Jak ji upravit k boji? Thulin říkal, že jsou dobré pro stržení jezdce z koně. Nuže, bude muset nahradit kosiště delší rovnou násadou z jasanového dřeva. Jeden konec bude přečnívat přes konec čepele, bude hrubě zašpičatěný do hrotu a pro zesílení pokrytý kusem plechu. A pak bude muset rozpálit čepel a částečně ohnout špičku a vytvořit hák, kterým strhne jezdce z koně a snad ho i zároveň pořeže. Vsunul čepel do žhavých uhlíků, aby ji zahřál, a začal si uvazovat zástěru.
Vešir tam chvíli postával a pozoroval to. Nakonec přistoupil a vzal Renalda za ruku. „Renalde, co to děláme?“
Renald jeho ruku setřásl. „Vyrážíme na sever. Blíží se bouře a my vyrážíme na sever.“
„Jedeme na sever jenom kvůli nějaký bouři? To je šílený!“
Bylo to téměř totéž, co Renald řekl Thulinovi. Ozvalo se vzdálené zahřmění.
Thulin měl pravdu. Úroda… obloha… jídlo, které se bez varování kazilo. Renald to věděl dokonce ještě dřív, než s Thulinem mluvil. Někde hluboko v nitru to věděl. Bouře jim neprolétne nad hlavou a nezmizí. Bylo třeba jí čelit.
„Vešire,“ řekl Renald a obrátil se zpět k práci, „pracuješ na tomhle statku… jak dlouho, patnáct let? Najal jsem tě jako prvního. Jak jsem se k tobě a ostatním choval?“
„Zacházels se mnou dobře,“ řekl Vešir. „Ale ať shořím, Renalde, ještě nikdy ses nerozhodl ze statku odejiti Když ji necháme, úroda uschne na prach. Tohle není jižanská úrodná půda. Jak můžeme jen tak odejít?“
„Protože,“ odpověděl Renald, „když neodejdeme, nebude záležet na tom, jestli jsme zaseli nebo ne.“
Vešir se zamračil.
„Synu,“ řekl Renald, „uděláš, co říkám, a víc se o tom nebudeme bavit. Běž sehnat zbytek zvířat.“
Vešir rozzlobeně odkráčel, ale udělal, co mu bylo řečeno. Byl to dobrý muž, třebaže prchlivý.
Renald vytáhl čepel, jejíž kov bíle zářil, z žáru. Položil ji na malou kovadlinu a začal bušit do vyboulené části, kde se ostří setkávalo s patou, aby ji narovnal. Zvuk kladiva dopadajícího na kov se zdál být hlasitější, než měl. Zvonil jako burácející hrom a všechny zvuky se smísily. Jako by byl každý úder kladiva součástí bouře.
Zatímco pracoval, ze zvonění začala vystupovat slova. Jako by mu někdo mumlal vzadu v hlavě. Stejná věta stále dokola.
Bouře přichází. Bouře přichází…
Pokračoval v bušení tak, aby ponechal ostří kosy, ale narovnal čepel a vytvořil na konci hák. Stále nevěděl proč. Na tom ale nezáleželo.
Bouře přicházela a on musel být připravený.
Zatímco sledovala, jak křivonozí vojáci přivazují Taneřino v pokrývce zamotané tělo přes sedlo, bojovala Falendre s touhou se opět rozbrečet a zvracet. Byla nadřízená a musela zachovávat klid, pokud čekala, že to další čtyři přeživší sul’dam také udělají. Snažila se sama sebe přesvědčit, že viděla horší věci, bitvy, kde zemřela víc než jedna sul’dam, víc než jedna damane. To ji však přivedlo příliš blízko k úvahám o tom, jak přesně Tanera a její Miri zemřely, a její mysl se před něčím takovým stáhla.
Nenci, která se choulila po jejím boku, zafňukala, zatímco ji Falendre hladila po hlavě a pokoušela se skrz a’dam vysílat uklidňující pocity. Často se zdálo, že to účinkuje, ale dnes ne tak dobře. Její vlastní emoce byly příliš rozbouřené. Kéž by jen dokázala zapomenout na to, že je damane odstíněná, a kým. Čím. Nenci opět zafňukala.
„Doručíš zprávu, jak jsem nařídil?“ ozval se za ní nějaký muž.
Ne, nejen tak nějaký muž. Zvuk jeho hlasu rozvířil v jejím žaludku kyselinu. Přinutila se obrátit čelem k němu, přinutila se podívat se do těch chladných, tvrdých očí. Měnily se podle toho, jak otáčel hlavu, jednou modré, jindy šedé, ale vždy jako vyleštěné drahokamy. Znala mnoho tvrdých mužů, ale znala někdy nějakého tak drsného, aby přišel o ruku a vzápětí ji zvedl, jako by ztratil rukavici? Zdvořile se uklonila a škubla a’damem, aby Nenci udělala totéž. Dosud s nimi za těchto okolností a na to, že byly vězni, zacházeli dobře, dokonce jim poskytli i vodu na umytí, a pravděpodobně už nezůstanou vězni dlouho. Avšak když šlo o tohoto muže, kdo mohl říci, co mohlo způsobit změnu? Příslib svobody mohl být součástí nějakého plánu.
„Doručím tvou zprávu s péčí, jakou si zaslouží,“ začala a pak sejí zamotal jazyk. Jaké zdvořilé oslovení by u něj měla používat? „Můj pane Draku,“ dodala spěšně. Z těch slov jí vyschlo v ústech, ale on přikývl, takže to muselo stačit.
Z té nemožné díry ve vzduchu se vynořila jedna z marath’damane, mladá žena s vlasy spletenými do dlouhého copu. Nosila dost šperků, aby mohla patřit k urozeným, a k tomu všemu ještě červenou tečku uprostřed čela. „Jak dlouho tady hodláš zůstat, Rande?“ vyptávala se, jako by muž s tvrdýma očima byl spíš sluha než to, čím je. „Jak blízko k Ebú Daru tady jsme? Víš, to místo je plné Seančanů, a oni nejspíš poletují na rakenech všude kolem.“
„Kadsuane tě poslala, aby ses zeptala?“ řekl a jí lehce zčervenaly tváře. „Už ne moc dlouho, Nyneivo. Pár minut.“
Mladá žena se zadívala na ostatní sul dam a damane, které se všechny řídily Falendřiným příkladem a předstíraly, že je nesleduje žádná marath damane, a zvláště ne žádní muži v černých kabátech. Ostatní se narovnaly, co to jen šlo. Surya si smyla krev ze své i z Tabiiny tváře a Malian jim udělala velký obvaz, takže to vypadalo, jako by nosily podivné klobouky. Ciar se podařilo vyčistit většinu zvratků, kterými si zašpinila přední díl šatů.
„Pořád si myslím, že jsem je měla vyléčit,“ řekla nečekaně Nyneiva. „Rány do hlavy můžou způsobit divné věci, které se hned neukážou.“
Surya nasadila tvrdý výraz a zatlačila Tabi za sebe, jako by damane chtěla chránit. Jako by mohla. Tabi vytřeštila bledé oči hrůzou.
Falendre zvedla k vysokému mladému muži prosebně ruku. K Drakovi Znovuzrozenému, jak se zdálo. „Prosím. Dostane se jim lékařské pomoci, jakmile dorazíme do Ebú Daru.“
„Vzdej to, Nyneivo,“ řekl mladík. „Když léčení nechtějí, tak ho nechtějí.“ Marath’damane se na něj zamračila a sevřela si cop tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou. Obrátil pozornost zpátky k Falendre. „Cesta do Ebú Daru leží asi hodinu cesty na východ odtud. Když si pospíšíte, můžete být ve městě do západu slunce. Štíty na damane vyprchají asi za půl hodiny. Je to tak u štítů spletených ze saidaru, Nyneivo?“ Žena se na něj mlčky škaredila. „Je to tak, Nyneivo?“
„Půl hodiny,“ odpověděla nakonec. „Ale nic z tohohle není správné, Rande al’Thore. Poslat tyhle damane zpátky. Není to správné a ty to víš.“
Na okamžik měl v očích ještě chladnější pohled. Ne tvrdší. To by bylo nemožné. Ale během té dlouhé chvíle jako by se změnily v ledové jeskyně. „Bylo snadné poznat, co je správné, když jsem měl na starosti jen pár ovcí,“ řekl tiše. „Dneska je někdy těžší na to přijít.“ Odvrátil se a zvýšil hlas. „Logaine, odveď všechny zpátky průchodem. Ano, ano, Merise. Nesnažím se ti poroučet. Ale kdyby ses ráčila k nám přidat? Brzy se zavře.“
Marath’damane, ty které si říkaly Aes Sedai, začaly procházet tím šíleným otvorem ve vzduchu, stejně jako muži v černých kabátech, aša’manové, a všichni společně se mísili s vojáky se skobovitými nosy. Několik z nich dokončilo uvazování Tanery ke koňskému sedlu. Zvířata poskytl Drak Znovuzrozený. Jak zvláštní, že jim dával dary po tom, co se stalo.