„To je vedlejší,“ řekla Kadsuane. „Uvědomuješ si, dítě, že to mohla být naše poslední příležitost, jak tvého syna zachránit?“
„Kdybys mi vysvětlila, jak na tebe hledí,“ řekl Tam, „mohlo to proběhnout jinak. Ať shořím! To mám za to, že poslouchám Aes Sedai.“
„To máš za to, že máš v hlavě vlnu a neposloucháš, co se ti říká!“ vložila se do toho Nyneiva.
„To máme všichni za to,“ prohlásila Min, „že si myslíme, že ho můžeme donutit udělat to, co chceme.“
V místnosti zavládlo ticho.
A Min si náhle uvědomila, že Randa skrz své pouto cítí. Daleko, na západě. „Je pryč,“ zašeptala.
„Ano,“ řekl s povzdechem Tam. „Přímo na balkóně otevřel jeden z těch průchodů. Nechal mě naživu, i když bych mohl přísahat – když jsem se mu koukl do očí – že mě chtěl zabít. Už jsem v očích jiných tenhle pohled viděl, a vždycky jeden z nás dvou skončil v krvi na zemi.“
„Tak co se stalo?“ zeptala se Nyneiva.
„Zdálo se… že ho najednou něco vyrušilo,“ řekl Tam. „Vzal si tu sošku a proběhl průchodem.“
Kadsuane zvedla obočí. „A neviděl jsi náhodou, kam ten průchod vedl?“
Na západ, pomyslela si Min. Daleko na západ.
„Nejsem si jistý,“ přiznal Tam. „Byla tma, i když jsem měl dojem…“
„Jaký dojem?“ pobídla ho Nyneiva.
„Ebú Dar,“ řekla k překvapení všech Min. „Odešel zničit Seančany. Přesně jak řekl svým Děvám.“
„O tom posledním nic nevím,“ řekl Tam. „Ale vypadalo to jako Ebú Dar.“ „Světlo nás ochraňuj,“ zašeptala Korele.
49
Jen další muž
Rand kráčel, pahýl měl zastrčený v kapse kabátu a přístupový klíč nesl bezpečně zabalený v bílém plátně a zavěšený na boku na opasku. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Byl jen další muž, kráčející ulicemi Ebú Daru. Nic zvláštního, navzdory tomu, že byl vyšší než většina ostatních. Měl nazrzlé zlaté vlasy, snad naznačující aielskou krev. Ale do města v poslední době uprchla spousta zvláštních lidí, kteří hledali ochranu Seančanů. Co znamenal jeden navíc?
Pokud člověk nedokázal usměrňovat, mohli zde on či ona najít jistotu. Bezpečí. To mu dělalo starosti. Byli to jeho nepřátelé. Byli to dobyvatelé. Měl pocit, že by v jejich zemích neměl vládnout mír. Měly by být strašlivé, plné utrpení pod tyranskou nadvládou. Ale vůbec to tak nebylo.
Ne pokud jste neuměli usměrňovat. To, co Seančané dělali s touto skupinou lidí, bylo děsivé. Pod šťastným povrchem nebylo vše v pořádku. A přesto ho šokovalo, když si uvědomil, jak dobře zacházejí s ostatními.
Cikáni ve velkých skupinách tábořili za městem. Jejich vozy se nepohnuly už celé týdny a vypadalo to, že se z nich vytvářejí vesnice. Když mezi nimi Rand procházel, slyšel, jak někteří Cikáni mluví o tom, že se usadí. Jiní proti tomu samozřejmě měli námitky. Byli cikáni, Toulavý lid. Jak najdou píseň, když ji nebudou hledat? Byla jejich součástí stejně jako Cesta listu.
Včera večer jim Rand naslouchal u jednoho z táborových ohňů. Přivítali ho mezi sebou, nakrmili a neptali se, co je zač. Hleděl na oheň měnící dřevo na uhlíky, draka na ruce schovával a přístupový klíč měl pečlivě ukrytý v kapse kabátu.
Nikdy nenavštívil samotný Ebú Dar; byl jen v horách na severu, kde s Callandorem v ruce bojoval se Seančany. To bylo místo, kde selhal. Nyní se vrátil do Altary. Ale proč?
Ráno, když se otevřely městské brány, se společně s ostatními, kteří dorazili v noci, vydal dovnitř. Cikáni je všechny vzali k sobě; patrně od Seančanů dostávali příděly jídla, aby u sebe ubytovávali opozdilé příchozí. To byla jen jedna z mnoha věcí, které dělali. Spravovali hrnce, zašívali uniformy a prováděli nejrůznější další práce. Za to se jim poprvé v jejich dlouhých dějinách dostávalo ochrany vládců.
Strávil s Aiely dost času na to, aby přebral něco z jejich pohrdavého postoje k cikánům. Přesto však toto pohrdání bojovalo s tím, že věděl, že Tuatha’ané – v mnoha směrech – následují skutečně tradičnější aielské způsoby. Rand si pamatoval, jaké to je žít jako oni. Ve viděních v Rhuideanu následoval Cestu listu. Také viděl věk pověstí. Na krátké okamžiky prožil tyto životy, životy jiných.
Kráčel přeplněnými ulicemi dusného města, stále jaksi omámený. Včera večer vyměnil s jedním cikánem svůj krásný černý kabát za obyčejný hnědý plášť, dole rozedraný a místy zašívaný. Nebyl to cikánský plášť, prostě jen plášť, který cikán zašil muži, který se pro něj už nikdy nevrátil. Díky němu Rand tak nevyčníval, i když pak musel nosit přístupový klíč zavěšený na opasku misto v hluboké kapse. Cikán mu také dal hůl, o níž se Rand při chůzi opíral a trochu se hrbil. Kvůli své výšce byl nápadný. Chtěl těmto lidem připadat neviditelný.
Málem zabil svého otce. Nepřinutila ho k tomu Semirhage, ani vliv Luise Therina. Žádné omluvy. Žádné důvody. On, Rand al’Thor, se pokusil zabít vlastního otce. Natáhl sílu, spředl tkanivo a málem ho uvolnil.
Randova zuřivost zmizela a nahradil ji odpor. Chtěl být tvrdý. Musel být tvrdý. Ale tohle s ním ta tvrdost udělala. Luis Therin se při svých ohavnostech mohl dovolávat šílenství. Rand neměl nic, žádný úkryt, neměl se před sebou kam schovat.
Ebú Dar. Bylo to rušné, rostoucí město, rozdělené velkou řekou na dvě poloviny. Rand procházel západní částí, náměstími lemovanými krásnými sochami a ulicemi s řadami bilých domů, z nichž mnohé byly několik pater vysoké. Často míjel muže bojující pěstmi či na nože, které se od sebe nikdo nesnažil odtrhnout. Dokonce i ženy nosily na krku nože v drahokamy zdobených pochvách, které jim visely v hlubokých výstřizích šatů, oblečených přes barevné spodničky.
Nikoho z nich si nevšímal. Místo toho přemýšlel o cikánech. Cikáni zde byli v bezpečí, ale Randův vlastní otec nebyl v bezpečí v Randově říši. Randovi kamarádi se Randa báli; viděl to v Nyneiviných očích.
Zdejší lidé se nebáli. Davem se proplétali seančanští důstojníci v hmyzích přilbách. Lidé jim uhýbali z cesty, ale z úcty. Když Rand zaslechl mluvit obyčejné lidi, byli rádi za to, že zavládla stabilita. Vlastně Seančany chválili za to, že je dobyli!
Rand přešel po krátkém mostě, klenoucím se přes kanál. Po vodě líně proplouvaly malé čluny a člunaři na sebe navzájem volali pozdravy. Zdálo se, že rozložení města nemá žádný řád; tam, kde čekal domy, našel krámky, a místo toho, aby byly podobné obchody pohromadě – jak to bylo běžné ve většině jiných měst – tady byly rozmístěné nahodile. Na druhé straně mostu prošel kolem vysokého bílého panského domu, v jehož těsném sousedství stála krčma.
Muž v barevné hedvábné věstě do Randa na ulici strčil a pak se mu dlouze a přehnaně zdvořile omluvil. Rand pospíchal dál pro případ, že by muž chtěl vyvolat souboj.
Nevypadali jako utlačovaný lid. Nebyl zde žádný potlačovaný hněv. Seančané měli Ebú Dar v rukou mnohem pevněji, než měl Rand Bandar Eban, a tito lidé byli šťastní – a dokonce vzkvétali! Samozřejmě, Altara – jakožto království – nebyla nikdy silná. Rand od svých učitelů věděl, že autorita koruny nesahá moc daleko za hranice města. V ostatních místech, která Seančané dobyli, to bylo podobné. Tarabon, Amadicie, Almothská pláň. Některá místa byla stabilnější než Altara, jiná méně, ale všechna přivítala jistotu.