„Naživu je jen málo mužů jako Rodei Ituralde,“ řekl Bašere. „Určitě by v naší věci představoval ohromnou pomoc. Vždycky jsem přemýšlel, jestli bych ho dokázal porazit.“
„Ne,“ zopakoval Rand s pohledem upřeným na mapu. Z toho, co Nyneiva viděla, ukazovala soustředění jednotek, označených vysvětlivkami. Aiely představoval organizovaný hlouček uhlem nakreslených značek přes vrcholek Arad Domanu; Ituraldeho jednotky byly hluboko na Almothské pláni, kde bojovaly se Seančany. Prostředek Arad Domanu byl jako moře neuspořádaných černých značek, pravděpodobně osobních oddílů různých urozených pánů.
„Rhuarku, Baeli,“ řekl Rand. „Chci, abyste pochytali členy kupecké rady.“
Ve stanu nastalo ticho.
„Víš jistě, že je to moudré, kluku?“ zeptala se nakonec Kadsuane.
„Hrozí jim nebezpečí od Zaprodanců,“ řekl Rand, lenivě poklepávaje prsty na mapu. „Jestliže si Graendal skutečně odvedla Alsalama, pak nám nijak nepomůže, když ho dostaneme zpátky. Vyvinula na něj tak velký nátlak, že bude mít sotva rozum dítěte. Ona si nepočíná jemně; nikdy to nedělala. Potřebujeme, aby kupecká rada zvolila nového krále. To je jediná cesta, jak tomuhle království přinést mír a pořádek.“
Bašere přikývl. „To je troufalé.“
„Nejsme únosci,“ zamračil se Bael.
„Jste, co říkám že jste, Baeli,“ řekl Rand tiše.
„Pořád jsme svobodní lidé, Rande al’Thore,“ prohlásil Rhuark.
„Svým příchodem Aiely změním,“ řekl Rand a zavrtěl hlavou. „Nevím, čím budete, až to všechno skončí, ale nemůžete zůstat takoví, jací jste. Chci, abyste se ujali tohohle úkolu. Ze všech, kteří mě následujou, věřím nejvíc vám. Jestli máme dostat členy rady a zároveň tuhle zemi neuvrhnout do ještě větší války, budu potřebovat vaši prohnanost a nenápadnost. Dokážete se vplížit do jejich paláců a sídel, stejně jako jste pronikli do Tearského Kamene.“
Rhuark a Bael si vyměnili zamračený pohled.
„Jakmile dostanete kupeckou radu,“ pokračoval Rand, kterého jejich obavy podle všeho nezajímaly, „přesuňte Aiely do měst, kde ti obchodníci vládli. Zajistěte, že se to v těch městech nezvrhne. Znovu nastolte pořádek, jako jste to udělali v Bandar Ebanu. Odtamtud začněte nahánět bandity a vynucovat zákon. Od Mořského národa brzo dorazí zásoby. Nejdřív se postarejte o města na pobřeží, pak postupujte do vnitrozemí. Nebude trvat ani měsíc, a Domanci by měli proudit k vám, místo aby před várna utíkali. Nabídněte jim bezpečí a jídlo, a pořádek se o sebe postará sám.“
Překvapivě racionální plán. Randovi to na muže opravdu myslelo. Bylo v něm hodně dobrého, snad i skutečná duše vůdce, když dokázal držet svůj temperament na uzdě.
Rhuark si dál mnul bradu. „Pomohlo by, kdybychom měli část tvých Saldejců, Davrame Bašere. Mokřiňané neradi následují Aiely. Když budou moct předstírat, že tomu velí mokřiňané, je pravděpodobnější, že za námi přijdou.“
Bašere se zasmál. „Taky z nás budou hezké terče. Jakmile chytíme pár členů kupecké rady, ostatní na nás určitě pošlou nájemné zabijáky!“
Rhuark se rozesmál, jako by to považoval za úžasný vtip. Aielský smysl pro humor byl v mnoha směrech podivný. „Udržíme vás naživu Davrame Bašere. A pokud ne, vycpeme tě, posadíme na tvého koně a bude z tebe skvělý toulec na jejich šípy!“
Bael se tomu hlasitě zasmál a Děvy u vchodu se znovu pustily do znakové řeči.
Bašere se uchechtl, přestože se zdálo, že tomu humoru také nerozumí. „Víš jistě, že to chceš?“ zeptal se Randa.
Rand přikývl. „Odděl část svých vojáků a pošli je s aielskými oddíly podle toho, jak určí Rhuark.“
„A co Ituralde?“ zeptal se Bašere, dívaje se zpátky na mapu. „Až si uvědomí, že jsme vpadli do jeho domoviny, nepotrvá mír dlouho.“
Rand chvíli tiše poklepával na mapu. „S ním to vyřídím osobně,“ řekl nakonec.
8
Čisté košile
Říkalo se tomu dokmistrova obloha. Šedé mraky, zakrývající slunce, vrtošivé a nevrlé. Ostatní – tady v ležení těsně u Tar Valonu – si možná neodbytných mraků nevšimli, ale Siuan ano. Žádný námořník by je nepřehlédl. Nebyly dost tmavé, aby věštily bouři, ani dost světlé, aby slibovaly klidné moře.
Obloha jako tato byla dvojznačná. Mohli jste vyplout a nezahlédnout jedinou kapku či náznak bouřlivého větru. Nebo, varováni stěží kratičkou chvíli předem, jste se mohli ocitnout uprostřed bouře. Ta pokrývka z mraků byla zrádná.
Většina přístavních měst vybírala denní poplatek za každou loď, zakotvenou ve svých přístavech, ale během bouřek – kdy žádný rybář nedokázal nic chytit – býval poplatek snížen na polovinu nebo zcela prominut. Ve dnech, jako byl tento, však dokmistři účtovali plný nájem. A tak si rybář musel vybrat. Zůstat v přístavu a čekat, nebo vyplout na ryby, aby nahradil přístavní poplatek. Většina dnů jako tento nekončila bouřkou. Většina dnů byla bezpečná.
Jestliže však v takovýto den přišla bouře, bývala zlá. Mnohé z nej strašlivějších bouří v dějinách se zrodily z dokmistrovy oblohy. Proto měli někteří rybáři pro tyto mraky jiné jméno. Říkali jim perutýnův závoj. A už to byly celé dny, kdy jim obloha nabídla něco jiného. Siuan se zachvěla a přitáhla si šátek k tělu. Bylo to špatné znamení.
Pochybovala, že se dnes mnoho rybářů rozhodlo vyplout.
„Siuan?“ zeptala se Lelaine s náznakem rozmrzelosti v hlase. „Pospěš si. A už nechci slyšet žádné pověrčivé nesmysly o obloze. Vážně.“ Vysoká Aes Sedai se odvrátila a pokračovala v chůzi.
Pověrčivé? pomyslela si Siuan dopáleně. Moudrost stará tisíc generací není pověra. Je to zdravý rozum! Nic však neřekla a pospíšila si za Lelaine. Kolem nich pokračoval tábor Aes Sedai věrných Egwain v každodenních činnostech, pravidelný jako hodinový strojek. Pokud existovalo něco, v čem byly Aes Sedai dobré, bylo to vytváření řádu. Stany byly rozestavené v hloučcích podle adžah, jako kdyby napodobovaly rozložení Věže. Bylo zde málo mužů a většina těch, kteří je míjeli – vojáci zařizující pochůzky pro vojska Garetha Brynea, pacholci pečující o koně – spěchala za svými povinnostmi. Pracujících žen bylo mnohem víc a některé z nich si dokonce vyšily na sukně nebo živůtky znak plamene Tar Valonu.
Jedna z mála zvláštností ve vesnici – když člověk pominul skutečnost, že jsou zde stany místo pokojů a dřevěné chodníky místo dlážděných chodeb – bylo množství novicek. Byly jich stovky a stovky. Vlastně už jich muselo být víc než tisíc, mnohem víc, než jich v posledních dobách bylo ve Věži. Jakmile se Aes Sedai sjednotí, bude třeba otevřít prostory s pokoji novicek, které už celá desetiletí nikdo nepoužíval. Možná budou dokonce potřebovat druhou kuchyni.
Tyto novicky pobíhaly ve skupinách kolem a většina Aes Sedai se je snažila ignorovat. Některé to dělaly ze zvyku; kdo věnoval pozornost novickám? Jiné to však dělaly z nelibosti. Podle jejich názoru by ženy dost staré na to, aby byly matkami a babičkami – vskutku, mnohé byly matkami a babičkami – neměly být zapisovány do knihy novicek. Co se ale dalo dělat? Egwain al’Vere, amyrlinin stolec, vyhlásila, že to tak má být.
Siuan stále ještě cítila ohromení některých Aes Sedai, které míjela. Egwain měly pečlivě řídit. Co se pokazilo? Kdy jim amyrlin unikla? Siuan by z těch pohledů měla mnohem víc samolibého potěšení, kdyby si sama nedělala starosti s Egwaininým zajetím v Bílé věži. To byl skutečně perutýnův závoj. Mohl z toho být obrovský úspěch, ale taky obrovská katastrofa. Pospíšila si za Lelaine.