Místnost byla v druhém podlaží domanského sídla Randa al’Thora, jehož vnější stěna byla ze silných borových klád a vnitřní z dřevěných prken, namořených a v odpovídající tmavé barvě. Z pokoje, který dříve býval ložnicí, odnesli téměř všechen nábytek; na vybroušené dřevěné podlaze neležel dokonce ani kobereček. Jediným kusem nábytku v místnosti bylo vlastně jen masivní křeslo, v němž seděla Kadsuane.
Kadsuane usrkávala čaj a úmyslně dávala najevo klid. To bylo důležité, zvlášť, když člověk nebyl v nitru ani zdaleka klidný. V tu chvíli například Kadsuane toužila rozdrtit čajový šálek v dlaních a pak možná tak hodinu dupat po střepech.
Znovu upila.
Zdroj její frustrace – a objekt Merisina výslechu – visel ve vzduchu, udržovaný pomocí tkaniva vzduchu vzhůru nohama a s pažemi spoutanými za zády. Zajatkyně měla krátké vlnité vlasy a tmavou kůži. Pokud šlo o vyrovnaný výraz, její tvář se navzdory okolnostem vyrovnala Kadsuanině. Vězeňkyně v prostých hnědých šatech – jejichž lem měla tkanivem vzduchu obtočený kolem nohou, aby jí nespadly přes tvář – svázaná a odstíněná, přesto nějak dokázala vypadat, jako by všemu velela ona.
Merise stála před zajatkyní. Narišma, jediný další člověk v místnosti, se opíral o stěnu.
Kadsuane neřídila výslech sama, ještě ne. Když nechala výslech vést někoho jiného, představovalo to pro ni výhodu; umožnilo jí to přemýšlet a plánovat. Venku držely Erian, Sarene a Nesune nad zajatkyní štít, o dvě ženy víc, než se obvykle považovalo za nutné.
Šlo-li o Zaprodance, nikdo neriskoval.
Vězeňkyní byla Semirhage. Stvůra, o níž si mnozí mysleli, že jde prostě jen o legendu. Kadsuane nevěděla, kolik z příběhů o této ženě je pravdivých. Věděla, že Semirhage se nedá snadno zastrašit, vyvést z míry nebo zmanipulovat. A to byl problém.
„No?“ dožadovala se Merise. „Moje otázka: máš odpověď?“
Semirhage upírala na Merise pohled a promluvila ledovým hlasem plným opovržení. „Víš, co se stane s člověkem, když jeho krev nahradí něčím jiným?“
„Jájsem se…“
„Samozřejmě zemře,“ přerušila Semirhage Merise hlasem jako nůž. „Smrt často nastane okamžitě a rychlá úmrtí nejsou zajímavá. Při pokusech jsem objevila, že určité roztoky mohou nahradit krev účinněji a umožní subjektu žít ještě krátký čas po transfuzi…“
Zmlkla.
„Odpověz na otázku,“ řekla Merise, „nebo tě zase pověsíme ven z okna a…“
„Samotná transfuze samozřejmě vyžaduje použití síly,“ opět ji přerušila Semirhage. „Ostatní metody nejsou dost rychlé. Sama jsem vymyslela tkanivo. Dokáže náhle a okamžitě vytáhnout z těla krev a přelít ji do nádoby, zatímco současně vezme roztok a natlačí ho do žil.“
Merise zaťala zuby a ohlédla se na Narišmu. Aša’man měl na sobě jako obvykle černý kabát a kalhoty a černé vlasy spletené do cůpků se zvonečky na koncích. Pohodlně se opíral o stěnu z klád. Měl chlapeckou tvář, ale působil stále sílícím dojmem nebezpečí. Možná to bylo výsledkem výcviku s ostatními Merisinými strážci. Možná to bylo výsledkem toho, že se stýkal s lidmi, kteří nechali vyslýchat jednu ze Zaprodanců.
„Moje varování…“
„Jeden z mých subjektů přežil celou hodinu po transfuzi,“ řekla Semirhage klidným, konverzačním hlasem. „Pokládám to za jedno ze svých největších vítězství. Samozřejmě měl celou dobu bolesti. Skutečné bolesti, agónii, kterou cítil v každičké žilce v těle, až po ty téměř neviditelné v prstech. Neznám žádný jiný způsob, jak způsobit takové utrpení celému tělu najednou.“
Pohlédla Merise do očí. „Jednoho dne ti to tkanivo ukážu.“
Merise nepatrně zbledla.
Kadsuane jediným pohybem hlavy spředla Semirhage ze vzduchu štít kolem hlavy, aby jí zabránila poslouchat, pak spletla oheň a vzduch a vytvořila dvě malé koule světla, které zajatkyni umístila přímo před oči. Světlo nebylo tak jasné, aby ženu oslepilo nebojí poškodilo zrak, ale zabrání jí vidět. Toto byl Kadsuanin vlastní trik; až příliš mnoho sester by napadlo zajatce ohlušit, ale nechalo by je vše sledovat. Jeden nikdy neví, kdo se naučil odezírat, a Kadsuane rozhodně nehodlala svou současnou zajatkyni podcenit.
Merise pohlédla na Kadsuane a v očích sejí mrzutě zablesklo.
„Začínala jsi nad ní ztrácet kontrolu,“ prohlásila Kadsuane rozhodně a postavila šálek s čajem na podlahu vedle křesla.
Merise zaváhala, pak přikývla s výrazem skutečného hněvu. Pravděpodobně se zlobila na sebe. „S touhle ženskou nic nehne,“ řekla. „Pořád mluví stejným tónem, bez ohledu na to, co jí děláme. Každý trest, který si dokážu vymyslet, jen přivolá další hrozby. A každá je ohavnější než ta předchozí! Světlo!“ Znovu zaťala zuby, spustila paže a zhluboka dýchala nosem. Narišma se narovnal, jako by se k ní chtěl vydat, ale ona ho mávnutím ruky zarazila. Merise se ke svým strážcům chovala s patřičnou přísností, třebaže se obořila na každého jiného, kdo by se jim pokoušel ukázat, kde jej jejich místo.
„Můžeme ji zlomit,“ řekla Kadsuane.
„Opravdu, Kadsuane?“
„Pche! Samozřejmě že ano. Ona je člověk jako každý jiný.“
„Pravda,“ řekla Merise. „I když žila tři tisíce let. Tři tisíce, Kadsuane.“
„Většinu té doby strávila ve vězení,“ nakrčila Kadsuane přezíravě nos. „Staletí zamčená ve věznici Temného, nejspíš v transu nebo hibernaci. Odečti ty roky a není o nic starší než kterákoli z nás. A řekla bych, že o dost mladší než některé.“
Byla to jemná připomínka jejího vlastního věku, což se mezi Aes Sedai probíralo jen zřídka. Celý ten rozhovor o věku byl ve skutečnosti známkou toho, jak vězeňkyně Merise zneklidňuje. Aes Sedai měli zkušenosti s tím, jak předstírat klid, ale mělo to svůj důvod, že Kadsuane rozmístila ty, které držely štít, mimo místnost. Odhalovaly toho příliš mnoho. Dokonce i za běžných okolností vyrovnaná Merise se až příliš často přestávala během těchto výslechů ovládat.
Samozřejmě, že Merise a ostatní – jako všechny dnešní ženy ve Věži – neodpovídaly tomu, jaké by Aes Sedai měly být. Těmhle mladším Aes Sedai se dovolilo změknout a zeslábnout a měly sklony k hašteření. Některé se nechaly přinutit, aby přísahaly věrnost Randu al’Thorovi. Kadsuane si občas přála, aby jim prostě mohla všem na pár desítek let udělit pokání.
A nebo to možná jen promlouval Kadsuanin věk. Byla stará, což znamenalo, že byla stále méně ochotná tolerovat hloupost. Více než přede dvěma staletími si přísahala, že se dožije účasti v Poslední bitvě bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat. Používání jediné síly lidský věk prodlužovalo a ona zjistila, že odhodláni a kuráž mohou tu dobu ještě protáhnout. Byla jedním z nejstarších žijících lidí.
Naneštěstí ji stáří naučilo, že žádné plánování ani odhodlání nemůže přinutit život, aby se ubíral tak, jak chcete. To jí nijak nebránilo se rozčilovat, když se tak stalo. Člověk by si myslel, že ji ty roky také naučí trpělivosti, ale stal se přesný opak. Čím byla starší, tím méně sejí chtělo čekat, neboť věděla, že už jí mnoho let nezbývá.
Každý, kdo tvrdil, že ho stáří naučilo trpělivosti, buď lhal, nebo byl senilní.
„Může a zlomí se,“ zopakovala Kadsuane, „nedovolím osobě, která zná tkaniva z věku pověstí, prostě jen tak protančit k popravě. Dostaneme z mozku té ženské každičký útržek vědomostí, i kdybychom na ni měly vytáhnout některé z těch jejích ,nápaditých’ tkaniv.“