Siuan se usmála. „To by bylo milé, ale není to nutné. Myslím, že bručím jenom tak ze zvyku. Vlastně se… se svou novou situací učím vypořádat. Není to tak těžký spolknout, teď když vidím, že to má i nějaké výhody.“
Egwain svraštila čelo, jako by se pokoušela přijít na to, jaké výhody může zmenšená síla mít. Nakonec zavrtěla hlavou. „Elain se mi jednou zmínila o místnosti ve Věži, plné předmětů spojených se silou. Předpokládám, že opravdu existuje?“
„Samozřejmě,“ řekla Siuan. „Skladiště ve sklepení. Je ve druhém podzemním podlaží, na severovýchodní straně. Malá místnost s prostýma dřevěnýma dveřma, ale nemůžeš ji minout. Je jediná v chodbě, která je zamčená.“
Egwain si pro sebe přikývla. „Nemůžu Elaidu porazit hrubou silou. Ale stejně je dobré to vědět. Stalo se ještě něco významného, co bys mi chtěla ohlásit?“
„V tuhle chvíli ne, matko,“ řekla Siuan.
„Tak se vrať a trochu se vyspi.“ Egwain zaváhala. „A příště se sejdeme za dva dny. Tady v jídelně novicek, i když se možná budeme chtít začít setkávat ve městě. Tomuhle místu nevěřím. Pokud byl v našem táboře Zaprodanec, vsadila bych půl otcova hostince, že i v Bílé věži nějaký špehuje.“
Siuan přikývla. „Dobře.“ Zavřela oči a brzy už rozlepovala oči v Bryneově stanu. Svíčka byla zhasnutá a Siuan slyšela, jak Bryne tiše oddechuje na svém lůžku na opačné straně stanu. Posadila se a zahleděla se na něj, přestože zde byla příliš velká tma, než aby viděla něco víc než stíny. Zvláštní, poté, co mluvila o Zaprodancích a aša’manech, ji přítomnost houževnatého generála uklidňovala.
Stalo se ještě něco významného, co bych ti chtěla ohlásit, Egwain? pomyslela si naprázdno Siuan, zatímco vstávala, aby si za zástěnou svlékla šaty a oblékla noční košili. Myslím, že jsem se možná zamilovala. Je to dost významné? Jí samotné to připadalo podivnější než očištěné poskvrnění nebo žena, která usměrňuje saidín.
Zatřásla hlavou, zastrčila snový ter’angrial zpátky do úkrytu a zachumlala se do přikrývek.
Ty myši nechá být, ale jen pro tentokrát.
9
Odchod z Maldenu
Chladný jarní vánek zašimral Perrina na tváři. Takový větřík měl s sebou přinášet vůni pylu a svěží ranní rosy, hlíny, kterou převrátily výhonky, deroucí se na světlo, vůni nového života a znovu se rodící země.
Tento větřík sebou přinášel jen pach krve a smrti.
Perrin se k němu obrátil zády, klekl si a prohlížel kola vozu. Byl to robustní vůz z ořechovcového dřeva, ztmavlého stářím. Vypadalo to, že je ve slušném stavu, ale Perrin se naučil být v záležitosti vybavení z Maldenu opatrný. Šaidové nad povozy a skotem neohrnovaly nos tak jako nad koňmi, ale – stejně jako všichni Aielové – věřili, že cestovat se má nalehko. Vozy ani dvoukoláky neudržovali a Perrin při prohlídce našel nejednu skrytou vadu.
„Další!“ zařval, zatímco prohlížel náboj prvního kola. Výkřik byl určen davu lidí, kteří čekali, aby si s ním mohli promluvit.
„Můj pane?“ ozval se hlas. Byl hluboký a drsný, jako když škrábe dřevo o dřevo. Gerard Arganda, první kapitán Ghealdanu. Voněl dobře naolejovanou zbrojí. „Musím naléhat ve věci našeho odjezdu. Dovol mi jet s Jejím Veličenstvem napřed.“
„Její Veličenstvo“, o němž mluvil, byla Alliandre, královna Ghealdanu. Perrin se dál zabýval kolem; v truhlařině nebyl tak zběhlý jako v kovářství, ale jeho otec všechny své syny naučil, jak poznat, co není s vozem v pořádku. Lepší je opravit problém před odjezdem, než zůstat trčet v půli cesty k cíli. Perrin přejel prsty po hladkém hnědém dřevě. Žilkování bylo jasně zřetelné a Perrin pátravými prsty hledal ve všech namáhaných místech praskliny. Všechna kola vypadala dobře.
„Můj pane?“ zeptal se Arganda.
„Všichni půjdeme společně,“ řekl Perrin. „To je rozkaz, Argando. Nechci, aby si uprchlíci mysleli, že je opouštíme.“
Uprchlíci. Museli se postarat o víc než sto tisíc uprchlíků. Sto tisíc! Světlo, to bylo mnohem víc, než kolik lidí žilo v celém Dvouříčí. A Perrin měl za úkol je všechny nakrmit. Vozy. Mnoho lidí nechápalo, jak je dobrý vůz důležitý. Lehl si na záda, aby zkontroloval nápravy, a tak se mu naskytl výhled na zataženou oblohu, částečně zakrytou nedalekou maldenskou hradbou.
Na město tak daleko na severu Altary byl Malden velký. S těmi odstrašujícími hradbami a věžemi působil spíš jako pevnost než město. Až do včerejška bylo území kolem města domovem Šaido Aielů, ale ti byli teď pryč – mnozí z nich padli, jiní utekli, jejich zajatce osvobodily spojené síly Perrinových a seančanských oddílů.
Šaidové po sobě zanechali dvě věci: vzduch nasáklý pachem krve a sto tisíc uprchlíků, o něž se bylo třeba postarat. Přestože byl šťastný, že se mu podařilo dát jim svobodu, jeho cíl při osvobozování Maldenu byl úplně jiný: záchrana Faile.
K jeho pozicím se blížila další velká skupina Aielů, ale zpomalila a pak se utábořila a už se k Maldenu nehnala. Možná je Šaidové prchající z bitvy varovali, že před sebou mají početnou armádu, armádu, která Šaidy porazila navzdory usměrňovačkám. Vypadalo to, že tato nová skupina za Perrinem se s ním touží utkat právě tak málo jako on sní.
To mu poskytovalo čas. Alespoň trošku.
Arganda jej stále sledoval. Kapitán měl naleštěný hrudní plát a pod paží přilbu s mřížovým hledím. Podsaditý muž nebyl nějaký nafoukaný navoněný důstojníček, ale prostý muž, který se vypracoval zdola. Bojoval dobře a dělal, co se mu řeklo. Obvykle.
„V tomhle neustoupím, Argando,“ řekl Perrin a přitáhl se po vlhké zemi pod vůz.
„Nemohli bychom alespoň místo toho použít průchody?“ zeptal se Arganda, který poklekl a jeho prošedivělé, krátce zastřižené vlasy se téměř otřely o zem, jak nakukoval pod vůz.
„Aša’manové jsou téměř mrtví vyčerpáním,“ obořil se na něj Perrin. „Dobře to víš.“
„Jsou příliš unavení na velký průchod,“ řekl Arganda, „ale možná by mohli poslat malou skupinu. Má paní je ze svého zajetí vyčerpaná! Určitě nechceš, aby pochodovala!“
„Uprchlíci jsou taky unavení,“ řekl Perrin. „Alliandre může jet na koni, ale vyrazí s námi ostatními. Světlo dej, ať je to brzo.“
Arganda vzdychl, ale přikývl. Vstal, zatímco Perrin přejížděl prsty po nápravě. Dokázal napětí ve dřevě poznat od pohledu, ale dával přednost doteku. Dotek byl spolehlivější. V místech, kde se dřevo oslabilo, byly vždy praskliny nebo odštěpky, a po hmatu jste poznali, že mu hrozí zlomení. Dřevo bylo v tomto směru spolehlivé.
Na rozdíl od lidí. Na rozdíl od něj.
Zaskřípal zuby. Nechtěl na to myslet. Musel dál pracovat, musel stále něco dělat, aby se rozptýlil. Pracoval rád. V poslední době měl příliš málo příležitostí. „Další!“ zavolal a jeho hlas se odrazil od spodku vozu.
„Můj pane, měli bychom zaútočit!“ prohlásil bouřlivý hlas vedle vozu.
Perrin praštil hlavou zpátky do podupané trávy a zavřel oči. Bertain Gallenne, pan kapitán okřídlené gardy, byl pro Mayene tím, čím Arganda pro Ghealdan. Kromě této jediné společné věci byli oba kapitáni tak odlišní, jak jen dva lidé mohou být. Perrin zpod vozu viděl Bertainovy velké, nádherně zpracované boty s přezkami ve tvaru jestřábů.
„Můj pane,“ pokračoval Bertain. „Pěkný útok okřídlené gardy by tu aielskou chátru rozehnal, tím jsem si jist. Vždyť tady ve městě jsme si s Aiely snadno poradili!“