„Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho se vrátit, můj pane Draku.“ Flinn měl tvář jako z vyčiněné kůže a na hlavě jen pár chomáčků vlasů. Hodně se podobal některým sedlákům, které Rand znával v Emondově Roli, přestože byl po většinu života voják. Flinn přišel za Randem, protože se chtěl naučit léčení. Rand z něj místo toho udělal zbraň.
„Konal jsi podle rozkazů,“ řekl Rand cestou zpátky k trávníku. Chtěl Harine obviňovat za předsudky celého světa, ale nebylo to spravedlivé. Potřeboval něco lepšího, způsob, jakým všechny přesvědčí.
„Ve vytváření průchodů jsem nikdy nebyl nej lepší,“ pokračoval Flinn. „Nějako Androl. Musel jsem…“
„Flinne,“ přerušil ho Rand. „Dost.“
Aša’man se začervenal. „Omlouvám se, můj pane Draku.“
Vedle něj se Korele tiše zasmála a poplácala Flinna po rameni. „Nevšímej si ho, Damere,“ řekla se zpěvavým murandským přízvukem. „Celé ráno je mrzutý jako zimní bouřkový mrak.“
Rand se na ni zaškaredil, ale ona se jen dobromyslně usmála. Bez ohledu na to, co si Aes Sedai obecně myslely o mužich, kteří mohou usměrňovat, ty, které si vybraly asa’many za strážce, se k nim chovaly stejně ochranitelsky jako matky k dětem. Ona se spojila s jedním z jeho mužů, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že Flinn je jedním z jeho mužů. V první řadě aša’man, a teprve pak strážce.
„Co si myslíš ty, Elzo?“ zeptal se Rand, obraceje se od Korele ke druhé Aes Sedai. „O poskvrnění a o tom, co říkala Harine?“
Žena s kulatou tváři zaváhala. Kráčela s rukama složenýma za zády a její tmavě zelené šaty zdobila pouze jemná výšivka. Na Aes Sedai velmi prosté. „Když můj pán Drak říká, že poskvrnění bylo očištěno,“ řekla žena opatrně, „pak je zajisté nevhodné vyjadřovat o něm pochybnosti tam, kde to mohou slyšet jiní.“
Rand se ušklíbl. Tohle byla rozhodně odpověď hodná Aes Sedai. Přísaha nepřísahá, Elza si dělala, co chtěla.
„Obě jsme byly v Šadar Logotu,“ vyvrátila Korele oči. „Viděly jsme, co jsi udělal, Rande. Kromě toho cítím mužskou sílu tady skrz Damera, když se spojíme. Změnilo se to. Poskvrnění je pryč. Je to jasné jako slunce, přestože usměrňování mužské polovičky pořád vypadá jako zápas s letním tornádem.“
„Ano,“ řekla Elza, „ale i když to tak je, musíš si uvědomovat, jak těžké bude, aby tomu ostatní uvěřili, můj pane Draku. Během Času šílenství trvalo celá desetiletí, než někteří přijali, že muži Aes Sedai jsou odsouzeni k šílenství. Pravděpodobně bude trvat déle, než překonají svou nedůvěru, která jim byla tak dlouho vštěpována.“
Rand zaťal zuby. Došel na malý pahorek vedle ležení, těsně za válem. Šel dál vzhůru a Aes Sedai ho následovaly. Tady byla vztyčena krátká dřevěná plošina – věž pro střelbu šípů přes val.
Nahoře na pahorku se Rand zastavil a Děvy jej obklopily. Stěží vnímal vojáky, kteří mu salutovali, zatímco hleděl přes saldejské ležení s úhlednými řadami stanů. Bylo toto vše, co zanechá světu? Saidín očištěný od poskvrnění, a přesto budou muži stále zabíjeni nebo vyhánění pro něco, co nemohou ovlivnit? Většinu států si zavázal. Přesto věděl, že čím pevněji žok utáhnete, tím ostřeji provázek praskne, když ho přeříznou. Co se stane, až zemře? Války a zkáza podobné těm po Rozbití? Posledně nedokázal pomoct, neboť ho pohltil žal nad Ilieninou smrtí. Mohl tentokrát něčemu podobnému zabránit? Měl na vybranou?
Byl ta’veren. Vzor se kolem něj ohýbal a tvaroval. A přesto se o kralování rychle naučil jednu věc: čím více moci jste získali, tím menší kontrolu jste měli nad vlastním životem. Povinnost byla skutečně těžši než hora; nutila ho nějak konat stejně často jako proroctví. Povinnost a proroctví? Jeho povaha ta’veren a jeho místo v historii? Mohl změnit svůj život? Mohl po své smrti zanechat lepší svět, a ne vyděšené, roztrhané a krvácející země?
Sledoval tábor, muže plnící úkoly, koně se hlavami u země, jak hledají trsy zimní trávy, které už nebyly spaseny až po kořínky. Přestože Rand tomuto vojsku nařídil cestovat nalehko, přesto zde byli markytánky a markytáni. Ženy pomáhaly s vařením a prádlem, kováři a podkováři s koňmi a výstrojí, mladí chlapci dělali poslíčky a cvičili se zbraněmi. Saldeia patřila k Hraničním státům a boj byl pro tamní obyvatele způsob života.
„Občas jim závidím,“ zašeptal Rand.
„Můj pane?“ zeptal se Flinn a přistoupil k němu.
„Lidem z tábora,“ řekl Rand. „Dělají, co se jim řekne, každý den pracujou podle rozkazů. Občas přísných rozkazů. Ale rozkazy nerozkazy, tihle lidi mají víc svobody než já.“
„Ty, urozený pane?“ řekl Flinn a letitým prstem se poškrábal na tváři tuhé jako podešev. „Jsi nemocnější muž na světě! Jsi ta’veren\ Řekl bych, že i vzor poslouchá tvoji vůli!“
Rand zavrtěl hlavou. „Tak to nefunguje, Flinne. Každý z těch lidí támhle by se kdykoli mohl sebrat a odjet. Utéct, když bude chtít. Nechat boj jiným.“
„Během života jsem poznal pár Saldejců, můj pane,“ řekl Flinn. „Odpusť, ale pochybuju, že by někdo z nich něco takového udělal.“
„Ale mohli by,“ odpověděl Rand. „Je to možné. Přes všechny zákony a přísahy jsou svobodní. Já vypadám, že si můžu dělat, co se mi zachce, ale jsem tak pevně spoutaný, až se mi pouta zařezávají do masa. Moje moc a vliv jsou proti osudu bezmocné. Moje svoboda je všechno jen iluze, Flinne. A tak jim závidím. Občas.“
Flinn si založil ruce za zády, zjevně nejistý, jak odpovědět.
Všichni děláme, co musíme, vrátil se mu ve vzpomínkách z minulosti Moirainin hlas. Jak dopustí vzor. Někteří mají menší svobodu než jiní. Nezáleží na tom, jestli si vybereme sami, nebo jsme vybráni. Co se musí stát, to se stane.
„Můj pane Draku!“ zavolal nějaký hlas. Rand se obrátil za zvukem a spatřil jednoho z Bašereho zvědů, jak běží vzhůru po svahu. Děvy obezřetně dovolily tmavovlasému mladíkovi přistoupit.
„Můj pane,“ zasalutoval mu zvěd. „Na okraji tábora jsou Aielové. Viděli jsme dva z nich, jak se plíží mezi stromy asi půl míle dál po svahu.“
Děvy okamžitě začaly gestikulovat a rozmlouvat svou tajnou znakovou řečí.
„Mával na vás některý z těch Aielů, vojáku?“ zeptal se Rand suše.
„Můj pane?“ podivil se voják. „Proč by to dělali?“
„Jsou to Aielové. Jestli jste je viděli, znamená to, že to chtěli – a to znamená, že jsou spojenci a ne nepřátelé. Informuj Bašereho, že se brzy sejdeme s Rhuarkem a Baelem. Je načase zajistit Arad Doman.“
Nebo byl možná čas ho zničit. Občas bylo těžké rozpoznat rozdíl.
Merise promluvila. „Graendaliny plány. Znovu mi řekni, co o nich víš.“ Vysoká Aes Sedai – ze zeleného adžah stejně jako samotná Kadsuane – se tvářila přísně, ruce měla založené pod ňadry a ze strany v černých vlasech zasunutý stříbrný hřeben.
Nechat tuto Taraboňanku vést výslech byla dobrá volba. Nebo přinejmenším byla nej lepší volbou, jakou Kadsuane měla. Merise nedávala najevo sebemenší neklid, že je tak blízko jedné z nejvíce obávaných bytostí všeho stvoření, a při vyptávání byla neoblomná. Až příliš se snažila dokázat, jak je tvrdá. Například to, jak pevně mela vlasy stažené do drdolu nebo jak stavěla na odiv svého aša’manského strážce.