Přestal se ovládat. Ale bylo mu to jedno. Chtěli, aby něco cítil. Tak bude cítit! Chtěli, aby se smál? Bude se smát, až budou hořet!
Zatímco na ně na všechny vřískal, spředl vlákna vzduchu a ohně. Luis Therin v jeho hlavě vyl, saidín se je pokoušel oba zničit, a tichý hlas v Randově srdci umlkl.
Před Randem sílil kotouč světla, který vyrašil ze středu přístupového klíče. Před ním se otáčelo tkanivo pro odřivous a přístupový klíč zářil stále jasněji, jak Rand natahoval víc a víc síly.
Světlo. Rand spatřil otcovu tvář, jak k němu zdola vzhlíží.
Vyděšená.
Co to dělám?
Rand se začal třást a odřivous se rozpadl dřív, než ho stačil uvolnit. V hrůze klopýtavě couvl.
Co to DĚLÁM? pomyslel si Rand znovu.
Nic víc, než co už jsi udělal, zašeptal Luis Therin.
Tam na něj dál zíral, tvář zastíněnou nocí.
Světlo, pomyslel si Rand s hrůzou, šokem a zuřivostí. Dělám to znovu. Jsem stvůra.
Stále nejasně svírající saidín, Rand vytvořil průchod do Ebú Daru a pak jím se sklopenou hlavou prošel a uprchl před děsem v Tamových očích.
48
Výklad komentáře
Min seděla v Kadsuanině malém pokoji a čekala – společně s ostatními – na výsledky Randova setkám s otcem. V krbu hořel nízký oheň a lampy ve všech rozích místnosti svítily ženám, které se snažily všelijak zabavit – vyšíváním, spravováním a pletením – aby nemusely myslet na to, nač čekají.
Min už nelitovala, že se spojila s Kadsuane. Lítost se objevovala dřív, ze začátku, kdy si Kadsuane držela Min u sebe a vyptávala se jí na všechna vidění, která Min o Randovi kdy měla. Ta ženská byla puntičkářská jako hnědá a zapisovala si každé vidění a odpověď. Bylo to jako ocitnout se znovu v Bílé věži!
Min si nebyla jistá, proč to, že se Nyneiva Kadsuane podřídila, dávalo Kadsuane právo Min vyslýchat, ale zdálo se, že právě tak si to Kadsuane vykládá. Když se k tomu přidružilo to, jak se v poslední době Min v Randově společnosti cítila neklidně, a její vlastní touha zjistit, co mají Kadsuane a moudré za lubem, vypadalo to, že ve společnosti té ženy tráví prakticky všechen svůj čas.
Ano, lítost přišla a odešla. Min přešla k odevzdanosti s nádechem nespokojenosti. O věcech, které Min studovala ve svých knihách, toho Kadsuane věděla docela hodně, ale ta ženská rozdělovala své znalosti jako moruškovou zavařeninu, jako malou odměnu za dobré chování, vždy s náznakem toho, že je jí víc. To Min bránilo utéct.
Musela najít odpovědi. Rand je potřeboval.
S tou myšlenkou se Min opět pohodlně usadila na polstrované lavici a znovu otevřela knihu, kterou měla právě rozečtenou, Sajiův Komentář k Drakovi. Jedna věta, autory komentáře převážně opomíjená, se jí neustále vracela na mysl. Bude v rukou držet čepel světla, a tři se stanou jedním.
Autoři měli pocit, že ve srovnání s jinými pasážemi, jako o tom, že Rand dobude Kámen nebo že se jeho krev rozlije po kamenech Šajol Ghúlu, je to příliš neurčité.
Na to poslední se snažila příliš nemyslet. Důležité bylo, že příliš mnoho proroctví – s trochou přemýšlení – obecně dávalo smysl. Při zpětném pohledu dávaly smysl dokonce i ty části o tom, že bude Rand poznačen draky a volavkami.
Ale co tahle věta? Čepel světla téměř jistě znamenala Callandor. Ale co „tři se stanou jedním“? Pár učenců tvrdilo, že „tři“ jsou tři velká města – Tear, Illian a Caemlyn. Nebo, když šlo náhodou o učence z Cairhienu, mělo jít o Tear, Illian a Cairhien. Problém byl, že Rand sjednotil mnohem víc než jen tři města. Dobyl také Bandar Eban, nemluvě o skutečnosti, že bude muset pod svou zástavu přivést Hraničáře.
Ale byl vládcem – nebo téměř vládcem – ve třech královstvích. Andoru se vzdal, ale Cairhien, Illian a Tear přímo ovládal, i když sám nosil jen jednu korunu. Možná ta pasáž znamenala přesně to, co tvrdí učenci, a Min se jen honila za přeludem.
Bylo její studium stejně k ničemu jako ochrana, kterou chtěla Randovi nabídnout? Min, řekla si, sebelítost tě nikam nedostane. Nezbývalo jí než studovat, myslet a doufat.
„Tohle je špatně,“ slyšela se říkat nahlas.
Zaslechla, jak si Beldeine na opačné straně pokoje posměšně odfřkla. Min zamračeně vzhlédla.
Ženy, které Randovi složily přísahu – Erian, Nesune, Sarene a Beldeine – už nebyly v jeho společnosti tak vítány, neboť Aes Sedai stále méně důvěřoval. Jediná, které umožňoval se s ním pravidelně stýkat, byla Nyneiva. Nebylo tedy nic divného na tom, že si ty zbývající našly cestu do Kadsuanina „tábora“.
A co Minin vlastní vztah s Randem? Stále ji měl u sebe rád; na tom se nic nezměnilo. Ale něco nebylo v pořádku, něco bylo jinak. Když byla nablízku, stavěl kolem sebe zdi – ne aby ji udržel venku, ale aby své skutečné já udržel uvnitř. Jako by se bál, co jeho skutečné já udělá, nebo by mohlo udělat, těm, které miluje…
Zase má bolesti, pomyslela si, neboť ho cítila skrz pouto. Takový hněv. Co se to dělo? Pocítila bodnutí strachu, ale potlačila ho. Musela věřit Kadsuaninu plánu. Byl to dobrý plán.
Korele a Merise – které se od Kadsuane v poslední době téměř nehnuly – pokračovaly ve vyšívání, sedíce ve stejných křeslech u krbu. Kadsuane jim tu práci navrhla, aby si při čekání zaměstnaly ruce. Vypadalo to, že letitá Aes Sedai jen málokdy něco dělá bez toho, aniž by někomu nechtěla udělit lekci.
Z Aes Sedai, které přísahaly Randovi, tady v tuto chvíli byla pouze Beldeine. Kadsuane seděla poblíž Min a četla vlastní knihu. Nyneiva přecházela sem a tam, tam a sem, a občas se zatahala za cop. Nikdo nemluvil o napětí, které v místnosti vládlo.
O čem se spolu Rand s Tamem baví? Dokáže ho Randův otec obrátit?
Pokoj byl stěsnaný. Když tady na koberci vedle krbu stála tři křesla, u stěny lavice a Nyneiva chodila přede dveřmi sem a tam jako hlídací pes, nebylo tu téměř k hnutí. Kvůli hladkým kamenným stěnám celé místo působilo jako krabice, a bylo zde jen jedno okno, za Kadsuane, otevřené, aby dovnitř pronikal noční vzduch. Uhlíky v krbu a lampy vydávaly světlo. Ve vedlejším pokoji tlumeně rozmlouvali strážci.
Ano, bylo to tu stěsnané, ale vzhledem ke Kadsuanině vypovězení měla Aes Sedai štěstí, že v Kameni vůbec nějaké pokoje má.
Min si povzdechla a vrátila se zpět ke Komentáři k Drakovi. Vykoukla na ní stejná věta. Bude v rukou držet čepel světla, a tři se stanou jedním. Co to znamenalo?
„Kadsuane,“ promluvila Min a zvedla knihu. „Myslím, že tuhle větu interpretují špatně.“
Beldeine opět tiše — téměř nepostřehnutelně — pohrdavě popotáhla.
„Chceš něco říct, Beldeine?“ zeptala se Kadsuane, aniž zvedla oči od vlastní knihy, dějepisné knihy s názvem Řádné krocení síly.
„Ani ne, Kadsuane Sedai,“ odvětila Beldeine zlehka. Tvář zelené sestry, na níž byl znát její saldejský původ, by někteří mohli nazvat hezkou. Byla dost mladá, aby ještě neměla bezvěkou tvář, a často se zdálo, že se až příliš snaží předvádět.
„Když Min promluvila, něco sis očividně pomyslela, Beldeine,“ odvětila Kadsuane a obrátila stránku. „Ven s tím.“