„Myslel jsem, že už jsi to překonal,“ řekl Tam.
„Od doby před únosem Faile se nic nezměnilo,“ řekl Perrin. „Pořád se mi nelíbí ani ten prapor s vlčí hlavou. Myslím, že je možná načase sundat i ten.“
„Muži tomu praporu věří, Perrine, chlapče,“ řekl Tam tiše. Měl klidné způsoby, ale když promluvil, nutilo vás to naslouchat. Samozřejmě taky obvykle mluvil rozumně. „Vzal jsem si tě stranou, protože jsem tě chtěl varovat. Pokud dáš chlapcům možnost vrátit se do Dvouříěí, někteří půjdou. Ale ne moc. Většinu jsem slyšel přísahat, že tě budou následovat k Šajol Ghúlu. Vědí, že Poslední bitva přichází – kdo by to se všemi těmi nedávnými znameními nevěděl? Nechtějí zůstat pozadu.“ Zaváhal. „A já taky ne, řekl bych.“ Byl cítit odhodláním.
„Uvidíme,“ zamračil se Perrin. „Uvidíme.“
Poslal Tama pryč s rozkazem zabavit vůz a odjet s ním pro sudy s vodou. Vojáci poslechnou; Tam byl Perrinův první kapitán, ačkoli Perrinovi připadalo, že by to mělo být naopak. Moc toho o Tamově minulosti nevěděl, ale Tam už kdysi dávno bojoval v aielské válce; držel v ruce meč dřív, než se Perrin narodil. A nyní poslouchal Perrinovy rozkazy.
Všichni je poslouchali. A chtěli to dělat i dál! Copak se nepoučili? Opřel se o hradbu a zůstal stát ve stínu, místo aby se vrátil ke sloužícím.
Když se toho nyní chytil, uvědomil si, že je to součást toho, co ho trápí. Ne vše, ale částečně ano, a souvisí to s tím, co ho znepokojuje. Dokonce i teď, co se Faile vrátila.
V posledni době nebyl dobrým vůdcem. Samozřejmě nikdy nebýval dokonalý, dokonce i když zde byla Faile, aby mu radila. Ale během její nepřítomnosti byl horší. Mnohem horší. Ignoroval Randovy rozkazy, ignoroval všechno, jen aby ji dostal zpátky.
Ale co jiného měl muž dělat? Jeho ženu unesli!
Zachránil ji. Ale opustil při tom všechny ostatní. A zemřeli kvůli němu muži. Dobří muži. Muži, kteří v něj věřili.
Zatímco stál ve stinu, vzpomněl si na okamžik – jen jeden den vzdálený – kdy spojenec padl, zasažen aielskými šípy, se srdcem otráveným Masemou. Aram býval jeho přítel, přítel, kterého Perrin odhodil při své výpravě za záchranou Faile. Aram si zasloužil něco lepšího.
Nikdy jsem tomu cikánovi neměl dovolit uchopit meč, pomyslel si, ale právě teď se tím nechtěl zabývat. Nemohl. Měl příliš mnoho práce. Zamířil od hradby s úmyslem prohlédnout poslední vůz v řadě.
„Další!“ vyštěkl, když znovu začal.
Předstoupila Aravine Camel. Amadičanka na sobě už neměla oděv gai’šainů\ místo toho si oblékla prosté, světle zelené šaty, ne právě čisté, které vytáhli ze zachráněných věcí. Byla kyprá, ale ve tváři stále měla přepadlý výraz jako následek času stráveného v zajetí. Vznášel se kolem ní opar odhodlání. Byla překvapivě dobrá v organizování a Perrin měl podezření, že je urozeného rodu. Měla v sobě ten nádech: sebevědomí, nenucenost při vydávání rozkazů. Byl zázrak, že tyto vlastnosti přežily zajetí.
Zatímco si klekal, aby se podíval na první kolo, uvažoval, jak je zvláštní, že si Faile vybrala Aravine, aby dohlížela na uprchlíky. Proč ne někoho z mladých Ca Failej Ti floutkové uměli být otravní, ale předváděli nezvyklou míru schopností.
„Můj pane,“ řekla Aravine, jejíž obratné pukrle bylo jen další známkou jejího původu. „Dokončila jsem organizaci lidí k odchodu.“
„Tak brzo?“ zeptal se Perrin, který vzhlédl od kola.
„Nebylo to tak složité, jak jsme čekali, můj pane. Přikázala jsem jim shromáždit se podle toho, ke kterému státu patří, a pak podle místa narození. Cairhieňané tvoří největší část, což není překvapivé, následují je Altařané, pak Amadičané a směsice dalších. Pár Domanců, nějací Taraboňané a sem tam nějaký Hraničář nebo Tairen.“
„Kolik z nich vydrží den či dva pochodu, aniž by se vezli na voze?“
„Většina, můj pane,“ řekla. „Nemocné a staré vyhodili z města, když se ho Šaidové zmocnili. Zdejší lidé jsou zvyklí na dřinu. Jsou vyčerpaní, urozený pane, ale zrovna netouží tady čekat, když ani ne půl dne cesty odtud táboří další Šaidové.“
„Dobrá,“ řekl Perrin. „Okamžitě vyražte na pochod.“
„Okamžitě?“ zeptala se Aravine překvapeně.
Přikývl. „Chci, aby byli na cestě a pochodovali na sever tak rychle, jak se ti podaří s nimi vyrazit. Pošli Alliandre a její gardu, aby vás vedli.“ To by mělo zarazit Argandovy stížnosti a dostane to uprchlíky z cesty. Děvy budou mnohem lepší a výkonnější, když budou zásoby shánět samy. Se sháněním jídla už stejně téměř skončili. Jeho lidé budou muset na cestě vydržet jen pár týdnů. Potom by mohli průchodem projít na nějaké bezpečnější místo. Snad do Andoru nebo Cairhienu.
Ti Šaidové za nimi ho znepokojovali. Kdykoli se mohli rozhodnout zaútočit. Raději zmizet a nepokoušet je.
Aravine se uklonila a odspěchala, aby začala s přípravami, a Perrin poděkoval Světlu za dalšího člověka, který se ho nepotřeboval vyptávat nebo ho zpochybňovat. Perrin poslal kluka, aby Argandu informoval o blížícím se pochodu, a pak dokončil prohlídku vozu. Potom vstal a otřel si ruce do kalhot. „Další!“ řekl.
Nikdo nepředstoupil. Kolem něj zůstaly jen stráže, poslíčci a pár vozků, kteří čekali, až zapřáhnou voly a odvezou povozy, aby je naložili. Děvy uprostřed bývalého ležení nakupily velkou hromadu jídla a jiných zásob a Perrin rozeznával Faile, která to tam třídila.
Perrin poslal celý svůj doprovod za ní, aby jí pomohli, a pak se ocitl sám. A neměl co na práci.
Přesně tomu se chtěl vyhnout.
Opět zadul vítr a přinesl s sebou ten ohavný pach smrti. Také přinesl vzpomínky. Bojová zuřivost, vášeň a vzrušení při každém úderu. Aielové byli skvělí válečníci - ti nejlepší, jaké zem nosila. Každý souboj byl těsný a Perrin si odnesl řadu šrámů a modřin, ačkoli ty už mu vyléčili.
Při boji s Aiely se cítil živý. Každý, kterého zabil, to s oštěpy výborně uměl; každý ho býval mohl zabít. Ale on vyhrál. V okamžicích boje cítil, jak ho pohání nadšení. Nadšení z toho, že konečně něco dělá. Po dvou měsících čekání znamenal každý úder další krok k nalezení Faile.
Už žádné mluvení. Žádné další plánování. Našel cíl. A ten byl nyní pryč.
Cítil se prázdný. Bylo to jako… jako tehdy, když mu otec slíbil něco neobyčejného jako dárek k Jamicím. Perrin dychtivě čekal celé měsíce a dělal všechny své domácí práce, aby si neznámý dárek zasloužil. Když konečně dostal malého dřevěného koníka, chvilku byl nadšený. Dalšího dne však pocítil ohromující stesk. Ne kvůli dárku, ale protože už neměl oč se snažit. Vzrušení bylo pryč a on si teprve tehdy uvědomil, jak vzácnější mu připadalo očekávání než dárek samotný.
Brzy poté začal chodit do kovárny k pantátovi Luhhanovi a nakonec se stal jeho učněm.
Byl rád, že má Faile zpátky. Jásal nad tím. Ale přesto, co mu nyní zbývalo? Ti zpropadení lidi v něm viděli vůdce. Někteří o něm dokonce uvažovali jako o svém králi! O to nikdy nežádal. Nařizoval jim sundat prapory pokaždé, když je vytáhli, dokud ho Faile nepřesvědčila, že používat je bude výhoda. Stále nevěřil, že sem praporec s vlčí hlavou patří a má se drze třepotat nad ležením.
Ale mohl ho sundat? Muži k němu vzhlíželi. Pokaždé, když procházeli kolem praporu, cítil z nich hrdost. Nemohl je odehnat. Rand bude potřebovat jejich pomoc - bude potřebovat každou pomoc – při Poslední bitvě.