Ne, budoucnost nebyla jistá, a to jí z nějakého důvodu přinášelo útěchu. Snad by si měla dělat starosti, ale nedělala. Získá zpátky svou čest a pak se provdá za Randa al’Thora. Možná, že on zemře krátce poté, ale možná je dnes někdo přepadne ze zálohy a ji zabije šíp. Starosti nic neřešily.
Toh bylo ovšem něco jiného.
„Nevyjádřila jsem se přesně, moudrá,“ řekla Aviendha. „Naznačovala jsem, že vidění řeklo, že se provdám za Randa al’Thora. To není pravda. Všechny tři ho budeme milovat, a i když to naznačuje manželství, nevím to jistě.“
Amys přikývla. Nebylo žádné toh; Aviendha se opravila dostatečně rychle. To bylo dobré. Nechtěla přidávat další hanbu k té, kterou si už vysloužila.
„Tak tedy dobře,“ řekla Amys s pohledem upřeným na stezku před sebou. „Promluvíme si o dnešním trestu.“
Aviendha se mírně uvolnila. Měla tedy stále čas zjistit, co provedla. Zdálo se, že mokřiňany aielské zacházení s tresty často mate, ale mokřiňané jen málo rozuměli pojmu čest. Cest nepocházela z toho, že vás potrestali, ale vaši čest napravilo to, že jste trest přijali a vydrželi. To bylo duší toh – dobrovolně se pokořit, abyste znovu získali to, co bylo ztraceno. Bylo zvláštní, že to mokřiňané nedokázali pochopit; vskutku, bylo divné, že nenásledovali ji’e’toh čistě instinktivně. Co to bylo za život bez cti?
Amys správně Aviendze neřekla, co udělala špatně. Nicméně Aviendze se nedařilo přijít na to sama a bylo by méně zahanbující, pokud odpověď zjistí z rozhovoru. „Ano,“ řekla Aviendha obezřetně. „Měla bych být potrestána. Doba strávená v Caemlynu mě mohla oslabit.“
Amys ohrnula nos. „Nejsi o nic slabší, než když jsi nosila oštěpy, holka. Myslím, že o dost silnější. Čas strávený s tvou první sestrou byl pro tebe důležitý.“
Takže o tohle nešlo. Když pro ni Dorindha a Nadere přišly, řekly, že musí pokračovat ve výcviku. Přesto od chvíle, kdy Aielové vyrazili do Arad Domanu, Aviendhu neučily. Musela nosit vodu, zašívat šátky a servírovat čaj. Nejrůznějšími způsoby ji trestaly, aniž jí vysvětlily, co provedla. A když bylo zjevné, co udělala – jako když šla na výzvědy a neměla – byl trest vždy přísnější, než by si přestupek zasloužil.
Vypadalo to téměř, jako by trest byl tím, co seji moudré snažily naučit, ale tak to nemohlo být. Nebyla nějaká mokřiňanka, kterou musely naučit, co je to čest. K čemu jsou neustálé a nevysvětlené tresty kromě toho, že ji varují před nějakou vážnou chybou, které se dopustila?
Amys si sáhla na bok a odvázala něco, co jí viselo u pasu.
Vlněný váček, který zvedla, byl velký asi jako pěst. „Usoudily jsme,“ řekla, „že jsme byly při vydávání příkazů příliš nejasné. Nezbývá nám mnoho času a nemáme prostor pro jemnost.“
Aviendha zakryla překvapení. Jejich předchozí tresty byly jemněl
„Proto,“ řekla Amys a podala jí pytlík, „si vezmeš tohle. Uvnitř jsou semena. Některá jsou černá, jiná hnědá a ostatní bílá. Dnes večer, než půjdeme spát, je rozdělíš podle barev a spočítáš, kolik kterých je. Když se spleteš, smícháme je a začneš znovu.“
Aviendha na ni zůstala civět s otevřenou pusou a málem zakopla. Nošení vody byla potřebná práce. Spravování šatů byla potřebná práce. Vaření bylo důležité, zvlášť když sebou malý předsunutý oddíl nevzal žádné gai’šainy.
Ale tohle… tohle byla práce úplně k ničemu’. Nejen, že byla nedůležitá, byla pošetilá. Byl to ten druh trestu, který byl určený pouze pro ty nejpaličatější nebo nejzahanbenější lidi. Skoro… skoro to působilo, jako by ji moudré prohlásily za da’cang?“
„Při Oslepitelových očích,“ zašeptala, zatímco se nutila k běhu. „Co jsem provedla?“
Amys na ni pohlédla a Aviendha odvrátila oči. Obě věděly, že odpověď na tuto otázku nechce slyšet. Mlčky si vzala váček. Nikdy sejí nedostalo tak ponižujícího trestu.
Amys se přesunula k ostatním moudrým. Aviendha ze sebe setřásla zkopmělost a vrátilo se jí odhodlání. Její chyba musela být mnohem vážnější, než si myslela. Amysin trest to naznačoval.
Otevřela váček a nahlédla dovnitř. Tam byly tři prázdné sáčky z algode, které měli pomoci s roztříděním, a tisíce drobných semínek, v nichž byly téměř ponořené. Tento trest měl být vidět, měl ji zahanbit. Ať udělala cokoli, urazila tím nejen moudré, ale všechny kolem, dokonce i když – stejně jako sama Aviendha – o tom nevěděli.
To jen znamenalo, že musí být odhodlanější.
4
Soumrak
Gawyn sledoval, jak slunce na západě spaluje mraky k smrti a poslední světlo se rozplývá. Závoj ustavičného přítmí halil i samotné slunce. Stejně jako mu v noci zakrýval hvězdy. Dnes byly mraky na obloze nepřirozeně vysoko. Vrcholek Dračí hory býval za oblačných dnů často skrytý, ale tento hustý šedý opar se většinu času vznášel tak vysoko, že se rozeklaného rozbitého vrcholku hory stěží dotýkal.
„Zaútočme na ně,“ zašeptal Jisao, který se na vršku pahorku krčil vedle Gawyna.
Gawyn odtrhl oči od zapadajícího slunce zpátky k malé vesnici pod nimi. Měl v ní být klid, snad až na nějakého hospodáře, co naposledy kontroluje dobytek, než se sám uloží ke spánku. Měla být šerá, neosvětlená, až na pár lojových svíček, hořících v oknech, jak obyvatelé dojídali večeři.
Ale nebyla šerá. Nebyla klidná. Vesnici osvětlovalo světlo hrozivých pochodní, nesených tuctem hřmotných postav. Ve světle pochodní a umírajícího slunce Gawyn rozeznával, že všechny mají na sobě neurčitou uniformu v hnědé a černé barvě. Gawyn na uniformách neviděl insignie se třemi hvězdami, ale věděl, že tam jsou.
Ze své vzdálené pozorovatelny Gawyn sledoval, jak pár opozdilců klopýtá z domů a s vyděšenými a ustaranými výrazy se přidává k ostatním na přecpané návsi. Vesničané nevítali ozbrojené oddíly právě s radostí. Ženy k sobě tiskly děti a muži opatrně hleděli k zemi. „Nechceme potíže,“ říkal jejich postoj. Od obyvatelů jiných vesnic nepochybně slyšeli, že tihle dobyvatelé jsou ukáznění. Vojáci platili za věci, které si vzali, a mladé muže nikdo nenutil do služby – i když ani neodmítal. Vskutku podivná nepřátelská armáda. Gawyn ale věděl, co si budou lidé myslet. Tuhle armádu vedly Aes Sedai, a kdo dokázal říct, co je divné nebo normální, když do toho jsou zapletené Aes Sedai?
Světlu díky, přímo v téhle hlídce nebyly žádné sestry. Vojáci, zdvořilí, ale přísní, seřadili vesničany a prohlédli si je. Pak vojáci po dvojicích vstupovali do všech domů a stodol a kontrolovali je. Nic nevzali a nic nerozbili. Všechno bylo velmi uspořádané a srdečné. Gawyn skoro slyšel, jak se důstojníci starostovi vesnice omlouvají.
„Gawyne?“ zeptal se Jisao. „Napočítal jsem jich sotva tucet. Když pošleme Rodikův oddíl, aby přišel ze severu, odřízneme je na obou stranách a rozdrtíme. Už začíná být taková tma, že nás neuvidí přicházet. Mohli bychom je úplně v klidu dostat.“
„A vesničani?“ zeptal se Gawyn. „Tam dole jsou děti.“
„Jindy nás to nezastavilo.“
„To bylo jiné,“ řekl Gawyn a zavrtěl hlavou. „Poslední tři vesnice, které prohledávali, tvoří přímou linii směrem k Dorlanu. Když tenhle oddíl zmizí, další bude uvažovat, co to tady málem objevili. Přitáhneme tímhle směrem pozornost celé armády.“