„Saenčani je chtěli,“ řekl Perrin. „Tak je dostali. Nenechám se Edarrou v tyhle věci zastrašovat a co se stalo, stalo se. Co ode mě čekáš, Balwere?“
„Možná bychom mohli poslat zprávu,“ řekl Balwer, „aby moudrým položili pár otázek, až se proberou. Já…“ Odmlčel se, pak se sklonil a podíval se na Perrina. „Můj pane, tohle je poněkud rušivé. Nemohli bychom najít někoho jiného, kdo vozy prohlédne?“
„Všichni jsou buď příliš unavení, nebo mají práci,“ řekl Perrin. „Chci, aby se většina uprchlíků, co čeká v táborech, dala na pochod, až dostanou rozkaz. A většina našich vojáků shání ve městě zásoby – každá hrstka obilí, kterou najdou, se bude hodit. Polovina je toho stejně zkažená. S tou prací pomáhat nemůžu, protože musím být někde, kde mě lidi najdou.“ S tím se smířil, i když ho to rozčilovalo.
„Ano, můj pane,“ přikývl Balwer. „Ale určitě bys mohl být někde v dosahu, aniž by ses plazil pod vozy.“
„Je to práce, kterou můžu dělat, zatímco se mnou lidi mluví,“ řekl Perrin. „Nepotřebuješ moje ruce, jenom můj jazyk. A ten jazyk ti říká, ať na Aiely zapomeneš.“
„Ale…“
„Nic víc udělat nemůžu, Balwere,“ prohlásil Perrin rozhodně a pohlédl na něj skrz paprsky kola. „Míříme na sever. Se Šaidy jsem skončil; pokud jde o mě, ať si třeba shoří.“
Balwer znovu našpulil rty a byla z něj nepatrně cítit zlost. „Samozřejmě, můj pane,“ řekl a rychle se uklonil. Pak odešel.
Perrin se vykroutil ven, vstal a kývl na mladou ženu, která ve špinavých šatech a obnošených botách stála vedle řady vozů. „Dojdi pro Lyncona,“ řekl. „Řekni mu, aby se podíval na náboj tohohle kola. Myslím, že někdo sundal ložisko a celá ta zatracená věc vypadá, že každou chvíli upadne.“
Mladá žena přikývla a odběhla. Lyncon byl mistr tesař, který měl tu smůlu, že byl zrovna na návštěvě u příbuzných v Cairhienu, když Šaidové zaútočili. Téměř z něho vymlátili všechnu vůli. Možná to on měl prohlížet vozy, ale když viděl ten vyděšený pohled v jeho očích, nebyl si Perrin jistý, jak moc tomu muži důvěřuje, že provede řádnou prohlídku. Nicméně se zdálo, že opravit vadu, kterou mu ukážou, dokáže dost dobře.
A pravda byla, že dokud se Perrin hýbal, měl pocit, že má něco na práci a dělá pokroky. Nemyslel na jiné věci. Vozy se daly snadno spravit. Nebyly jako lidé, ani trochu.
Perrin se obrátil a zahleděl se přes prázdné ležení, poseté ohništi a odhozenými hadry. Faile mířila zpátky k městu; zorganizovala část svých následovníků, aby ho propátrali. Byla neobyčejná. Nádherná. Ta krása nebyla jen v její tváři či štíhlé postavě, byla v tom, jak snadno velela lidem, jak rychle vždy věděla, co dělat. Byla chytrá tak, jak Perrin nikdy nebyl.
Nebyl hloupý; jen o věcech rád přemýšlel. Ale nikdy to neuměl s lidmi, nějako Mat nebo Rand. Faile mu ukázala, že to nemusí s lidmi umět, dokonce ani se ženami ne, dokud se dokáže postarat, aby mu rozuměla alespoň jedna osoba. Nemusel umět mluvit s nikým, dokud uměl mluvit s ní.
Nyní však nedokázal najít vhodná slova. Dělal si starosti s tím, co se jí stalo během zajetí, ale nijak jí ty možné události nezazlíval. Měl vztek, ale nic z toho, co se stalo, nebyla její vina. Abyste přežili, dělali jste to, co je nutné. Za tu sílu ji měl v úctě.
Světlo! pomyslel si. Zase přemýšlím! Musím pracovat. „Další!“ zařval a sklonil se, aby pokračoval v prohlídce vozu.
„Kdybych viděl jen tvoji tvář a nic jinýho, chlapče,“ ozval se srdečný hlas, „myslel bych, že jsme tuhle bitvu prohráli.“
Perrin se překvapeně otočil. Neuvědomil si, že mezi těmi, co čekali, až s ním promluví, je i Tam al’Thor. Zástup prořídl, ale stále zde bylo pár poslů a sloužících. Vzadu se statný zavalitý ovčák opíral při čekání o hůl. Vlasy mu prokvetly stříbrem. Perrin si vzpomínal na dobu, kdy byly černé. Když Perrin býval ještě chlapec, než se seznámil s kladivem a výhní.
Perrin spustil ruku a dotkl se kladiva u pasu. Dával mu přednost před sekerou. Bylo to správné rozhodnutí, ale přesto nad sebou v bitvě o Malden ztratil kontrolu. Trápilo jej snad tohle?
Nebo to, jak moc si to zabíjení užíval?
„Co potřebuješ, Tame?“ zeptal se.
„Jenom jsem přinesl hlášení, můj pane,“ řekl Tam. „Muži z Dvouříčí jsou připravení na pochod a každý z nich má pro jistotu na zádech dva strany. Kvůli ločidlu jsme nemohli použít vodu z města, tak jsem pár chlapců poslal k akvaduktu naplnit nějaké sudy. Hodil by se nám vůz, který by je přivezl zpátky.“
„Máš ho mít,“ usmál se Perrin. Konečně někdo, kdo dělá, co je třeba, aniž by se na to nejdřív musel ptát! „Řekni mužům z Dvouříčí, že mám v úmyslu dostat je domů co nejdřív. Jakmile budou Grady a Neald dost silní, aby vytvořili průchod. Ale to může chvíli trvat.“
„To oceňujeme, můj pane,“ řekl Tam. Bylo tak zvláštní, když ten titul používal. „Ale mohl bych s tebou na chvíli mluvit mezi čtyřma očima?“
Perrin přikývl a zároveň si všimly, že přichází Lyncon – dal se zřetelně rozeznat podle kulhání – aby se podíval na vůz. Perrin s Tamem poodešli od skupiny sloužících a stráží do stínu maldenské hradby. U základů mohutných kamenných kvádrů, které tvořily opevnění, rostl zelený mech; bylo zvláštní, že mech měl mnohem jasnější barvu než podupaná tráva v bahně pod jejich nohama. Zdálo se, že letos na jaře se nic než mech nezelená.
„O co jde, Tame?“ zeptal se Perrin, jakmile byli z doslechu.
Tam se poškrábal na tváři; vyrůstalo na ní šedé strniště. Poslední dobou Perrin své muže tvrdě honil a na holení nebyl čas. Tam měl na sobě prostý modrý vlněný kabát a silná látka mu nejspíš poskytovala vítaný štít proti horskému větříku.
„Chlapci jsou zvědaví, Perrine,“ řekl Tam o něco méně formálně, když teď byli sami. „Myslel jsi vážně, když jsi říkal, že to s Manetherenem vzdáváš?“
„Jo,“ řekl Perrin. „Od chvíle, kdy jsem ten prapor vztyčil, s ním nebylo nic než potíže. Seančani i všichni ostatní se to klidně můžou dozvědět. Nejsem král.“
„Máš královnu, která ti přísahala jako svému lennímu pánovi.“
Zamyslel se nad Tamovými slovy a snažil se přijít na nejlepší odpověď. Tohle chování dřív působilo, že si lidé mysleli, že mu to pomalu myslí. Nyní soudili, že přemýšlivost znamená, že je Perrin mazaný a bystrý. Jaký rozdíl znamenalo pár ozdobných slůvek před vaším jménem!
„Myslím, že cos udělal, bylo správný,“ překvapil ho Tam. „Kdybys Dvouříěí přejmenoval na Manetheren, nejenže by to popudilo Seančany, ale i samotnou andorskou královnu. Naznačovalo by to, že máš v úmyslu držet víc než jen Dvouříěí, že možná chceš dobýt všechno, co kdysi Manatherenu patřilo.“
Perrin zavrtěl hlavou. „Nechci dobývat vůbec nic, Tame. Světlo! Nechci držet to, co lidi říkaj, že mám. Čím dřív Elain usedne na trůn a pošle do Dvouříěí řádnýho urozenýho pána, tím lip. Můžeme skoncovat s celým tím urozeným pánem Perrinem a věci se můžou vrátit k normálu.“
„A královna Alliandre?“ zeptal se Tam.
„Může místo toho přísahat Elain,“ prohlásil Perrin paličatě. „Nebo možná přímo Randovi. Vypadá to, že on rád sbírá království. Jako dítě, co si hraje s oblázky.“
Z Tama bylo cítit znepokojení. Neklid. Perrin se odvrátil. Věci by měly být jednodušší. Měly by. „Co je?“