Proč žijeme znovu? zeptal se náhle Luis Therin. Hlas měl rázný a zřetelný.
Ano, řekl Rand prosebně. Pověz mi to. Proč?
Možná… řekl neuvěřitelně jasně uvažující Luis Therin, u nějž se neprojevoval ani náznak šílenství. Mluvil tiše, uctivě. Proč? Mohlo by… Možná je to proto, abychom dostali druhou šanci.
Rand ztuhl. Vítr do něj bušil, ale nedokázal jím pohnout. Síla v jeho nitru váhala, jako popravčí sekera, chvějící se těsně nad zločincovým krkem. Možná si nemůžeš vybírat svoje povinnosti, ozval se v jeho mysli Tamův hlas, pouhá vzpomínka. Ale můžeš si vybrat, proč je plníš.
Proč, Rande? Proč jdeš do bitvy? Jaký je důvod?
Proč?
Zavládl klid. Dokonce i s bouří, vichrem, hřměním. Zavládl klid.
Proč? pomyslel si Rand užasle. Protože pokaždé, když žijeme, znovu milujeme.
To byla odpověď. Vše se přes něj přelilo, prožité životy, chyby, které udělal, láska, která vše změnila. Ve své mysli spatřil celý svět, zalitý září z jeho ruky. Pamatoval si životy, stovky, tisíce životů, táhnoucích se do nekonečna. Pamatoval si lásku, klid, radost a naději.
V tu chvíli jej náhle napadlo něco úžasného. Když žiju znovu, pak by mohla i ona!
Proto bojoval. Proto žil znovu, a to byla odpověď na Tamovu otázku. Bojuju, protože naposledy jsem neuspěl. Bojuju, protože chci napravit to, co jsem udělal špatně.
Tentokrát to chci udělat správně.
Síla v jeho nitru dosáhla vrcholu a on ji obrátil samu proti sobě a prohnal přístupovým klíčem. Ter’angrial byl spojený s mnohem větší mocí, mohutným sa’angrialem na jihu, postaveným, aby zastavil Temného. Příliš mocným, řekl kdosi. Příliš mocným, než aby jej kdy použili. Příliš děsivým.
Rand na něj použil vlastní sílu a vzdálenou kouli rozdrtil a roztříštil, jakoby stiskem obří ruky.
Cheoden Kal vybuchly.
Síla vyhasla.
Bouře skončila.
A Rand poprvé za dlouhou chvíli otevřel oči. Nějak věděl, že hlas Luise Therina už nikdy v hlavě neuslyší. Neboť nejsou dvěma muži, a nikdy nebyli.
Hleděl na svět pod sebou. Mračna nad jeho hlavou se konečně roztrhala, i když pouze nad ním. Šero se rozptýlilo a umožnilo mu spatřit slunce, visící přímo nad ním.
Rand k němu vzhlédl. Pak se usmál. Nakonec se mu hluboko z hrdla vydral smích, skutečný a čistý.
Už to bylo příliš dávno.
EPILOG
Zalité světlem
Egwain pracovala při světle dvou bronzových lamp. Měly podobu žen zvedajících ruce do vzduchu, kterým v dlaních hořel plamen. Klidné žluté světlo se odráželo na křivkách jejich rukou, paží a tváří. Byly symbolem Bílé věže a plamene Tar Valonu? Nebo zpodobňovaly Aes Sedai, setkávající oheň? Možná to byly jen pozůstatky vkusu předchozí amyrlin.
Stály po obou stranách stolu. Konečně pořádný stůl s pořádným křeslem. Byla uvnitř amyrlininy pracovny, z níž bylo odstraněno vše, co připomínalo Elaidu. Výsledkem byla holá místnost, s prázdnými stěnami, dřevěným obkládáním nezdobeným obrazy ani tapisériemi a se stolky u stěn, na nichž nestála žádná umělecká díla. Dokonce i knihovny byly vyprázdněny, aby něco, co patřilo Elaidě, Egwain neurazilo.
Jakmile Egwain uviděla, co ostatní udělaly, nařídila, aby všechny Elaidiny věci shromáždily a bezpečně daly pod zámek, střežené ženami, kterým Egwain důvěřuje. Někde mezi těmito věcmi budou vodítka k Elaidiným plánům. Mohly to třeba být ukryté poznámky, zasunuté mezi stránkami knih, ponechané tam k pozdějšímu přezkoumání. Nebo mohly být tak nezřetelné, jako spojení mezi typy knih, které četla, nebo předměty, které měla v zásuvkách stolu. Samotné Elaidy se však zeptat nemohly, a nedalo se říct, jaké její pletichy se k nim později vrátí a kousnou. Egwain měla v úmyslu si ty věci projít a pak vyslechnout každou jednotlivou Aes Sedai, která byla ve Věži, a rozhodnout se, jaké stopy ukrývají.
Prozatím měla plno práce. Zavrtěla hlavou, když obracela stránky Silvianina hlášení. Ukazovalo se, že ta žena je vskutku výkonná kronikářka, mnohem schopnější, než bývala Šeriam. Loajalistky Silvianu respektovaly, a zdálo se, že červené adžah přijaly – alespoň částečně – Egwaininu nabídku smíru, když si jednu z jejich řad vybrala jako kronikářku.
Egwain samozřejmě na dně hromádky měla i dva odměřené nesouhlasné dopisy -jeden od Romandy a druhý od Lelaine. Obě ženy jí svou přemrštěnou podporu přestaly poskytovat téměř tak rychle, jako jí ji nabídly. Právě teď se dohadovaly o tom, co udělat s damane, které Egwain zajala při nájezdu na Bílou věž, a ani jedné z nich se nelíbil Egwainin plán vycvičit je jako Aes Sedai. Vypadalo to, že jí Romanda s Lelaine budou dělat potíže celé roky.
Odložila hlášení stranou. Bylo pozdě odpoledne a okny se žaluziemi, vedoucími na balkón, dovnitř pronikalo světlo. Neotevřela je, neboť dávala přednost klidnému přítmí. Samota byla příjemná.
V tuto chvíli jí skrovná výzdoba místnosti nevadila. Pravda, až příliš jí to připomínalo pracovnu správkyně novicek, ale vzpomínky na tuto dobu nezažene sebevětší množství závěsů, ne když je samotná Silviana Egwaininou kronikářkou. To bylo v pořádku. Proč by Egwain měla na ty dny chtít zapomenout? Odehrálo se v nich několik jejích největších vítězství.
Ačkoli jí rozhodně nevadilo, že je schopná se posadit bez ošívání.
Zatímco pročítala další Silvianino hlášení, pousmála se. Pak se zamračila. Většina černých adžah ve Věži uprchla. Toto hlášení, napsané Silvianiným pečlivým plynulým rukopisem, říkalo, že se jim v průběhu několika hodin po Egwainině pozvednutí podařilo zajmout několik černých, ale jen ty nejslabší. Většina z nich – nějakých šedesát černých sester – unikla. Jak si Egwain všimla, včetně jedné z přísedících, jejíž jméno nebylo na Verinině seznamu. Evanelleinino zmizení silně naznačovalo, že je černá.
Egwain zvedla další hlášení a v duchu se zamračila. Byl to seznam všech žen v Bílé věži, několik stran dlouhý, rozdělený podle adžah. U mnoha jmen byla připsaná poznámka. Černá, unikla. Černá, zajata. Chycena Seančany.
Poslední skupina vyvolávala vztek. Saerin předvídavě provedla po útoku sčítání, aby se zjistilo, koho přesně zajali. Téměř čtyřicet žen – přes dva tucty z nich hotové Aes Sedai – sebraných v noci a odnesených pryč. Bylo to jako příběh, který se vykládá dětem před usnutím, varování před mizelci nebo půllidmi, kteří kradou zlobivé děti. Ty ženy budou zbity, uvězněny a nakonec z nich udělají pouhé nástroje.
Egwain si musela silou vůle zabránit, aby nezvedla ruku a nedotkla se krku, kde ji kdysi držel obojek. Teď na to nebude myslet, ať to všechno shoří!
Všechny členky černého adžah z Verinina seznamu viděli po seančanském útoku živé a zdravé. Většina však uprchla dřív, než Egwain dorazila do Věže, aby se ujala svého úřadu. Velina zmizela. Stejně tak Čai a Birlen. A Alviarin; lovkyně černých se k ní nedokázaly dostat včas.
Co je varovalo? Naneštěstí to nejspíš mělo něco společného s tím, jak Egwain pochytala černé adžah v táboře vzbouřenců. Obávala se, že zašla příliš daleko. Ale co jiného měla dělat? Její jedinou nadějí bylo zajmout všechny černé v ležení a doufat, že se to nedonese do Bílé věže.