš, co myslím, že? Není to legrační?“
„Legrační?“ Rand zavrtěl hlavou. „Ne. Není. Můj život mi nepatří. Jsem loutka vzoru a proroctví, přinucená tančit světu, než jí přeříznou provázky.“
Tam se zamračil. „To není pravda, synu. Totiž, můj pane.“
„Nijak jinak to nevidím.“
Tam překřížil ruce na hladkém kamenném zábradlí. „Myslím, že ti rozumím. Pamatuju si, že když jsem byl voják, míval jsem podobné pocity. Víš, že jsem válčil proti Tearu? Myslel bys, že přijít sem vyvolá bolestné vzpomínky. Ale často se člověku zdá jeden nepřítel jako druhý. Necítím žádnou zášť.“
Rand položil přístupový klíč na zábradlí, ale stále jej pevně držel. Neopřel se; zůstával stát vzpřímeně.
„Ani voják si svůj osud nemůže příliš vybírat,“ řekl Tam a líně poklepával na zábradlí prstem. „Všechny rozhodnutí dělají důležitější lidi. Lidi, no, myslím lidi jako ty.“
„Ale moje volby mi určuje samotný vzor,“ řekl Rand. „Mám míň svobody než vojáci. Mohl jsi utéct, zběhnout. Nebo se z toho alespoň dostat zákonnou cestou.“
„A ty nemůžeš utéct?“ zeptal se Tam.
Rand neodpověděl.
„Mohl jsem z těch válek odejít. Ale zároveň nemohl. Ne, aniž bych zradil sám sebe. Myslím, že s tebou je to stejné. Záleží na tom, jestli můžeš utéct, když víš, že to neuděláš?“
„Na konci toho všeho umřu,“ řekl Rand. „A nemám na vybranou.“
Tam se zamračeně narovnal. Na okamžik si Rand připadal, jako by mu zase bylo dvanáct. „Nic takovýho nebudu poslouchat,“ prohlásil Tam. „Nebudu to poslouchat, dokonce ani když jsi Drak Znovuzrozený. Vždycky máš na výběr. Možná si nemůžeš vybrat, kam musíš jít, ale pořád máš na výběr.“
„Ale jak?“
Tam položil Randovi ruku na rameno. „Volba není vždycky o tom, co uděláš, synu, ale proč to uděláš. Když jsem byl voják, byli tam muži, kteří bojovali prostě pro peníze. Jiní bojovali, protože byli věrní – věrní svým kamarádům nebo koruně… nebo kdoví čemu. Voják, který umře pro peníze, a voják, který umře za svou věrnost, jsou oba mrtví, ale je mezi nimi rozdíl. Jedna smrt něco znamenala. Druhá ne.
Nevím, jestli je pravda, že budeš muset umřít, aby tohle všechno vyšlo. Ale oba víme, že před tím nebudeš utíkat. 1 když ses změnil, vidím, že některé věci zůstaly stejné. Takže v téhle věci nebudu poslouchat žádný kňourání.“
„Já jsem nekňoural…“ začal Rand.
„Já vím,“ řekl Tam. „Králové nekňourají, oni přemítají.“ Zdálo se, že někoho cituje, ačkoli Rand neměl ponětí koho. Tam se kupodivu uchechtl. „Na tom nezáleží,“ pokračoval. „Rande, myslím, že to můžeš přežít. Když vezmu v úvahu, jakou službu nám všem prokazuješ, nedokážu si představit, že by ti vzor nedopřál trochu klidu. Ale jsi voják, co jde do války, a první věc, kterou se voják naučí, je, že může umřít. Možná si nemůžeš vybírat svoje povinnosti. Ale můžeš si vybrat, proč je plniš. Proč jdeš do bitvy, Rande?“
„Protože musím.“
„To nestačí,“ řekl Tam. „K vránám s tou ženskou! Kéž by za mnou přišla dřív. Kdybych věděl…“
„Jakou ženskou?“
„Kadsuane Sedai,“ řekl Tam. „Přivedla mě sem a tvrdila, že si s tebou musím promluvit. Předtím jsem se ti držel z cesty, protože jsem si myslel, že to poslední, co potřebuješ, je aby ti otec šlapal po poli!“
Tam pokračoval, ale Rand přestal poslouchat.
Kadsuane. Tam přišel kvůli Kadsuane. Nebylo to proto, že si všiml Nyneivy a využil příležitosti. Ne proto, že chtěl prostě jen zkontrolovat svého syna. Ale protože ho zmanipulovali, aby přišel.
Copak ta ženská nenechá Randa nikdy na pokoji!
Jeho city při setkání s Tamem byly tak silné, že rozpustily led. Příliš velká láska byla stejná jako příliš velká nenávist. Obojí ho nutilo cítit, což bylo něco, co nemohl riskovat.
Ale udělal to. A náhle ho pocity téměř zavalily. Zachvěl se a odvrátil od Tama. Byl jejich rozhovor další z Kadsuaniných her? Jakou v tom hrál Tam úlohu?
„Rande?“ zeptal se Tam. „Omlouvám se. Neměl jsem do toho tu Aes Sedai zatáhnout. Říkala, že když se o ní zmíním, mohl by ses rozzlobit.“
„A co dalšího ještě říkala?“ zeptal se tvrdě Rand a prudce se k Tamovi obrátil. Statný muž váhavě o krok ustoupil. Kolem nich vál noční větřík a světla ve městě byly jako tečky hluboko pod nimi.
„No,“ začal Tam, „řekla mi, že bych si s tebou měl promluvit o tvým mládí, připomenout ti lepší časy. Myslela si…“
„Manipuluje se mnou!“ řekl Rand tiše a pohlédl Tamovi do očí. „A manipuluje s tebou. Všichni si mě chtějí vodit na provázku!“
V jeho nitru to vřelo. Pokusil se hněv potlačit, ale bylo to tak těžké. Kde byl led, kde byl klid? Zoufale vyhledal prázdnotu. Pokusil se všechny své city vlít do plamene svíčky, jak ho to Tam tak dávno učil.
Čekal tam saidín. Rand ho bezmyšlenkovitě sevřel, a když to udělal, zaplavily ho emoce, které si myslel, že už nechal za sebou. Prázdnota se roztříštila, ale saidínu se nějak podařilo zůstat a bojovat s ním. Když se ho zmocnila nevolnost. Rand zaječel a vzdorovitě proti němu vrhl svůj hněv.
„Rande,“ řekl zamračeně Tam, „měl bys mít víc rozumu, než…“
„ZMLKNI!“ zařval Rand a proudem vzduchu srazil Tama na zem. Rand zápasil se svou zuřivostí na jedné a saidínem na druhé straně. Hrozilo, že ho mezi sebou rozdrtí.
Proto potřeboval být silný. Copak to nedokázali pochopit? Jak se mohl člověk smát, když musel čelit takovým silám?
„Já jsem Drak Znovuzrozený!“ zahřměl Rand na saidín, na Tama, na Kadsuane, na samotného Stvořitele. „Nebudu vaše figurka!“ Ukázal na Tama přístupovým klíčem. Jeho otec ležel na kamenné podlaze balkónu. „Přišel jsi od Kadsuane a předstíral, že mě máš rád. Ale rozmotáváš další z jejích vodítek, které mi chce omotat kolem krku! Nemůžu mít od vás všech pokoj?“