Eben. Její strážce byl mladý, bylo mu snad patnáct nebo šestnáct, a ona ho měla velmi ráda. Eben a Daigian si spolu hráli spíš jako chlapec a postarší tetička než Aes Sedai a strážce.
Šestnáctiletý mladík, pomyslela si Nyneiva, mrtvý. Musí je Rand verbovat tak mladé?
Daigianina tvář ztuhla, žena své emoce ovládala mnohem lépe, než by byla Nyneiva dokázala.
Světlo dej, ať se nikdy neocitnu ve stejné situaci, napadlo ji. Alespoň ne po mnoho a mnoho let. Lan ještě nebyl její strážce, ale měla v úmyslu se s ním spojit, jakmile to bude možné. Už byl koneckonců její manžel. Pořád ji rozčilovalo, že je s ním spojená Myrelle.
„Možná bych ti mohla pomoct, Daigian,“ řekla Nyneiva, předklonila se a položila druhé ženě ruku na koleno. „Kdybych zkusila léčení, snad…“
„Ne,“ odpověděla žena úsečně.
„Ale…“
„Pochybuju, že bys mohla pomoct.“
„Cokoli se dá vyléčit,“ prohlásila Nyneiva paličatě, „dokonce i když ještě nevíme jak. Cokoli kromě smrti.“
„A co bys udělala, drahá?“ zeptala se Daigian. Nyneiva by ráda věděla, jestli jí odmítá oslovovat jménem záměrně, nebo jestli je to mimovolný důsledek jejich vztahu. Nemohla používat osloveni „dítě“, jak by to udělala se skutečnou přijatou, ale říkat jí „Nyneivo“ by mohlo naznačovat rovnost.
„Něco bych mohla udělat,“ řekla Nyneiva. „Ta bolest, kterou cítíš, to musí být účinek spojení, a tudíž něco, co souvisí s jedinou silou. Když ti síla působí bolest, pak síla může tu bolest zahnat.“
„A proč bych to měla chtít?“ zeptala se Daigian, která se opět plně ovládala.
„No… no, protože je to bolest. Bolí to.“
„Mělo by,“ řekla Daigian. „Eben je mrtvý. Ty bys chtěla zapomenout na bolest, kdybys ztratilo toho svého obra? Nechat si city, které k němu chováš, odříznout jako zkažený kus masa na jinak dobré pečeni?“
Nyneiva otevřela pusu, ale zarazila se. Chtěla by? Nebylo to tak prosté – její city k Lanoví byly upřímné, ne díky spojení. Byl její manžel a ona ho milovala. Daigian se vůči svému strážci chovala majetnicky, ale byla to náklonnost tety k oblíbenému synovci. To nebylo totéž.
Ale chtěla by se Nyneiva té bolesti zbavit? Zavřela ústa, neboť si náhle uvědomila poctivost v Daigianiných slovech. „Chápu. Omlouvám se.“
„To nic, drahá,“ pokračovala Daigian. „Logika toho všeho mi občas připadá jednoduchá, ale obávám se, že ostatní to neakceptují. Vskutku, některé by se mohly hádat, že logika určité záležitosti závisí na okamžiku a jednotlivci. Mám ti ukázat další tkanivo?“
„Ano, prosím,“ zamračila se Nyneiva. Sama byla v jediné síle tak silná – jedna z nejsilnějších žijících žen – že o své schopnosti často moc neuvažovala. Bylo to podobné, jako když velmi vysoký člověk věnuje jen málo pozornosti výšce ostatních; všichni jsou menší než on, takže jejich různá výška nemá velký význam.
Jaké to bylo, být jako tato žena, která byla přijatou déle než kterákoli jiná, co paměť sahá? Žena, která stěží získala šátek, a i to jen – jak mnohé říkaly – o vlásek? Daigian se musela chovat uctivě ke všem ostatním Aes Sedai. Když se setkaly dvě sestry, Daigian vždy stála níž. Když se sešly víc než dvě sestry, Daigian jim servírovala čaj. Očekávalo se, že se před mocnějšími sestrami bude plazit a poklonkovat jim. No, dobrá, tohle ne, byla to Aes Sedai, ale stejně…
„S tímhle systémem není něco v pořádku, Daigian,“ řekla Nyneiva nepřítomně.
„Se zkouškami? Zdá se patřičné, aby existovala nějaká zkouška, která prokáže způsobilost, a spřádat pod velkým tlakem složitá tkaniva mi připadá jako něco, co tu potřebu naplňuje.“
„To jsem nemyslela,“ řekla Nyneiva. „Myslím systém, který určuje, jak se k sobě navzájem chováme.“
Daigian se zarděla. V každém případě bylo nevhodné mluvit o něčí síle. No ano, jenže Nyneiva nikdy nebyla příliš dobrá, pokud jde o plnění očekávání druhých. Zvlášť když očekávali nějakou pošetilost. „Sedíš tu,“ řekla, „víš toho stejně jako každá jiná Aes Sedai – vsadila bych se, že víc než mnohé z nich – a vzápětí poté, co některá přijatá vymění zástěru za šátek, musíš dělat, co říká.“
Daigian zrudla ještě víc. „Měly bychom pokračovat.“
To prostě nebylo správné. Nyneiva to nicméně nechala být. Do téhle díry už jednou spadla, když učila ženy z rodinky, aby se postavily Aes Sedai. Netrvalo dlouho a vzdorovaly i Nyneivě, což neměla v úmyslu. Nebyla si jistá, jestli se chce pokusit vyvolat podobnou revoluci i mezi samotnými Aes Sedai.
Pokusila se opět soustředit na výuku, ale pocit hrozící bouře neustále přitahoval její pohled k oknu. Místnost byla v druhém podlaží a byl z ní dobrý výhled na ležení. Jen čistě náhodou Nyneiva zahlédla Kadsuane; ten šedý drdol posázený nevinně vyhlížejícími ter’angrialy byl zřetelný i z dálky. Žena v doprovodu Korele svižným krokem procházela přes dvůr.
Co to dělá? podivila se Nyneiva. Kadsuanin rázný krok v ní vyvolal podezření. Co se stalo? Má to co dělat s Randem? Jestli se ten kluk zase nechal zranit…
„Omluv mě, Daigian,“ řekla Nyneiva a vstala. „Právě jsem si vzpomněla, že musím na něco dohlídnout.“
Druhá žena sebou trhla. „Ano? Tak tedy dobře, Nyneivo. Myslím, že můžeme pokračovat jindy.“
Teprve poté, když Nyneiva vyběhla ze dveří a seběhla po schodech, si uvědomila, že ji Daigian oslovila jménem. Když vycházela na trávník, usmívala se.
V táboře byli Aielové. To samotné nebylo neobvyklé; Randa často doprovázely Děvy jako tělesná stráž. Tito Aielové však byli muži, oblečení v zaprášených hnědých cadin’sorech a s oštěpy po boku. Značná část z nich měla čelenky s Randovým znakem.
Proto Kadsuane tak pospíchala; pokud dorazili aielští kmenoví náčelníci, pak se s nimi Rand bude chtít setkat. Nyneiva rozmrzele vyrazila přes trávník – který nebyl právě zelený. Rand pro ni neposlal. Nejspíš ne proto, že by ji tam nechtěl, ale protože má hlavu příliš nacpanou senem, než aby mu to došlo. Drak Znovuzrozený nebo ne, toho chlapa jen málokdy napadlo, aby se o své plány podělil s ostatními. Myslela by, že po takové době by už měl pochopit, jak je důležité nechat si poradit od někoho, kdo má víc zkušeností než on. Kolikrát se kvůli své zbrklosti nechal unést, zranit nebo uvěznit?
Všichni ostatní v táboře se mu mohli klanět, pochlebovat mu a zbožňovat ho, ale Nyneiva věděla, že je to ve skutečnosti jenom obyčejný ovčák z Emondovy Role. Pořád se dostával do malérů stejně jako v době, kdy s Matrimem jako kluci prováděli rošťárny. Jenom teď místo rozčilování vesnických holek mohl uvrhnout do chaosu celé státy.
Na severní straně trávníku – přímo naproti panskému sídlu, blízko přední části válu – si noví aielští příchozí stavěli tábor s hnědými stany. Uspořádali si je jinak než Saldejci; místo rovných řad dávali Aielové přednost malým skupinám rozděleným podle společenstev. Někteří z Bašereho mužů pokřikovali na kolemjdoucí Aiely na pozdrav, ale nikdo jim nešel pomoct. Aielové dokázali být nedůtklivá cháska, a i když Nyneiva pokládala Saldejce za mnohem rozumnější než většinu ostatních, pořád to byli Hraničáři. V předchozích letech pro ně byly šarvátky s Aiely každodenním chlebem a samotná aielská válka neskončila zase až tak dávno. V tuto chvíli všichni bojovali na stejné straně, ale to Saldejcům nebránilo, aby teď po příjezdu velkého množství Aielů nenašlapovali o něco opatrněji.