„Jsem,“ řekl Ituralde.
„V Tarabonu ti říkají hlavní kapitán.“
„Ano.“
„Zasloužíš si to,“ řekl kašlavě Turan. „Jak jsi to udělal? Naši zvědové…“ Kašel ho umlčel.
„Rakenové, “ odpověděl Ituralde, když se kašel uklidnil. Dřepl si ke svému protivníkovi. Na západě bylo ještě vidět zbyteček slunce, který zaléval bojiště zlatorudým světlem. „Vaši zvědové pozorují ze vzduchu a na dálku je snadné pravdu zakrýt.“
„To vojsko za námi?“
„Převážně ženy a mládež,“ řekl Ituralde. „Taky docela dost sedláků. V uniformách, které si vypůjčili od vojáků, které mám tady.“
„A kdybychom se obrátili a zaútočili?“
„To byste neudělali. Vaši rakeni vám řekli, že nepřítel má početní převahu. Lepší je hnát se za menším vojskem, které je před vámi. Lepší je zamířit k městu, o němž vám zvědové řekli, že v něm nejsou téměř žádní obránci, dokonce i když to znamená dohnat své muže až na pokraj vyčerpání.“
Turan se znovu rozkašlal a přikývl. „Ano. Ano… ale město bylo prázdné. Jak jsi tam dostal svoje vojáky?“
„Zvědové ve vzduchu,“ řekl Ituralde, „nevidí dovnitř domů.“
„Nařídil jsi vojákům, aby se uvnitř ukrývali tak dlouho?“
„Ano,“ odpověděl Ituralde. „A střídali se tak, aby každý den mohla malá část z nich pracovat na polích.“
Turan nevěřícně zavrtěl hlavou. „Uvědomuješ si, co jsi provedl?“ řekl. V hlase mu nezněla žádná hrozba. Ve skutečnosti tam byla značná dávka obdivu. „Vznešená paní Suroth tento neúspěch nikdy nepřijme. Teď tě bude muset zlomit, i kdyby jen proto, aby si zachovala tvář.“
„Já vím,“ řekl Ituralde a vstal. „Ale nemůžu vás vyhnat tím, že na vás zaútočím v pevnosti. Potřebuju, abyste přišli za mnou.“
„Nechápeš, kolik vojáků máme…“ řekl Turan. „To, co jste dnes zničili, je jen vánek ve srovnání s bouří, kterou jsi rozpoutal. Dnes uniklo dost mých lidí, aby všem pověděli o tvých lstích. Znovu to nezabere.“
Měl pravdu. Seančané se učili rychle. Ituralde byl kvůli pohotové reakci Seančanů nucen přerušit nájezdy v Tarabonu.
„Víš, že nás nemůžete porazit,“ řekl Ituralde tiše. „Vidím ti to v očích, hlavní kapitáne.“
Ituralde přikývl.
„Tak proč?“ zeptal se Turan.
„Proč vrána létá?“ zeptal se Ituralde.
Turan chabě zakašlal.
Ituralde věděl, že válku proti Seančanům nemůže vyhrát. Každé z jeho vítězství ho kupodivu stále více přesvědčovalo, že nakonec prohraje. Seančané byli chytří, dobře vybavení a ukáznění. Víc než to, byli houževnatí.
Sám Turan musel od chvíle, kdy se otevřely brány, vědět, že je s ním konec. Ale nevzdal se; bojoval, dokud se jeho armáda nerozpadla a nerozptýlila do tolika stran, že je Ituraldeho vyčerpaní vojáci nemohli dohonit. Turan to chápal. Kapitulace někdy nestála za to. Nikdo nevítal smrt, ale voják mohl skončit i mnohem hůř. Opustit rodnou zemi a přenechat ji vetřelcům… nu, tohle Ituralde nemohl udělat. Dokonce ani když nebylo možné boj vyhrát.
Dělal, co bylo nutné a kdy to bylo nutné. A právě teď Arad Doman musel bojovat. Prohrají, ale jejich děti budou vždy vědět, že se jejich otcové postavili na odpor. Ten odpor bude důležitý za sto let, až přijde povstání. Pokud přijde.
Ituralde vstal s úmyslem vrátit se ke svým vojákům, kteří na něj čekají.
Turan se namáhavě natáhl po svém meči. Ituralde zaváhal a obrátil se zpátky k němu.
„Uděláš to?“ zeptal se Turan.
Ituralde přikývl a tasil meč.
„Bylo mi ctí,“ řekl Turan a zavřel oči. Vzápětí Ituraldeho meč – s volavkou – muži usekl hlavu. I vlastní Turanův meč měl znamení volavky, stěží viditelné na té zářící části čepele, kterou se Seančanovi povedlo vytáhnout. Skoda, že spolu oni dva nezkřížili meče – ačkoli svým způsobem byly uplynulé týdny přesně totéž, jen v jiném měřítku.
Ituralde si očistil meč a zasunul ho zpátky do pochvy. Jako poslední gesto tasil Turanův meč a zarazil ho do země vedle padlého generála. Pak Ituralde zase nasedl, kývnutím se rozloučil s poslem a vydal se zpátky šerým polem mrtvých.
Krkavci se pustili do práce.
„Pokoušela jsem se povzbudit některé z mužských sloužících a věžové gardy,“ řekla tiše Leana, sedící u mříží své cely. „Ale je to těžké.“ Usmála se a podívala se na Egwain, která seděla na stoličce před celou. „Teď si zrovna nepřipadám moc svůdná.“
Egwain jí odpověděla ironickým úsměvem a zdálo se, že to chápe. Leana na sobě měla tytéž šaty, ve kterých ji chytili, a ještě je nikdo nevypral. Každé třetí ráno si je svlékla a použila ranní vědro s vodou – poté, co se umyla vlhkým hadříkem – aby si šaty vyprala. Ale bez mýdla byly její možnosti omezené. Spletla si vlasy, aby jim dodala zdání úhlednosti, ale s polámanými nehty nemohla udělat nic.
Leana vzdychla, jak si vzpomněla na ta rána, kdy nahá stála z dohledu v rohu cely a čekala, až jí šaty a spodní košile uschnou. Jen proto, že je Domanka, sejí nemuselo líbit předvádět se jen tak bez ničeho. Řádné svádění vyžadovalo obratnost a důvtip; nahota nevyužívala ani jedno z toho.
Její vězení nebylo tak hrozné, jak vězení bývají – měla úzkou postel, jídlo, dostatek vody a denně jí vynášeli nočník. Nikdy jí však nedovolili vyjít ven a neustále ji střežily dvě sestry, které ji odstiňovaly. Jediný, kdo ji navštěvoval – kromě těch, které se z ní snažily vypáčit informace o cestování – byla Egwain.
Amyrlin seděla na stoličce a tvářila se zamyšleně. A byla amyrlin. Bylo nemožné smýšlet o ní jinak. Jak se tak mladé dítě mohlo učit tak rychle? Ta rovná záda, ten vyrovnaný výraz. Mít vše pod kontrolou nebylo ani tak o moci, kterou jste měly, ale o moci, kterou jste tvrdily, že máte. Vlastně se to velmi podobalo jednání s muži.
„Zaslechla… zaslechla jsi něco?“ zeptala se Leana. „O tom, co se mnou hodlají udělat?“
Egwain zavrtěla hlavou. Dvě žluté sestry seděly na lavičce kousek od nich, osvětlené lampou na stolku vedle, a povídaly si. Leana neodpověděla na žádnou z otázek, které jí její věznitelky položily, a zákon Věže byl ve věci vyslýchání sester velice přísný. Nemohly jí ublížit, zvláště ne pomocí síly. Ale mohly ji prostě nechat o samotě shnít.
„Díky, že mě po večerech chodíš navštěvovat,“ řekla Leana a natáhla se skrz mříž, aby vzala Egwain za ruku. „Myslím, že ti dlužím zdravý rozum.“
„Je to pro mě potěšení,“ řekla Egwain, třebaže jí očima proběhl záblesk vyčerpání, které nepochybně cítila. Některé ze sester, které za Leanou chodily, zmínily výprasky, které Egwain podstupuje jako „pokání“ za svou neposlušnost. Zvláštní, že je možné novicku bít, aby ji to poučilo, ale vězně kvůli výslechu ne. A navzdory bolesti navštěvovala Egwain Leanu v cele prakticky denně. „Já tě osvobodím, Leano,“ slíbila Egwain s její rukou stále ve své. „Elaidina tyranie nemůže vydržet. Jsem si jistá, že už to nebude trvat dlouho.“
Leana přikývla, pustila ji a vstala. Egwain se chytila mříže a vytáhla se na nohy. Při pohybu se nepatrně přikrčila. Kývnutím se s Leanou rozloučila, ale pak zaváhala a svraštila čelo.