Poslední bitva. Mohl muž jako on, muž, který nechce být vůdcem, vést tyto vojáky k nejdůležitějšímu okamžiku v jejich životě?
Barvy zavířily a ukázaly mu Randa, jak sedí v něčem, co vypadalo jako kamenný tairenský dům. Perrinův starý přítel se tvářil zachmuřeně, jako člověk, kterého trápí závažné myšlenky. Dokonce i takto usazený působil Rand královsky. On byl takový, jaký měl král být, s tím nádherným rudým kabátcem a vznešenými způsoby. Perrin byl jen kovář.
Vzdychl, potřásl hlavou a obraz rozehnal. Musí vyhledat Randa. Cítil, jak jím něco škube, tahá ho.
Rand ho potřebuje. Na to se nyní musí soustředit.
10
Poslední tabák
Rodel Ituralde tiše bafal z dýmky, z níž stoupal dým jako svíjející se had. Pramínky kouře se vzájemně ovíjely a shromažďovaly u stropu nad ním, odkud pak unikaly škvírami ve střeše zchátralé boudy. Prkna tvořící stěny byla zkroucená stářím, takže bylo štěrbinami vidět ven, a šedé dřevo bylo popraskané a štípalo se. V rohu hořela pánev na žhavé uhlí a prasklinami ve stěnách šeptal vítr. Ituralde se trochu obával, že vítr sfoukne celou stavbu.
Seděl na stoličce a na stole před ním leželo několik map. Na rohu stolku ležel jeho váček s tabákem jako těžítko na zkrabaceném kusu papíru. Malý čtverec byl ošoupaný a poskládaný, jak ho nosil v kapse kabátu.
„Takže?“ zeptal se Rajabi. Muž s mohutnou šíjí a odhodlanou povahou měl hnědé oči, široký nos a baňatou bradu. Nyní už byl úplně plešatý a lehce připomínal velký balvan. Taky měl občas sklony se jako balvan chovat. Mohlo dát hodně práce uvést ho do pohybu, ale jakmile se vám to povedlo, bylo zatraceně těžké ho zastavit. Byl jedním z prvních, kteří se k Ituraldemu přidali, navzdory tomu, že ještě před nedávném byl připravený se vzbouřit proti králi.
Od Ituraldeho vítězství u Darluny uplynuly téměř dva týdny. Hodně se pro to vítězství nadřel. Možná až příliš. Alsalame, pomyslel si. Doufám, že to všechno stálo za to, starý příteli. Doufám, že jsi prostě jen nezešílel. Rajabi je možná balvan, ale Seančané jsou lavina, a my jsme na sebe tu hřmící lavinu strhli.
„Co teď?“ dorážel Rajabi.
„Počkáme,“ řekl Ituralde. Světlo, nesnášel čekání. „Pak budeme bojovat. Nebo možná zase utečeme. Ještě jsem se nerozhodl.“
„Taraboňané…“
„Nepřijdou,“ dořekl Ituralde.
„Slíbili to!“
„Slíbili.“ Ituralde jel za nimi osobně, burcoval je, požádal je, aby se Seančanům ještě jednou postavili. Ječeli a jásali, ale zrovna za ním nepospíchali. Dají si na čas. Už je přiměl Ještě naposledy“ bojovat v půltuctu různých případů. Bylo jim jasné, kam tahle válka směřuje, a on už se na ně nemohl spoléhat. Pokud vůbec kdy mohl.
„Zatracení zbabělci,“ zamumlal Rajabi. „Tak je Světlo spal! Uděláme to sami. Jako předtím.“
Ituralde dlouze a zamyšleně zabafal z dýmky. Nakonec se rozhodl použít tabák z Dvouříčí. Tahle fajfka byla z jeho posledních zásob; šetřil si ji celé měsíce. Dobrá chuť. Ta nej lepší.
Znovu se ponořil do map a jednu menší si zvedl. Rozhodně by se mu hodily lepší mapy. „Tenhle nový seančanský generál,“ řekl Ituralde, „velí více než třem stům tisícům mužů a dobrým dvěma stovkám damane.“
„Už jsme porazili i větší vojska. Podívej, co jsme dokázali u Darluny! Rozdrtil jsi je, Rodele!“
A to vyžadovalo veškerou mazanost, obratnost a štěstí, které Ituralde měl. A dokonce i tak ztratil víc než polovinu mužů. Nyní kulhavě utíkal před touhle druhou – a větší – seančanskou armádou.
Tentokrát nedělali chyby. Seaněané se nespoléhali jen na rakeny. Jeho muži chytili několik pěších zvědů, což znamenalo, že tucty jich nedostali. Tentokrát Seančané věděli, kolik mužů ve skutečnosti Ituralde má a kde přesně jsou.
Jeho nepřátelé už skoncovali s tím, aby se nechali pohánět a lákat; místo toho jej vytrvale štvali a vyhýbali se jeho pastem. Ituralde měl v plánu stahovat se hlouběji a hlouběji do Arad Domanu; to dá jeho vojsku výhodu a natáhne seančanské zásobovací linie. Předpokládal, že by to mohl vydržet další čtyři nebo pět měsíců. Tyto plány teď ale nebyly k ničemu; Ituralde je udělal předtím, než zjistil, že po Arad Domanu pobíhá celá zatracená aielská armáda. Pokud se hlášením dalo věřit – a zprávy o Aielech často přeháněly, takže si nebyl jistý, čemu všemu věřit – měli před sebou sto tisíc Aielů, kteří drželi velká území na severu včetně Bandar Ebanu.
Sto tisíc Aielů. To mělo cenu dvou set tisíc domanských vojáků. Možná více. Ituralde si dobře pamatoval na Krvavý sníh před dvaceti lety, kdy se zdálo, že za každého padlého Aiela ztratil deset mužů.
Byl v pasti, jako ořech mezi dvěma kameny. To nejlepší, co dokázal, bylo stáhnout se sem, do téhle opuštěné državy. To mu poskytne proti Seančanům výhodu. Ale jen malou. Seančané měli šestkrát větší armádu a i ten největší zelenáč mezi veliteli věděl, že bojovat proti takové přesile je sebevražda.
„Viděl jsi někdy mistra žongléra, Rajabi?“ zeptal se Ituralde, zatímco studoval mapu.
Koutkem oka Ituralde zahlédl, jak se muž s býčí říjí zmateně zamračil. „Viděl jsem kejklíře, který…“
„Ne, ne kejklíře. Mistra žongléra.“
Rajabi zavrtěl hlavou.
Než Ituralde odpověděl, potáhl z dýmky. „Já jednou ano. Byl to dvorní bard v Caemlynu. Čiperný chlapík, s důvtipem, který by možná spíš patřil do šenku, ať už byl jakkoli naparáděný. Bardové málokdy žonglují; ale tenhle chlapík se takovým žádostem nebránil. Jak jsem pochopil, rád žongloval, aby potěšil mladou dědičku.“
Vytáhl dýmku z úst a sklepal tabák.
„Rodele,“ řekl Rajabi. „Seančani…“
Rodei zvedl prst a přichystal si dýmku, než pokračoval. „Tenhle hard začal žonglovat se třemi míčky. Pak se nás zeptal, jestli si myslíme, že zvládne další. Povzbuzovali jsme ho. Pokračoval se čtyřmi, pak pěti, pak šesti. S každým míčkem, který přidal, se potlesk zvětšoval a on se pokaždé zeptal, jestli si myslíme, že zvládne další. Samozřejmě jsme říkali ano.“
„Sedm, osm, devět. Brzy ve vzduchu poletovalo devět míčků v tak složitém vzoru, že jsem je nedokázal sledovat. Musel se snažit ze všech sil, aby je udržel v pohybu; stále se musel natahovat dolů a chytat míčky, které málem minul. Byl tak soustředěný, že už se nás nedokázal zeptat, jestli má přidat další, ale dav to křikem vyžadoval. Jedenáct! Přidej jedenáctý! A tak mu jeho pomocník do té změti hodil další.
Ituralde zabafal.
„Upadly mu?“ zeptal se Rajabi.
Rodei zavrtěl hlavou. „Poslední ,míček’ vlastně vůbec nebyl míček. Byl to nějaký ohňostrůjcovský trik; v půli cesty k bardovi se zableskl a náhle z něj vyšlehlo světlo a vyvalil se kouř. Když jsme zase byli schopní vidět, byl bard pryč a na podlaze leželo seřazených deset míčků. Když jsem se rozhlédl, našel jsem ho sedět u jednoho ze stolů se zbytkem hodovníků, popíjet z poháru vína a flirtovat s manželkou urozeného pána Finndala.“
Chudák Rajabi vypadal úplně ohromeně. Měl rád jasné a přímé odpovědi. Ituralde to obvykle cítil stejně, ale v poslední době – s tou nepřirozeně zataženou oblohou a pocitem neustálé stísněnosti – se z něj stával filozof.
Natáhl se a zvedl vybledlý poskládaný list papíru ze stolu, kde ležel pod jeho váčkem s tabákem. Podal ho Rajabimu.
„Udeřte tvrdě na Seančany,“ přečetl Rajabi. „Vytlačte je pryč, přinuťte nasednout do lodí a odplout zpátky přes ten zatracený oceán. Spoléhám na tebe, starý příteli. Král Alsalam.“ Rajabi sklonil dopis. „Znám jeho rozkazy, Rodele. Nepustil jsem se do tohohle kvůli němu. Přišel jsem kvůli tobě.“