„Co se děje?“ zeptala se Leana.
Egwain pustila mříže a podívala se na dlaně. Vypadaly, jako by je pokrývala vrstva reflexivní voskovité látky. Leana se zamračeně podívala na mříže a ohromilo ji, když na nich nalezla Egwaininy otisky.
„Co to u Světla…“ řekla Leana, dloubajíc do jedné z tyčí. Ta se pod dotekem jejího prstu prohnula jako teplý vosk na okraji misky se svíčkou.
Náhle se kameny pod Leaninýma nohama pohnuly a Leana ucítila, jak klesá. Vykřikla. Ze stropu začaly pršet krůpěje rozteklého vosku a rozstřikovaly se jí na tváři. Nebyly horké, ale nějak tekuté. Měly barvu kamene!
Vyděšeně zalapala po dechu, klopýtla a uklouzla, jak se její nohy ponořily hlouběji do až příliš lesklé podlahy. Nějaká ruka chytila tu její; zvedla oči a uviděla Egwain, která ji popadla. Zatímco se dívala, mříž se roztekla, železo kapalo a rozpouštělo se.
„Pomoc!“ zaječela Egwain na dvě žluté venku. „Světlo vás spal! Přestaňte zírat!“
Vyděšená Leana se snažila něčeho zachytit a přitáhnout kolem mříže k Egwain. Sevřela pouze vosk. Hroudovitý kus tyče jí zůstal v ruce, protekl jí mezi prsty a podlaha kolem ní se zbortila a vtáhla ji dolů.
Apakji sevřely prameny vzduchu a s trhnutím ji uvolnily. Místnost se zakymácela a prameny Leanu prudce přitáhly dopředu na Egwain, až mladší ženu srazila dozadu. Obě žluté – bělovlasá Musarin a malá Gelama – vyskočily na nohy a obklopovala je záře saidaru. Musarin volala o pomoc a s vytřeštěnýma očima pozorovala rozpouštějící se celu.
Leana, s šaty a nohama pokrytýma podivným voskem, se narovnala, slezla z Egwain a odpotácela se pryč od cely. Podlaha tady v chodbě jí připadala pevná. Světlo, kéž by mohla sama uchopit zdroj! Ale měla v sobě příliš mnoho ločidla, o štítu nemluvě.
Egwain se vyškrábala na nohy s pomocí Leany, která jí podala ruku. V místnosti nastal klid, lampy mihotavě svítily a všechny ženy zíraly na celu. Tání přestalo, mříž byla rozštěpená, horní poloviny tyčí ztuhly s kapkami oceli na konci, dolní konce byly ohnuté dovnitř. Mnoho jich bylo při Leanině útěku ohnuto až na kameny. Podlaha uvnitř se prohnula dolů jako trychtýř a kameny se protáhly. Na kamenech byly šrámy v místech, kde je poškodilo Leanino úsilí se vyškrábat.
Leana stála, srdce jí bušilo a uvědomila si, že uplynuly jen vteřiny. Co by měly udělat? Vyděšeně utéct? Rozpustí se i zbytek chodby?
Egwain popošla vpřed a palcem u nohy se dotkla jedné z mříží. Nepoddala se. Leana udělala krok a jeji šaty zakřupaly, jak z nich odpadávaly kousky kamene, podobné maltě. Sáhla dolů, aby si oprášila suknici, a ucítila, že ji pokrývá kámen místo vosku.
„Tyhle věci se dějí stále častěji,“ řekla Egwain klidně a ohlédla se na obě žluté. „Temný sílí. Poslední bitva se blíží. Co s tím vaše amyrlin dělá?“
Musarin se na ni podívala; vysoká stárnoucí Aes Sedai vypadala hluboce znepokojeně. Leana si vzala z Egwain příklad, přinutila se ke klidu a postavila se vedle amyrlin, přičemž jí při chůzi se šatů odpadávaly úlomky kamene.
„Ano, nuže…“ řekla Musarin. „Vrátíš se do svého pokoje, novicko. A ty…“ Ohlédla se na Leanu a pak na zbytky cely. „Budeme tě… muset přemístit.“
„A předpokládám, že také sehnat nové šaty,“ založila si Leana ruce.
Musarin zatékala očima k Egwain. „Jdi. Tohle už se tě netýká, dítě. My se o vězeňkyni postaráme.“
Egwain zaťala zuby, ale pak se obrátila k Leaně. „Zůstaň silná,“ řekla a odspěchala chodbou pryč.
Egwain, vyčerpaná a znepokojená bublinou zla, která bortila kámen, za šustění sukní kráčela ke křídlu Věže, kde byly ubytovány novicky. Co by bylo třeba, aby ty hloupé ženské pochopily, že není čas se handrkovat!
Bylo už pozdě a po chodbách chodilo jen málo žen, z nichž žádná nepatřila k novickám. Egwain minula několik sloužících, kteří chvátali za svými pozdně večerními povinnostmi a nohama v trepkách tiše došlapovali na dlažbu. V těchto částech Věže žilo poměrně dost lidí, takže na zdech hořely lampy se zastřihnutými knoty, vydávající oranžové světlo. Mihotavé plameny se odrážely ve stovce různých naleštěných dlaždic, které tak vypadaly jako oči, které přecházející Egwain sledují.
Bylo těžké pochopit, že se tento klidný večer změnil v past, která málem zabila Leanu. Když už se nedalo věřit ani samotné zemi, tak čemu? Egwain potřásla hlavou, neboť byla příliš unavená a rozbolavělá, než aby teď přemýšlela o řešení. Sotva si všimla, když dlaždice na podlaze změnily barvu z šedé na tmavě hnědou. Prostě kráčela dál do křídla Věže a počítala dveře, které minula. Její byly sedmé…
Ztuhla a se svraštěným čelem se zahleděla na dvojici hnědých sester: Maenadrin - Saldejku – a Negaine. Rozmlouvaly spolu tlumeným šepotem, a když kolem nich Egwain procházela, zamračily se na ni. Proč by byly v obydlí novicek?
Ale moment. Ubikace novicek neměly na podlaze hnědé dlaždice. V téhle části by měla být nevýrazná šedá dlažba. A dveře v chodbě byly příliš daleko od sebe. Tohle vůbec nevypadalo jako pokoje novicek! Byla tak unavená, že se vydala úplně špatným směrem?
Vrátila se stejnou cestou a opět minula dvě hnědé. Našla okno a vyhlédla ven. Kolem ní se táhla bílá obdélníková masa věžního křídla přesně tak, jak měla. Egwain se neztratila.
Zmateně se ohlédla zpátky do chodby. Maenadrin si založila ruce a změřila si Egwain tmavýma očima. Negaine, vysoká a vytáhlá, se vydala přímo k Egwain. „Co tady máš takhle v noci na práci, dítě?“ zeptala se rázně. „Poslala pro tebe některá sestra? Měla bys být ve svém pokoji a spát.“
Egwain beze slova ukázala z okna. Negaine podmračeně vyhlédla ven. Ztuhla a tiše zalapala po dechu. Pohlédla zpátky na chodbu, pak znovu ven, jako by nedokázala uvěřit, kde to je.
Během několika minut zavládla v celé Věži horečná činnost. Egwain, na kterou všechny zapomněly, stála u stěny chodby společně s hloučkem novicek s ospalýma očima, zatímco sestry se napjatými hlasy dohadovaly a snažily se rozhodnout, co dělat. Vypadalo to, že se dvě části Věže prohodily a podřimující hnědé sestry se přesunuly ze svých pokojů v horních podlažích dolů do křídla. Pokoje novicek – nedotčené – se ocitly na místě, kde bývala obydlí hnědých sester. Nikdo si nevzpomínal, že by během výměny cítil nějaký pohyb nebo vibrace, a zdálo se, že vyměněné části hladce zapadly na svá místa. Řada dlaždic na podlaze byla rozříznuta přesně uprostřed, a poté se spojila s dlaždicemi z části, která se přesunula.
Je to pořád horší a horší, pomyslela si Egwain, když se hnědé sestry rozhodly - prozatím – že se budou muset s výměnou smířit. Nemohly dost dobře přestěhovat sestry do pokojů velikosti, jaké užívaly novicky.
Tak budou hnědé rozdělené – polovina v křídle, polovina na původním místě - a uprostřed nich hlouček novicek. Rozdělení, které trefně představuje méně viditelná rozdělení, jakými trpí adžah.
Nakonec vyčerpanou Egwain a ostatní poslaly spát – ačkoli nyní se musela plahočit vzhůru po mnoha schodištích, než se dostala do postele.
7
Plán pro Arad Doman
„Blíží se bouře,“ řekla Nyneiva, s pohledem upřeným ven z okna panského sídla.
„Ano,“ odpověděla Daigian ze svého křesla u krbu, aniž by se namáhala k oknu podívat. „Myslím, že můžeš mít pravdu, drahá. Přísahám, že to vypadá, jako by bylo zataženo už celé týdny!“