„A’dam. Kdyby nám jen pán Drak dovolil ho na ni použít…“ řekla Merise a zalétla pohledem k Semirhage.
Pokud kdy byla Kadsuane v pokušení porušit slovo, týkalo by se to tohoto. Nasadit té ženské a’dam… ale ne, abyste někoho s a’damem donutili mluvit, museli jste mu způsobit bolest. Bylo to stejné jako mučení, a to al’Thor zakázal.
Semirhage před Kadsuaninými světly zavřela oči, ale stále byla klidná a ovládala se. Co se té ženské honilo v hlavě? Čekala na záchranu? Myslela si, že je přinutí ji popravit, aby se tak vyhnula skutečnému mučení? Opravdu se domnívala, že dokáže uprchnout a pak vykonat pomstu na Aes Sedai, které ji vyslýchaly?
Pravděpodobně to poslední – a bylo těžké se alespoň náznakem nevyděsit. Ta žena věděla o jediné síle věci, které nepřežily ani v pověstech. Tři tisíce let byla dlouhá, dlouhá doba. Mohla Semirhage proniknout štítem nějakým neznámým způsobem? Pokud ano, proč to už neudělala? Kadsuane nebude úplně klidná, dokud se jí do ruky nedostane trocha ločidlového čaje.
„Můžeš svoje tkanivo uvolnit, Kadsuane,“ řekla Merise. „Už jsem se uklidnila. Obávám se, že ji budeme muset na nějakou dobu pověsit z okna, jak jsem říkala. Možná bychom jí mohly vyhrožovat bolestí. Nemůže vědět o al’Thorových bláhových požadavcích.“
Kadsuane se předklonila a uvolnila tkanivo, které zajatkyni drželo před očima světelné koule, ale štít vzduchu, jež jí bránil slyšet, neodstranila. Semirhage prudce otevřela oči a pak rychle vyhledala Kadsuane. Ano, věděla, kdo tady velí. Zahleděly se jedna druhé do očí.
Merise pokračovala ve výslechu vyptáváním na Graendal. Al’Thor si myslel, že by tato žena mohla být někde v Arad Domanu. Kadsuane mnohem víc zajímaly jiné otázky, ale Graendal představovala přijatelný výchozí bod.
Tentokrát Semirhage na Merisino vyptávání reagovala mlčením a Kadsuane zjistila, že přemýšlí o al’Thorovi. Ten kluk odolával její výuce stejně paličatě, jako Semirhage odolávala výslechu. Ano, pravda, naučil se pár menších věcí — jak se k ní chovat s určitým respektem, jak alespoň předstírat zdvořilost. Ale nic víc.
Kadsuane nesnášela, když musela přiznat neúspěch. A tohle nebyl neúspěch, ještě ne, ale už se tomu blížila. Klukovi bylo předurčeno, že zničí svět. A možná ho i zachrání. To první bylo nevyhnutelné; druhé nejisté. Mohla si přát, aby tomu bylo naopak, ale přání byla asi stejně tak užitečná jako mince vyřezané ze dřeva. Mohli jste je natírat, jak jste chtěli, i tak byly stále dřevěné.
Zaskřípala zuby a vyhnala kluka z mysli. Musí sledovat Semirhage. Vždy, když ta žena promluvila, mohla to být stopa. Semirhage její pohled opětovala, ignorujíc tázající se.
Jak zlomíte jednu z nejmocnějších žen, jaké kdy žily? Ženu, která během věku zázraků napáchala nesčetná zvěrstva dokonce ještě před vypuštěním Temného? Když se Kadsuane dívala do těch černých onyxových očí, něco si uvědomila. Al’Thorův zákaz Semirhage ublížit neměl význam. Tuhle ženu nemohly zlomit bolestí. Semirhage byla hlavním mučitelem Zaprodanců, žena fascinovaná smrtí a utrpením.
Ne, takto by se nezlomila, dokonce ani kdyby takové prostředky měly povoleny. Kadsuane hleděla do těch očí a s mrazením v zádech ji napadlo, že v té stvůře vidí kousek sebe samé. Stáří, prohnanost a neochotu ustupovat.
Pak jí tedy zůstávala jediná otázka. Kdyby to dostala za úkol, jak by Kadsuane postupovala, pokud by chtěla zlomit sama sebe?
Ta představa byla tak znepokojivá, že s úlevou přivítala, když o pár minut později výslech přerušila Korele. Štíhlá přívětivá Muranďanka byla věrná Kadsuane a dnes odpoledne měla za úkol dohlížet na al’Thora. Korelina zpráva, že al’Thor se brzy setká s aielskými náčelníky, výslech ukončila a tři sestry, které udržovaly štít, vešly dovnitř a odvlekly Semirhage do místnosti, kde ji pomocí vzduchu spoutají a nasadí roubík.
Kadsuane sledovala, jak Semirhage odplouvá, nesena tkanivem vzduchu, a pak zavrtěla hlavou. Semirhage byla jen počátkem dnešního dne. Bylo načase se vypořádat s klukem.
6
Když taje železo
Rodel Ituralde viděl mnoho bojišť. Některé věci se neměnily. Mrtví muži jako nakupené hromady ležících hadrů. Krkavci dychtící se navečeřet. Sténání, nářek, fňukání a mumlání těch, kteří měli smůlu a umírali dlouho.
Každé bojiště mělo také svůj jedinečný otisk. Mohli jste si bitvu přečíst stejně jako stopu procházející zvěře. Mrtvoly ležící ve znepokojivě rovných řadách naznačovaly útok pěšáků, kteří byli nahnáni proti salvám šípů. Roztroušená a podupaná těla byla výsledkem pěchoty, která se rozpadla pod útokem těžké kavalerie. Po této bitvě zůstalo velké množství Seančanů rozmačkaných u hradeb Darluny, kde zoufale bojovali. Přitlučených na kameny. Část hradby byla v místě, kde se některé damane pokusily utéct do města, zcela odtržená. Boj na ulicích a mezi domy by poskytl Seančanům výhodu. Nestihli to včas.
Ituralde projížděl vším tím svinstvem na svém grošovaném valachovi. Úhledné bitvy se odehrávaly pouze v pověstech nebo knihách o historii. Ty byly umyty a vydrhnuty drsnýma rukama učenců, snažících se o stručnost. „Útočník zvítězil, zabity padesát tři tisíce“ nebo „obránce vydržel, dvacet tisíc padlých“.
Co se napíše o této bitvě? Bude záležet na tom, kdo bude psát. Opomenou se zmínit o krvi, zadupané do země tak, až se proměnila v bláto. O tělech, rozlámaných, probodených a zmrzačených. O zemi, v celých pásech roztrhané rozzuřenými damane. Možná si zapamatují čísla; připadalo mu, že ta písaři často považují za důležitá. Polovina z Ituraldových sta tisíc je mrtvá. Na kterémkoli jiném bitevním poli by jej padesátitisícové ztráty zahanbily a rozzuřily. On však zastavil armádu třikrát tak velkou, než jakou měl sám, a k tomu s damane.
Následoval mladého posla, který pro něj přišel, asi dvanáctiletého chlapce v seančanské uniformě v červené a zelené barvě. Minuli padlou korouhev, jež visela ze zlomené násady a špičku měla namočenou v blátě. Nesla znak slunce, přes nějž přelétá šest racků. Ituralde nesnášel, když neznal rody a jména lidí, s nimiž bojuje, ale u seančanských cizinců neměl jak je zjistit.
Stíny vrhané zapadajícím večerním sluncem vykreslovaly na bojišti dlouhé pruhy. Brzy jejich těla zahalí pokrývka temnoty a přeživší budou moct předstírat, že se pastvina neproměnila ve hřbitov jejich kamarádů. A lidí, které jejich kamarádi zabili. Objel malé návrší a dorazil k roztroušeným tělům padlé seančanské elity. Většina z těl měla nasazené ty hmyzí přilby. Zprohýbané, prasklé nebo promáčknuté. Z otvorů za zkroucenými kusadly hleděly prázdné mrtvé oěi.
Seančanský generál byl naživu, i když jen stěží. Přilbu měl sundanou a na rtech krev. Opíral se o velký, mechem zarostlý balvan, se zády podepřenými srolovaným pláštěm, jako by čekal, až mu přinesou jídlo. Tu představu samozřejmě kazila jeho zkroucená noha a zlomená násada oštěpu, která mu trčela z břicha.
Ituralde sesedl. Jako většina jeho mužů měl také Ituralde na sobě šaty pracujícího člověka – jednoduché hnědé kalhoty a kabát, vypůjčené od muže, který si jako součást pasti oblékl Ituraldeho uniformu.
Bylo zvláštní nemít na sobě uniformu. Muž jako tenhle generál Turan si nezasloužil vojáka v hadrech. Ituralde mávl na poslíčka, ať se drží z doslechu, a pak k Seančanovi přistoupil sám.
„Takže to jsi ty?“ zvedl Seančan oči k Ituraldemu, promlouvaje tím pomalým, protahovaným způsobem. Byl to statný, zdaleka ne vysoký muž se špičatým nosem. Krátce zastřižené vlasy měl po obou stranách hlavy na šířku dvou prstů vyholené a jeho přilba se třemi bílými chocholy ležela na zemi vedle něj. Nejistě zvedl ruku v černé rukavici a vytřel si krev z koutku úst.