„To jsme měli Seančany,“ řekl Perrin, který skončil se zadni nápravou a prodíral se dopředu, aby zkontroloval druhou. Na sobě měl starý špinavý kabát. Faile mu za to vynadá. Měl se chovat jako urozený pán. Ale opravdu by čekala, že si vezme pěkný kabát, když se chystá strávit hodinu v leže na rozbahněné trávě prohlížením spodků vozů?
Faile by především nechtěla, aby ležel v rozbahněné trávě. Perrin zaváhal s rukou na přední nápravě a představil si její havraní vlasy a výrazný saldejský nos. Měla všechnu jeho lásku. Byla pro něj vším.
Uspěl – podařilo se mu ji zachránit. Tak proč se cítil, jako by vše bylo téměř stejně zlé jako předtím? Měl by oslavovat, být nadšením u vytržení, cítit úlevu. Tak hrozně se o ni během jejího zajetí bál. A přesto mu nyní, když už je v bezpečí, stále všechno připadá špatně. Nějak. Způsobem, který nedokázal vysvětlit.
Světlo! Copak nic nepůjde tak, jak má? Sáhl do kapsy a chtěl nahmatat zauzlovaný pruh kůže, který tam nosíval. Ale vyhodil ho. Přestaň! Pomyslel si. Je zpátky. Znovu to může být jako předtím. Ze ano?
„Ano, dobře,“ pokračoval Bertain, „dejme tomu, že při útoku by mohl být odchod Seančanů problém. Ale ta skupina Aielů, která tam táboří, je menší než ti, co jsme je už porazili. A pokud máš obavy, mohl bys poslat zprávu seančanskému generálovi a povolat ji zpátky. Určitě by si přála bojovat znovu po našem boku!“
Perrin se přinutil vrátit do reality. Jeho vlastní pošetilé problémy byly nepodstatné; právě teď musel zařídit, aby vozy vyrazily. Přední náprava byla v pořádku. Obrátil se a vylezl zpod vozu.
Bertain měl průměrnou výšku, přestože díky třem chocholům, trčícím z přilby, vypadal vyšší. Měl nasazený červený klípec – Perrin nevěděl, kde o oko přišel – a zbroj mu zářila. Vypadal nadšeně, jako by Perrinovo mlčení znamenalo, že vyrazí do útoku.
Perrin stál a oprašoval si prosté hnědé kalhoty. „Odcházíme,“ řekl a zvednutou rukou zarazil další dohadování. „Tady jsme klany porazili, ale nacpali jsme je ločidlem a měli jsme na své straně damane. Jsme unavení, zranění a máme Faile zpátky. Už nemáme důvod bojovat. Utečeme.“
Nezdálo se, že by to Bertaina uspokojilo, ale přikývl a vydal se přes rozbahněný terén k místu, kde seděli jeho muži na koních. Perrin se rozhlédl po malém hloučku lidí, kteří se tlačili kolem vozu, aby si s ním promluvili. Vypadalo to jako zbytečná námaha, neboť mnozí z žadatelů už věděli, jaká bude jeho odpověď.
Potřebovali však ty odpovědi slyšet od něj a Perrin už pochopil, jak je to důležité. Kromě toho mu jejich otázky pomáhaly odvádět pozornost od podivného napětí, které ze záchrany Faile cítil.
Zamířil k dalšímu vozu v řadě a jeho malý doprovod jej následoval. Dlouhou karavanu tvořilo dobrých padesát vozů. První byly naloženy tím, co zachránili z Maldenu; prostřední právě nakládali také a Perrinovi zbývalo zkontrolovat už jen dva vozy. Před západem slunce chtěl být od Maldenu pěkný kus cesty daleko. To ho pravděpodobně dostane dostatečně daleko, aby byl v bezpečí.
Pokud se tihle noví Šaidové nerozhodnou je pronásledovat a pomstít se. Vzhledem k tomu, jak velké množství lidí musel Petřin přesunout, dokázal by je sledovat i slepec.
Slunce klesalo k obzoru, zářící bod za závojem mraků. Světlo, tohle byl ale binec, všechen ten chaos při organizování uprchlíků a jednotlivých vojenských ležení. Dostat se pryč měla být ta snadná část!
Šaidský tábor byla pohroma. Jeho lidé odklidili a sbalili mnohé z opuštěných stanů. Krajina v okolí města, nyní prázdná, byla jedinou podupanou změtí trávy a bahna, posetou odpadky. Šaidové, jakožto Aielové, se raději utábořili mimo městské hradby. Byli to zvláštní lidé, to se nedalo popřít. Kdo by pohrdl pohodlnou postelí, nemluvě o lepší vojenské pozici, a raději zůstal venku ve stanech?
Aielové ovšem městy opovrhovali. Většina budov byla buď spálena během úvodního šaidského útoku, nebo vyrabována kvůli kořisti. Vyražené dveře, rozbitá okna, majetek opuštěný na ulicích a rozdupaný gai’sainy, kteří běhali sem a tam a nosili vodu.
Lidé stále pobíhali kolem, městskými branami a po bývalém šaidském ležení, a sháněli všechno, co se dá, aby to naložili na cestu. Jakmile se rozhodnou použít cestování, budou muset vozy opustit – Grady nedokázal udělat dost velký průchod, aby jím projel vůz – ale nyní představovaly velkou pomoc. Také zde bylo slušné množství skotu; ten prohlížel někdo jiný a ujišťoval se, že jsou zvířata dost silná, aby vozy utáhla. Mnoho koní z města nechali Šaidové utéct. To byla škoda. Ale museli jste využít, co jste měli.
Perrin došel k dalšímu vozu a začal prohlídku u dlouhé oje, k níž bude zapřažen dobytek. „Další!“
„Můj pane,“ řekl skřípavý hlas. „Myslím, že další jsem já.“
Perrin se ohlédl na mluvčího, svého tajemníka Sebbana Balwera. Muž měl úsečnou pobledlou tvář a neustále se hrbil, takže vypadal téměř jako hřadující sup. Přestože měl kabát a spodky čisté, Perrin měl dojem, že pokaždé, když Balwer udělá krok, měl by se z nich zvednout prach. Balwer byl cítit zatuchlinou, jako stará kniha.
„Balwere,“ řekl Perrin, přejel prsty po oji a pak zkontroloval popruhy na postroji. „Myslel jsem, že vyslýcháš zajatce.“
„Opravdu jsem tam měl spoustu práce,“ připustil Balwer. „Nicméně jsem začal být zvědavý. Musel jsi nechat Seančany odvést všechny zajaté Šaidy, co usměrňují?“
Perrin se na zatuchlého tajemníka podíval. Moudré, které uměly usměrňovat, omámili pomocí ločidla; ještě v bezvědomí je předali Seančanům, aby si s nimi udělali, co uznají za vhodné. Toto rozhodnutí Perrinovi mezi jeho spřátelenými Aiely právě nepřidalo na oblíbenosti, ale on nenechá tyhle usměrňovačky pobíhat kolem a připravovat pomstu.
„Nechápu, k čemu by mi byly,“ řekl Balwerovi.
„Nu, můj pane, mohli bychom se naučit mnoho zajímavého. Například to vypadá, že mnoho Šaidů se za chování svého kmene stydí. Samotné moudré mezi sebou měly spory. Také jednaly s velice zajímavými jedinci, kteří jim nabízeli předměty síly z věku pověstí. Ať byli kdokoli, uměli vytvářet průchody.“
„Zaprodanci,“ pokrčil Perrin rameny a klekl si na koleno, aby zkontroloval pravé přední kolo. „Pochybuju, že zjistíme, kteří. Nejspíš byli v přestrojení.“
Koutkem oka zahlédl, že Balwer nad tou poznámkou našpulil rty.
„Nesouhlasíš?“ zeptal se Perrin.
„Ne, můj pane,“ řekl. „Ty ,předměty’, které Šaidové dostali, jsou podle mého odhadu velice podezřelé. Aiely někdo napálil, i když jsem ještě nedokázal přijít na to proč. Ale kdybych měl víc času na prohledání města…“
Světlo! Bude od něj každý v táboře žádat něco, o čem ví, že to nemůže mít? Sklonil se, aby zkontroloval zadní část náboje kola. Něco se mu na něm nelíbilo. „Už víme, že proti nám stojí Zaprodanci, Balwere. Právem nebudou Randa vítat s otevřenou náručí, aby je znovu zapečetil nebo co s nima chce udělat.“
Zatracené barvy, co mu v mysli ukazují Randa! Opět je potlačil. Objevily se pokaždé, když myslel na Randa nebo Mata, a přinášely s sebou jejich obrazy.
„Každopádně,“ pokračoval Perrin, „nechápu, co chceš, abych udělal. Vezmeme s sebou šaidské gaťšainy. Děvy si jich pěkných pár zajaly. Můžeš je vyslechnout. Ale tohle místo opouštíme.“
„Ano, můj pane,“ řekl Balwer. „Jenom je škoda, že jsme o ty moudré přišli. Moje zkušenost říká, že patří k Aielům s největším… pochopením.“