V Trojí zemi by se téhle louky — s kopci, které poskytují strážní stanoviště a úkryt – okamžitě zmocnil některý klan a použil ji pro zemědělství. Tady to byla prostě jen jedna z tisíce různých nedotčených ploch. Vina opět padala na města. Nejbližší byla od tohoto místa příliš daleko, než aby to tady bylo dobrým místem pro mokřiňanský statek.
Osm Aielů rychle a nenápadně procházelo loukami a proplétalo se mezi pahorky. Koně se nemohli rovnat lidským nohám, co s jejich hlučným cváláním? Strašná zviřata – proč mokřiňané trvali na tom, že na nich budou jezdit? Nepochopitelné. Aviendha by mohla začít chápat, jak musí uvažovat náčelník nebo královna, ale věděla, že mokřiňanům nikdy úplně rozumět nebude. Byli prostě příliš divní. Dokonce i Rand al’Thor.
Zvláště Rand al’Thor. Při vzpomínce na jeho vážné oči se usmála. Pamatovala si jeho vůni – mokřiňanská mýdla, která voněla po tuku, mísící se s jeho vlastní zemitou pižmovou vůní. Ona se za něj provdá. N tomto ohledu byla odhodlaná stejně jako Elain; nyní, když byly první sestry, se za něj mohou provdat obě, jak se slušelo. Jenomže jak by si teď Aviendha mohla někoho vzít? Její čest bývala v jejích oštěpech, ale ty nyní nosil u pasu Rand al’Thor, rozklepané a zkuté do přezky na opasek, kterou mu sama dala.
Jednou jí nabídl manželství. Muž! Nabízející sňatek! Další z těch divných mokřiňanských zvyků. Dokonce i když pominula, jak to bylo divné – když pominula, jakou urážkou byla jeho nabídka vůči Elain – Aviendha by nikdy nemohla nabídku Randa al’Thora přijmout. Copak nechápal, že žena musí do manželství přinést čest? Co by pouhá učednice mohla nabídnout? Chtěl, aby k němu přišla jako druhořadá osoba? Udělat něco takového by ji naprosto zahanbilo!
Určitě to nechápal. Nepovažovala ho za krutého, jen za hloupého. Přijde za ním, až ona bude připravená, a pak mu položí svatební věneček k nohám. A to nemohla udělat, dokud nebude vědět, kdo sama je.
Způsoby ji’e’toh byly složité. Aviendha věděla, jak měřit čest jako Děva, ale moudré byly zcela jiná stvoření. Myslela si, že v jejich očích už získává trochu cti. Například jí dovolily strávit mnoho času s její první sestrou v Caemlynu. Pak však náhle dorazily Dorindha a Nadere a sdělily Aviendze, že se nevěnuje výcviku. Popadly ji jako dítě, které chytily, když potají poslouchalo před potním stanem, a odtáhly ji pryč, aby se připojila ke zbytku kmene, který vyrážel k Arad Domanu.
A nyní… nyní se k ní moudré chovaly s ještě menším respektem než předtím! Neučily ji. V jejich očích udělala něco špatně. Svíral sejí z toho žaludek. Zahanbit se před ostatními moudrými bylo téměř stejně zlé jako ukázat strach před někým tak statečným, jako je Elain!
Až dosud moudré Aviendze ponechaly nějakou čest tím, že jí dovolily podstoupit tresty, ale ona především netušila, čím se zahanbila. Zeptat se na to by samozřejmě znamenalo jen větší hanbu. Dokud ten problém nerozluští, nemůže vyrovnat své toh. A co bylo horší, existovalo skutečné nebezpečí, že udělá stejnou chybu znovu. Dokud to nevyřeší, zůstane učednicí, a nikdy nebude moci donést Randu al’Thorovi čestný svatební věneček.
Aviendha zaťala zuby. Jiná žena by se možná rozbrečela, ale k čemu by to bylo? Ať udělala jakoukoli chybu, způsobila si to sama a bylo její povinností to napravit. Získá znovu čest a provdá se za Randa al’Thora, než on zemře v Poslední bitvě.
Což znamenalo, že ať se musí naučit cokoli, musí to udělat rychle. Velmi rychle.
Setkali se s další skupinou Aielů, čekající na mýtince v borovicovém hájku. Na zemi ležela silná pokrývka opadaného hnědého jehličí a tyčící se kmeny zakrývaly oblohu. Podle zvyků kmenů a klanů se jednalo o malou skupinu, stěží dvě stě osob. Uprostřed mýtiny stály čtyři moudré, všechny v charakteristických hnědých vlněných suknicích a bílých jupkách. Aviendha byla oblečená podobně, což jí nyní připadalo stejně přirozené jako kdysi cadin’sor. Výzvědný oddíl se rozešel, muži a Děvy se šli přidat ke členům svých kmenů či společenstev. Rhuark se připojil k moudrým a Aviendha ho následovala.
Každá z moudrých -Amys, Bair, Melain a Nadere-jí věnovala pohled. Bair, jediná Aielanka ve skupině, která nepatřila k Taardadům či Gošienům, dorazila teprve nedávno, snad aby se sjednotila s ostatními. Ať byl důvod jakýkoli, žádná z nich nevypadala potěšeně. Aviendha zaváhala. Kdyby teď odešla, vypadalo by to, že se snaží vyhnout jejich pozornosti? Odváží se raději zůstat a riskovat, že vyvolá další hněv?
„Nuže?“ zeptala se Amys Rhuarka. Přestože měla Amys bílé vlasy, vypadala docela mladě. V jejím případě to nebylo díky práci se silou – vlasy se jí začaly barvit do stříbra, ještě když byla dítě.
„Bylo to, jak popisovali zvědi, stíne mého srdce,“ řekl Rhuark. „Další ubohá banda mokřiňanských uprchlíků. Neviděl jsem v nich žádné skryté nebezpečí.“
Moudré přikývly, jako by právě to očekávaly. „To je desátá skupina uprchlíků za méně než týden,“ řekla stará Bair a ve vodnatých modrých očích měla zamyšlený pohled.
Rhuark přikývl. „Povídá se o seančanských útocích na přístavy na západě. Možná se lidé stěhují do vnitrozemí, aby se vyhnuli nájezdům.“ Pohlédl na Amys. „Tahle země kypí jako voda vylitá na krbový kámen. Kmeny si nejsou jisté, co od nich Rand al’Thor žádá.“
„Mluvil velice jasně,“ poznamenala Bair. „Potěší ho, že jste s Dobrainem Taborwinem zajistili Bandar Eban, jak žádal.“
Rhuark přikývl. „Přesto nejsou jeho záměry jasné. Požádal nás, abychom obnovili pořádek. Budeme tedy něco jako mokřiňanská městská stráž? Tohle není místo pro Aiely. Nebudeme dobývat, takže nedostaneme pětinu. A přesto to, co děláme, velice působí jako dobývání. Kar’a’karnovy rozkazy umí být jasné a zároveň matoucí. Myslím, že v této věci má nadání.“
Bair s úsměvem přikývla. „Snad chce, abychom s těmi uprchlíky něco udělali.“
„A co bychom měli dělat?“ zeptala se Amys a vrtěla hlavou. „Jsme snad Šaidové a máme z mokřiňanů dělat gai’šainy?“ Její tón nenechával nikoho na pochybách, co si myslí o Šaidech a o nápadu dělat z mokřiňanů gai’šainy.
Aviendha souhlasně přikývla. Jak řekl Rhuark, Kar’a’karn je poslal do Arad Domanu, aby tam „obnovili pořádek“. To však bylo mokřiňanské pojetí; Aielové si svůj vlastní pořádek nosili s sebou. Ano, válka a bitva představovala chaos, ale každý Aiel do posledního znal své místo a v rámci něj jednal. Malé děti chápaly čest a toh, a držba by fungovala i poté, co by byli zabiti všichni náčelníci a moudré.
U mokřiňanů to tak nebylo. Pobíhali kolem jako košík ještěrek, nečekaně vyklopených na horké kameny, a při útěku se nestarali o zásoby. Jakmile měli jejich vůdcové práci nebo něco odvedlo jejich pozornost, zavládl chaos a zlodějna. Silní obírali slabé, a dokonce ani kováři nebyli v bezpečí.