Potřásl hlavou. Bryneovi zvědové se začínali nebezpečně přibližovat k jejich základně a Gawyn nemohl riskovat zabíjení dalších, aniž by se prozradil. Bylo načase zamířit zpátky do Dorlanu. Možná tamní Aes Sedai budou mít nějaký nápad, co dál.
Dřepěl na koni a dál jel do noci. Světlo, kéž bych viděl hvězdy, pomyslel si.
5
Příběh o krvi
Rand kráčel po podupaném trávníku u sídla, před ním pleskaly prapory, obklopovaly ho stany a koně ržáli u kolíků na západním konci. Ve vzduchu se vznášely pachy dobře vedeného válečného ležení: kouř a vůně z hrnců byly mnohem silnější než občasný závan koňského hnoje či nemytého těla.
Bašereho muži udržovali tábor v dobrém stavu a zabývali se stovkami malých prací, které umožňovaly armádě fungovat: broušení mečů, olejování kožené výstroje, opravování sedel, nošení vody z potoka. Někteří si vlevo, na opačném konci trávníku, v prostoru mezi řadami stanů a neudržovanými stromy podél potoka, nacvičovali útoky. Muži drželi skloněná zářící kopí, zatímco jejich koně v širokém pruhu udupávali rozbahněnou zem. Cvičením se udržovali v kondici nejen oni, ale procvičili se i koně.
Randa jako vždy doprovázelo hejno společníků. Děvy byly jeho stráž a Aielanky ostražitě sledovaly saldejské vojáky. Vedle něj kráčelo několik Aes Sedai. Nyní se neustále držely kolem něj. Ve vzoru nebylo místo na jeho dřívější požadavek, že se od něj všechny Aes Sedai budou držet dál. Tkal se podle své vůle a zkušenosti Randovi ukázaly, že tyhle Aes Sedai potřebuje. Na tom, co chtěl, už nezáleželo. Nyní to chápal.
Jen malou útěchou bylo, že mu mnoho z Aes Sedai v jeho táboře přísahalo věrnost. Každý věděl, že Aes Sedai plní své přísahy po svém a ony samy se rozhodnou, co jejich „věrnost“ k němu vyžaduje.
Elza Penfell – která ho dnes doprovázela – byla jednou z těch, které mu složily přísahu. Patřila k zelenému adžah a její tvář bylo možné považovat za hezkou, když člověk nepoznal bezvěkost, která označovala Aes Sedai. Na Aes Sedai byla milá, navzdory skutečnosti, že Randa pomáhala unést a na celé dny zavřít do truhly, z níž ho jen občas vytahovaly kvůli bití.
Někde vzadu v jeho mysli Luis Therin zavrčel.
To byla minulost. Elza přísahala. To Randovi stačilo, aby ji využil. Druhá žena, která dnes byla s ním, byla méně předvídatelná; byla členkou Kadsuaniny družiny. Korele Hovian – štíhlá žlutá s modrýma očima, bujnou černou kšticí a trvalým úsměvem – nepřísahala, že bude dělat, co Rand říká. Navzdory tomu byl v pokušení jí důvěřovat, protože se mu jednou pokusila zachránit život. Jedině díky ní, Samicu a Dameru Flinnovi Rand přežil. Jedna ze dvou ran v Randově boku, která se nehojila – dárek od prokleté dýky Padana Faina – stále zůstávala jako připomínka toho dne. Neustálá bolest podebírajícího se zla překrývala stejnou bolest ze starší rány pod ní, kterou Rand utrpěl, když tak dávno bojoval s Išamaelem.
Brzy z jednoho z těchto zranění – možná obou – vyteče Randova krev na skály v Šajol Ghúlu. Nebyl si jistý, jestli ho zabijí právě tato zranění nebo ne; vzhledem k tomu, kolik nejrůznějších okolností soutěžilo o to, která Randa připraví o život, by dokonce ani Mat nevěděl, na kterou z nich si vsadit.
Jakmile si Rand vzpomněl na Mata, před očima mu zavířily barvy a vytvarovaly se do obrazu šlachovitého muže s hnědýma očima a kloboukem se širokou krempou, jak před shlukem přihlížejících vojáků háže kostky. Mat se zubil a vypadalo to, že se předvádí, což nebylo neobvyklé, ačkoli to vypadalo, že při jeho hodech žádné mince nemění majitele.
Vize přicházely vždy, když myslel na Mata či Perrina, a Rand se je už přestal snažit zahánět. Nevěděl, proč se obrazy objevují; nejspíš díky tomu, jak se jeho povaha ta’veren vzájemně ovlivňuje s dalšími dvěma ta’veren z jeho vesnice. Ať šlo o cokoli, využíval to. Jen další nástroj. Zdálo se, že Mat je pořád s Bandou, ale už netáboří v zalesněné krajině. Z toho úhlu bylo těžké cokoliv říci, ale vypadalo to, že je někde u města. Přinejmenším byla poblíž široká cesta. Rand už s Matem nějakou dobu neviděl tu malou ženu s tmavou kůží. Co byla zač? Kam zmizela?
Obraz vybledl. Rand doufal, že se k němu Mat brzy vrátí. Bude v Šajol Ghúlu Mata a jeho taktické schopnosti potřebovat.
Jeden z Bašereho proviantmistrů – muž s hustým knírem, nohama do o a zavalitým tělem – Randa zahlédl a svižným krokem k němu zamířil. Rand Saldejce mávnutím ruky poslal pryč; v tuto chvíli neměl náladu na hlášení o zásobách. Proviantmistr okamžitě zasalutoval a stáhl se. Kdysi by Randa snad překvapilo, jak rychle ho poslechl, ale už ne. Bylo správné, že ho vojáci poslouchali. Rand byl král, přestože v tuto chvíli neměl Korunu z mečů nasazenou.
Rand procházel travnatou plání, nyní zaplněnou stany a úvazišti pro koně. Vyšel z ležení a minul nedokončený val. Tady rostly na mírném klesajícím svahu sosny. Mezi trsem stromů hned vpravo bylo místo určené pro cestování, čtvercová plocha ohraničená provazy, která sloužila jako bezpečné místo pro průchody.
V tuto chvíli se jeden vznášel ve vzduchu, otvor do jiného místa. Procházela jím skupinka lidí a vycházela na jehličím pokrytou zem. Rand viděl tkanivo, které průchod tvořilo; toto bylo stvořeno pomocí saidinu.
Většina lidí ve skupině na sobě měla barevné oblečení Mořského národa – muži byli do pasu nazí, dokonce i v mrazivém jarním vzduchu, ženy měly barevné volné blůzy. Všichni měli baňaté spodky a náušnice a kroužky v uších a nosech, přičemž složitost ozdob ukazovala na postavení každého jednotlivce.
Zatímco čekal na Mořský národ, přistoupil k němu jeden z mužů, který oblast průchodu hlídal, se zapečetěným dopisem. Předpokládal, že půjde o dopis poslaný přes aša’many z některého z Randových zájmových území na východě. A skutečně, když dopis otevřel, zjistil, že je od Darlina, tairenského krále. Rand ho opustil s příkazem sebrat armádu a připravit ji na pochod do Arad Domanu. Vojsko bylo shromážděno už před nějakou dobou a Darlin se – opět — vyptával na své rozkazy. Copak nikdo prostě nemohl dělat, co se mu řeklo?
„Vyšlete posla,“ řekl Rand vojákovi a netrpělivě si dopis zastrčil do kapsy. „Povězte Darlinovi, aby dál verboval. Chci, aby nabral každého Tairena, který udrží meč, a buď ho vycvičil k boji, nebo ho poslal pracovat do kováren. Poslední bitva je blízko. Velmi blízko.“
„Ano, můj pane Draku,“ odpověděl voják a zasalutoval.
„Řekni mu, že až budu chtít, aby vyrazil na pochod, pošlu za ním aša’mana,“ pokračoval Rand. „Pořád mám v úmyslu ho využít v Arad Domanu, ale nejdřív musím vědět, co zjistili Aielové.“
Voják se uklonil a ustoupil. Rand se obrátil zpátky k Mořskému národu. Jedna z žen k němu přistoupila.
„Koramoore,“ řekla a kývla hlavou. Harine byla hezká žena ve středních letech s bíle prokvetlými vlasy. Její blůza měla jasně modrou barvu, dost zářivou na to, aby udělala dojem i na cikána, a v každém uchu měla působivých pět zlatých náušnic a řetízek plný zlatých medailonků.
„Nečekala jsem, že nás přijdeš osobně přivítat,“ pokračovala Harine.
„Mám na tebe otázky, které nemůžou počkat.“
Harine se zatvářila zaraženě. Byla vyslankyni Mořského národa u Koramoora, což bylo jméno, kterým Randa nazývali. Hněvali se na Randa kvůli mnoha týdnům, které strávil bez pečovatelky z Mořského národa – slíbil, že bude mít neustále jednu u sebe – přesto ale Logain zmínil, že Mořský národ váhal poslat Harine zpátky. Proč? Dosáhla vyšší hodnosti a je příliš důležitá, než aby se o něj starala? Mohl být někdo příliš důležitý, než aby byl k ruce Koramoorovi? Mnoha věcem ohledně Mořského národa příliš nerozuměl.