„Tady, Renalde,“ řekla z kozlíku. „Vezmi si tohle.“ Podávala mu košík vajec a z drdolu jí vyklouzl pramen vlasů. Renald se natáhl, aby si košík vzal. „Dej to Auaine. Vím, že kvůli těm liškám loni na podzim máte málo slepic.“
Renald si vzal košík s vejci. Některá byla bílá, některá hnědá. „Ano, ale kam jedete, Gallanho?“
„Na sever, kamaráde,“ řekl Thulin. Prošel kolem a položil Renaldovi ruku na rameno. „Řekl bych, že se tam bude sbírat vojsko. Budou potřebovat kováře.“
„Prosím,“ řekl Renald a pokynul mu košíkem vajec. „Počkejte aspoň pár minut. Auaine právě dala do pece chleba, jeden z těch hutných medových bochníků, co máš rád. Můžem to probrat nad partií dámy.“
Thulin zaváhal.
„Raději bychom měli jet,“ ozvala se tiše Gallanha. „Bouře se blíží.“
Thulin přikývl a pak se vyšplhal zpátky na vůz. „Možná bys taky chtěl vyrazit na sever, Renalde. Pokud ano, vezměte s sebou všechno, co půjde.“ Odmlčel se. „S nářadím, co tady máš, dokážeš trochu opracovávat kovy, takže vem nejlepší kosy a uprav je na bojové. Dvě nejlepší kosy, co máš; nespokoj se s ničím druhořadým nebo třetiřadým. Vezmi ty nejlepší, protože to je zbraň, se kterou budeš bojovat.“
Renald se zamračil. „Jak víš, že tam bude armáda? Thuline, ať shořím, nejsem žádný voják!“
Thulin pokračoval, jako by jeho poznámky neslyšel. „S takovou zbraní můžeš někoho strhnout s koně a probodnout. A když o tom tak přemýšlím, možná můžeš vzít třetí nej lepší a vyrobit si dva meče.“
„Co já vím o výrobě mečů? A když už je o tom řeč, o jejich používání?“
„Můžeš se to naučit,“ řekl Thulin a obrátil se k severu. „Bude třeba každého, Renalde. Každého. Jdou si pro nás.“ Ohlédl se zpátky na Renalda. „Vyrobit meč opravdu není tak těžké. Vezmeš čepel kosy a narovnáš ji, pak si najdeš kus dřeva na záštitu, aby protivníkova čepel nesjela dolů a nepořezala ti ruku. Většinou budeš prostě používat věci, které už máš.“
Renald zamrkal. Přestal klást otázky, ale nedokázal na ně přestat myslet. Shlukovaly se mu v mysli jako dobytčata, která se pokoušejí protlačit jedinými vraty.
„Vezmi všechen svůj dobytek, Renalde,“ řekl Thulin. „Sníte ho – nebo ho snědí tvoji muži – a budete chtít mlíko. A kdyby ne, budou tam lidi, se kterýma ho můžete vyměnit za hovězí nebo skopové. Jídla bude málo, vzhledem k tomu, jak se všechno kazí a zimní zásoby docházejí. Vezměte všechno, co máte. Sušený hrách, sušené ovoce, všechno.“
Renald se opřel o vrata dvora. Cítil se slabý a skleslý. Nakonec se přinutil položit jedinou otázku. „Proč?“
Thulin zaváhal, pak poodešel od vozu a opět Renaldovi položil ruku na rameno. „Mrzí mě, že jsem tak strohý. Já… no, víš, jak to neumím se slovy, Renalde. Nevím, co je to za bouři. Ale vím, co znamená. Nikdy jsem nedržel v ruce meč, ale můj otec bojoval v aielské válce. Jsem Hraničář. A ta bouře znamená, že se blíží konec, Renalde. Až přijde, musíme tam být.“ Zmlkl, pak se obrátil, zahleděl se na sever a sledoval sbírající se mračna stejně, jako by čeledín sledoval jedovatého hada, na kterého narazil na poli. „Světlo nás ochraňuj, kamaráde. Musíme tam být.“
A s těmi slovy sundal ruku a vyšplhal zpátky na vůz. Renald sledoval, jak vyrážejí a pobízejí voly do kroku směrem na sever. Velmi dlouho je otupěle sledoval.
Ozvalo se vzdálené zahřmění, jako zvuk biče narážejícího do kopců.
Dveře statku se otevřely a zavřely. Auaine vyšla ven za ním, šedé vlasy stažené do drdolu. Už celé roky měly tuto barvu; zešedla brzy a Renald měl tu barvu vždy rád. Spíše stříbrná než šedá. Jako ty mraky.
„Byl to Thulin?“ zeptala se Auaine, zatímco sledovala, jak se v dálce zvedá pod koly vozu prach. Přes cestu přelétlo osamělé černé slepičí pírko.
„Ano.“
„A on se nezdržel ani na kus řeči?“
Renald zavrtěl hlavou.
„Ale Gallanha poslala vajíčka!“ Popadla košík a začala si skládat vejce do zástěry, aby je odnesla dovnitř. „Ona je drahoušek. Nech košík tady na zemi; určitě si pro něj někoho pošle.“
Renald jenom civěl na sever.
„Renalde?“ zeptala se Auaine. „Co to do tebe vjelo, ty starý pařeze?“
„Naleštila pro tebe hrnce,“ řekl. „Ty s měděným dnem. Leží u ní v kuchyni na stole. Jestli je chceš, jsou tvoje.“
Auaine zmlkla. Pak zaslechl ostrý praskavý zvuk a ohlédl se. Povolila zástěru a vejce klouzala ven, pleskala o zem a rozbíjela se.
Velice klidným hlasem se Auaine zeptala; „Říkala ještě něco?“
Podrbal se na hlavě, na které už nebylo vlasů, ani co by stálo za řeč. „Říkala, že se blíží bouře a oni musejí jet na sever. Thulin tvrdil, že bychom měli jet taky.“
Ještě chvíli tam tak stáli. Auaine si nadzvedla okraj zástěry a zachránila většinu vajec. Těm, která spadla, nevěnovala jediný pohled. Prostě jen zírala na sever.
Renald se otočil. Bouře opět poskočila vpřed. A vypadalo to, že ještě nějak potemněla.
„Myslím, že bychom je měli poslechnout, Renalde,“ řekla Auaine. „Půjdu… půjdu dát do pořádku to, co si budeme muset vzít z domu. Ty to můžeš obejít a shromáždit chlapy. Říkali, jak dlouho budeme pryč?“
„Ne,“ odpověděl. „Vlastně ani pořádně neřekli proč. Jen že musíme jít na sever za bouří. A… že tohle je konec.“
Auaine se prudce nadechla. „No, tak prostě připrav muže. Já se postarám o dům.“
Odchvátala dovnitř a Renald se přinutil odvrátit od bouře. Obešel dům a vstoupil na dvůr, kde svolal čeledíny. Byla to houževnatá cháska, dobří chlapi, všichni. Jeho vlastní synové vyrazili hledat štěstí jinde, ale se svými šesti dělníky si byli téměř tak blízcí jako synové s otcem. Merk, Favidan, Rinnin, Vešir a Adamad se shlukli kolem. Stále ještě omámený Renald dva z nich poslal, aby sehnali zvířata, další dva sbalit zrní a zbývající zimní zásoby a posledního, aby zašel pro Geleniho, který se vydal do vesnice pro nové osivo čistě pro případ, že by se jim setba z vlastních zásob nevydařila.
Pět mužů se rozprchlo. Renald chvíli zůstal stát na dvoře hospodářství a pak zašel do stáje pro svou lehkou kovámičku a vytáhl ji ven na světlo. Nebyla to jen kovadlina, ale kompletní výheň, určená pro převoz. Byla na kolech; nemohli jste zapálit výheň ve stodole. Všechen ten prach mohl snadno vzplanout. Zvedl držadla a odvezl ji do cihlového výklenku vybudovaného na straně dvora, kde mohl v případě potřeby provádět menší opravy.
O hodinu později měl připravený oheň. Nebyl tak zručný jako Thulin, ale od svého otce se naučil, že umět a neumět si poradit s trochou kovařiny je významný rozdíl. Někdy jste nemohli promrhat hodiny, které vám trvalo dojet do města a zpátky jen kvůli opravě zlomeného pantu.
Mraky tam stále byly. Když odešel od výhně a zamířil do stodoly, snažil se na ně nedívat. Byly jako oči, které mu nahlížejí přes rameno.
Mezerami ve stěnách pronikalo do stodoly světlo a dopadalo na prach a seno. Před nějakými dvaceti lety budovu sám postavil. Stále plánoval některá z vyschlých prken na střeše vyměnit, ale teď na to nebude čas.
U stěny s nástroji se natáhl pro třetí nejlepší kosu, ale zarazil se. Zhluboka se nadechl a místo toho sňal ze stěny tu nejlepší. Vrátil se k výhni a odstranil z kosy násadu.
Zatímco odhazoval dřevo stranou, přiblížil se k němu Vešir, nejstarší z jeho pomocníků, který za sebou táhl dvě kozy. Když Vešir uviděl ve výhni čepel kosy, jeho výraz potemněl. Přivázal kozy ke kolíku a rozběhl se k Renaldovi, ale nic neřekl.