„Je to jeden týden,“ řekla Nyneiva, která v jedné ruce svírala svůj dlouhý tmavý cop. Pohlédla na druhou ženu. „Víc než deset dní jsem neviděla kousek modré oblohy.“
Daigian svraštila čelo. Bílá adžah byla kyprá a dobře stavěná. Na čele nosila stejně jako kdysi dávno Moirain malý kámen, i když Daigianin byl příhodně bílý měsíční kámen. Ta tradice zjevně měla co dělat s tím, když je někdo cairhienská šlechtična, stejně jako barevné pruhy, které měla žena na šatech.
„Deset dní, říkáš?“ zeptala se Daigian. „Víš to jistě?“
Nyneiva to věděla. Počasí věnovala pozornost; to byla jedna z jejích povinností vesnické vědmy. Nyní byla Aes Sedai, ale to neznamenalo, že přestala být tím, kým je. Někde vzadu v mysli vždy myslela na počasí. V šeptání větru cítila déšť, slunce či sníh.
Poslední dobou však ty pocity vůbec nebyly jako šepot. Spíš jako vzdálený křik, který je stále hlasitější. Nebo jako vlny, tříštící se jedna o druhou, stále daleko na severu, kterých ale bylo stále těžší si nevšímat.
„Dobře,“ řekla Daigian. „Jsem si jistá, že tohle není poprvé v dějinách, kdy bylo deset dní zataženo!“
Nyneiva zavrtěla hlavou a zatahala se za cop. „Není to normální,“ řekla.„,A tahle zatažená obloha není ta bouřka, o který mluvím. Je pořád daleko, ale přichází. A bude příšerná. Horší, než jakou jsem kdy viděla. Mnohem horší.“
„Nuže, pak,“ řekla Daigian lehce znepokojeným hlasem, „se s ní tedy vypořádáme, až dorazí. Posadíš se, abychom mohly pokračovat?“
Nyneiva přejela baculatou Aes Sedai pohledem. Daigian byla v síle neobyčejně slabá. Bílá možná byla ta nejslabší Aes Sedai, kterou kdy Nyneiva potkala. Podle tradičních – byť nevyřčených – pravidel to znamenalo, že by Nyneiva měla mít možnost ujmout se vedení.
Naneštěstí bylo Nyneivino postavení stále sporné. Egwain ji pozvedla k šátku svým rozhodnutím, stejně jako povýšila Elain; Nyneiva neprošla zkouškou ani nepřísahala na hůl přísahy. Pro většinu — dokonce i pro ty, které uznaly Egwainino postavení jakožto pravé amyrlin — tato opomenutí znamenala, že Nyneiva je něco méně než Aes Sedai. Ne přijatá, ale sotva rovná sestře.
Obzvlášť velké potíže dělaly sestry s Kadsuane, protože ty se nepřihlásily k Bílé věži ani k rebelům. A ještě horší byly sestry, které přísahaly Randovi; většina byla stále věrná Bílé věži a neviděla problém v tom, že podporuje Elaidu i Randa. Nyneiva by ráda věděla, co si Rand myslel, když sestrám dovolil přísahat mu věrnost. Několikrát mu jeho chybu vysvětlila – docela rozumně – ale v této době bylo mluvit s Randem jako mluvit s kusem kamene. Jen méně účinné a rozhodně mnohem víc k vzteku.
Daigian stále čekala, až se Nyneiva posadí. Nyneiva to udělala, protože nechtěla vyprovokovat souboj vůlí. Daigian stále trpěla ztrátou svého strážce Ebena, asa’mana, během bitvy s jedním ze Zaprodanců. Nyneiva strávila celý boj naprosto pohlcená tím, že Randovi dodávala ohromná množství saidaru k vytváření tkaniva.
Nyneiva si stále pamatovala čirou radost – děsivou euforii, sílu a dokonalý pocit života - která provázela natažení tak ohromného množství síly. Vyděsilo ji to. Byla ráda, že ter’angrial, který použila, aby se té síly dotkla, byl zničen.
Mužský ter’angrial zůstával nedotčený: přístupový klíč k mocnému sa’angrialu. Pokud Nyneiva věděla, Rand nedokázal Kadsuane přesvědčit, aby mu ho vrátila. A ani by neměla. Žádná lidská bytost, dokonce ani Drak Znovuzrozený, by neměla usměrňovat tolik jediné síly. Věci, které by člověk mohl být v pokušení udělat…
Řekla Randovi, že musí na přístupový klíč zapomenout. Bylo to jako mluvit do balvanu. Velkého, zrzavého, hloupého balvanu. Nyneiva si odkašlala. Daigian nad tím pozvedla obočí. Ta žena celkem dobře zvládala svůj smutek, přestože ji Nyneiva -jejíž pokoj byl v domanském sídle vedle Daigianina – slyšela v noci plakat. Nebylo snadné ztratit strážce.
Lan…
Raději na něj v tuhle chvíli nemyslet. Lan bude v pořádku. Teprve na konci své tisíce mil dlouhé cesty bude v nebezpečí. Tam má v úmyslu vrhnout se na Stín jako šíp, vystřelený proti cihlové zdi…
Ne! pomyslela si. Nebude sám. O to jsem se postarala.
„Dobrá,“ řekla Nyneiva a přiměla se soustředit, „pokračujme.“ Nedávala vůči Daigian najevo žádnou podřízenost. Dělala této ženě službu, rozptylovala ji od smutku. Takhle jí to Korele každopádně vysvětlila. Rozhodně se nesešly pro blaho Nyneivy. Ona neměla co dokazovat. Ona byla Aes Sedai, bez ohledu na to, co si ostatní myslely nebo naznačovaly.
Všechno to byla jen finta, jak pomoct Daigian. O to šlo. O nic víc.
„Toto je osmdesáté první tkanivo,“ řekla bílá. Obklopila ji záře saidaru a ona usměrnila a spletla velice složité předivo z ohně, vzduchu a ducha. Složité, ale k ničemu. Tkanivo vytvořilo ve vzduchu tři planoucí ohnivé kruhy, zářící neobvyklým světlem, ale jaký to mělo smysl? Nyneiva už věděla, jak dělat ohnivé a světelné koule; proč plýtvat časem na učení tkaniv, která opakují to, co už zná, jen složitěji? A proč musely mít jednotlivé kruhy lehce odlišnou barvu?
Nyneiva lhostejně mávla rukou a přesně tkanivo zopakovala. „Po pravdě,“ řekla, „tohle vypadá nejmíň užitečný ze všech! K čemu to všechno je?“
Daigian našpulila rty. Nic neřekla, ale Nyneiva věděla, že si Daigian myslí, že by to pro Nyneivu mělo být mnohem těžší, než bylo. Nakonec žena promluvila. „O zkoušce ti toho nemohu moc říct. To jediné, co mohu, je, že budeš muset tato tkaniva přesně zopakovat a udělat to za účasti mimořádně rušivých vlivů. Až nastane čas, pochopíš to.“
„Pochybuju,“ prohlásila Nyneiva rezolutně, přičemž během řeči tkanivo třikrát zopakovala. „Protože, a věřím, že už jsem ti to řekla tucetkrát, já zkoušku nepodstoupím. Já už jsem Aes Sedai.“
„Samozřejmě že jsi, drahá.“
Nyneiva zaťala zuby. Tohle byl špatný nápad. Když oslovila Korele – což měla být členka Nyneivina vlastního adžah – ta ženská ji odmítla uznat za sobě rovnou. Byla při tom milá, jako Korele bývala často, ale význam byl jasný. Dokonce dávala najevo soucit. Soucit! Jako by Nyneiva její lítost potřebovala. Navrhla, že kdyby Nyneiva znala stovku tkaniv, která se každá přijatá učila na zkoušku na Aes Sedai, mohlo by to její hodnověrnosti napomoct.
Problém byl, že to Nyneivu dostalo do postavení, kde s ní zase zacházeli jako se studentkou. Chápala užitek z toho, že by znala stovku tkaniv – strávila jejich studiem příliš krátkou dobu a prakticky všechny sestry to věděly. Nicméně tím, že na lekce přistoupila, neměla v úmyslu naznačit, že sama sebe považuje za studentku!
Natáhla se k copu, ale zarazila se. Její viditelné projevy emocí byly další důvod toho, jak se k ní ostatní Aes Sedai chovaly. Kéž by jenom měla tu bezvěkou tvář! Pcha!
Daigianino další tkanivo vyvolalo třesknutí a samotné předivo bylo zase zbytečně složité. Nyneiva ho prakticky bezmyšlenkovitě napodobila a zároveň si ho zapsala do paměti.
Daigian na tkanivo chviličku zírala se zasněným výrazem v obličeji.
„Co je?“ zeptala se Nyneiva popudlivě.
„Hmmm? Ale, nic. Jenom… naposledy jsem tohle tkanivo použila, abych jím vylekala… já… to je jedno.“