„Ano,“ řekla Tylee a pak zavrtěla hlavou. „Svět se mění, Mišimo. Způsobem, který nedokážeme předvídat. Nejdřív Aybara, pak ty podivnosti.“
Mišima zamyšleně přikývl. „Muži o nich nechtějí mluvit.“
„Děje se to příliš často, než aby to byl jen klam,“ řekla Tylee. „Zvědové něco vidí.“
„Lidé jen tak nemizí,“ řekl Mišima. „Myslíš, že je to jediná síla?“
„Nevím, co to je,“ odpověděla. Přejela pohledem stromy kolem. Některé z těch, které dříve minuli, už vypustily jarní výhonky, ale z těchto žádný. Vypadaly jako kostry, přestože byl vzduch dost teplý, aby už nastala doba setí. „Máte v Halamaku takové stromy?“
„Ne přesně takové,“ řekl Mišima. „Ale už jsem podobné viděl.“
„Neměly by už nasazovat pupeny?“
Pokrčil rameny. „Jsem voják, generálporučíku Tylee.“
„Nevšimla jsem si,“ řekla suše.
Zabručel. „Chci tím, říct, že stromům nevěnuju pozornost. Stromy nekrvácejí. Možná už měly nasadit pupeny, ale možná ne. Na téhle straně oceánu dává smysl málo věcí. Stromy na jaře nekvetou, to je jen další zvláštnost. Je to lepší než další marath’damane, co se chovají, jako by patřily k urozeným, a všichni se před nimi klanějí a posluhují jim.“ Viditelně se otřásl.
Tylee přikývla, ale jeho odpor nesdílela. Ne zcela. Nebyla si jistá, co si má o Perrinu Aybarovi a jeho Aes Sedai myslet, nemluvě o jeho asa’manech. A o stromech toho nevěděla o moc víc než Mišima. Měla ale pocit, že už měly začít nasazovat pupeny. A ti lidé, co je zvědové stále vídali na polích, jak mohli mizet tak rychle, dokonce i s pomocí jediné síly?
Proviantní důstojník dnes otevřel jeden z jejich žoků s cestovními zásobami a našel jen prach. Tylee by vyhlásila pátrání po zloději nebo vtipálkovi, kdyby důstojník netrval na tom, že ten žok jen chvilku před tím kontroloval. Karm byl spolehlivý muž; sloužil jako jeji proviantní důstojník už roky. Nedělal chyby.
Jídlo se tady často kazilo. Karm to dával za vinu horku, které v této cizí zemi panovalo. Cestovní zásoby však nemohly hnít nebo se kazit, alespoň ne tak nepředvídatelně. V této době byla všude samá špatná znamení. Časněji toho dne zahlédla dvě mrtvé krysy, ležící na zádech, a jedna měla ocas v tlamě druhé. Bylo to nejhorší znamení, jaké v životě viděla, a při pomyšlení na ně ji stále mrazilo.
Něco se dělo. Perrin o tom nechtěl moc mluvit, ale viděla, jak ho to tíží. Věděl toho mnohem víc, než řekl.
Nemůžeme si dovolit s těmihle lidmi bojovat, pomyslela si. Byla to odbojná myšlenka, taková, kterou by před Mišimou neřekla. Neodvažovala se o tom přemýšlet. Císařovna, kéž žije věčně, rozkázala, že tuto zemi musejí získat zpět. Císařovna si jako vůdce tohoto podniku vybrala Suroth a Galgana, dokud se neobjevila Dcera Devíti měsíců. Zatímco myšlenky vznešené paní Tuon Tylee nemohla znát, Suroth a Galgan měli společnou touhu vidět tuto zem podrobenou. Bylo to prakticky to jediné, na čem se shodli.
Žádný z nich by nenaslouchal návrhům, že by měli mezi lidmi z této země hledat spíš spojence než nepřátele. Myslet na to se blížilo zradě. Přinejmenším neposlušnosti. Vzdychla a obrátila se k Mišimovi, připravená vydat rozkaz, aby začali hledat místo, kde na noc rozbijí tábor.
Ztuhla. Mišima měl krk probodnutý šípem, ohavným a se zpětnými háčky. Zásah neslyšela. Ohromeně sejí podíval do očí a pokusil se promluvit, ale z úst mu jen vytekla krev. Sklouzl ze sedla a zhroutil se na hromádku, zatímco podrostem vedle Tylee se prohnalo cosi obrovského, co lámalo pokroucené větve, a vrhlo se na ni. Stěží měla čas tasit meč a vykřiknout, než se Kartáč – dobrý a spolehlivý válečný kůň, který ji v bitvě nikdy nezklamal – v panice vzepjal a shodil ji na zem.
To jí pravděpodobně zachránilo život, protože útočník se ohnal mečem se širokou čepelí a sekl do sedla, kde Tylee chvíli předtím seděla. Za řinčení zbroje se vyškrábala na nohy a zaječela na poplach. „Do zbraně! Útok!“
Její hlas se připojil ke stovkám jiných, které prakticky ve stejnou chvíli křičely totéž. Muži ječeli. Koně ržáli.
Léčka, pomyslela si, když zvedala čepel. A my jsme nakráčeli přímo do ní! Kde jsou zvědové? Co se stalo? Vrhla se na muže, který seji pokusil zabít. Ten se s odfrknutím prudce otočil.
A ona poprvé uviděla, co je zač. Nebyl to tak úplně muž – ale nějaká stvůra se zvrácenými rysy a hlavou pokrytou drsnou hnědou srstí, s příliš širokým čelem a svraštělou tlustou kůží. Oči byly znepokojivě lidské, ale nos pod nimi byl zploštělý jako kančí a z úst vyčnívaly dva výrazné kly. Tvor na ni zařval, až mu od téměř lidských rtů odlétla sprška slin.
Krev mých zapomenutých otců, pomyslela si. Do čeho jsme to spadli? Ten tvor byl jako noční můra, která dostala tělo a vypustili ji zabíjet. Byla to věc, kterou vždy zavrhovala jako pověru.
Zaútočila na netvora a srazila jeho silný meč, když seji pokusil napadnout. Otočila se ve figuře Rozsekání křoví a uťala bestii paži v rameni. Udeřila znovu a netvorova useknutá hlava následovala paži na zem. Netvor klopýtl a nějak se mu ještě podařilo udělat tři kroky, než se svalil.
Stromy zašustily a lámaly se další větve. Kus pod sebou Tylee spatřila stovky tvorů, kteří vyrazili z křoví a zaútočili na řadu mužů téměř uprostřed a vyvolali chaos. Mezi stromy proudili stále další a další netvoři.
Jak se to stalo? Jak se tyhle věci dostaly tak blízku Ebú Daru! Byli hodný kus uvnitř seančanského obranného perimetru, jen jeden den pochodu od hlavního města.
Tylee zaútočila dolů po úbočí kopce a křikem přivolávala čestnou stráž, zatímco za ní s řevem vyrazily z lesa další stvůry.
Graendal lenošila v kamenné komnatě, podél jejíchž stěn stála řada mužů a žen, všichni dokonalí, všichni oblečení pouze v průsvitném bílém rouchu a všichni ji zbožňovali. V krbu plápolal teplý oheň a ozařoval vybraný koberec krvavě rudé barvy. Tkaný koberec zdobil vzor ženských a mužských těl propletených způsobem, nad nímž by se začervenala i zkušená kurtizána. Otevřenými okny dovnitř pronikalo odpolední světlo a ze svého paláce, tyčícího se do výše, měla Graendal výhled na borovice a třpytící se jezero pod ním.
Usrkávala trpkou, přesto sladkou šťávu, oblečená ve světle modrých šatech domanského střihu – měla jejich módu stále víc v oblibě, ačkoli její šaty byly mnohem průsvitnější, než jaké se nosily tam. Tihle Domanci příliš rádi šeptali, zatímco Graendal dávala přednost pěkně pronikavému jekotu. Vypila další doušek šťávy. Jak zajímavou trpkou příchuť měla! V tomto věku byla exotická, neboť stromy, z nichž byla, nyní rostly jen na dalekých ostrovech.
Uprostřed pokoje se bez varování otevřel průchod. Tiše zaklela, když kvůli tomu jedna z jejích nejcennějších trofejí, šťavnatá mladá žena jménem Thurasa, členka domanské kupecké rady, málem přišla o ruku. Z průchodu se vyvalilo omračující horko a zmařilo dokonalou směsici mrazivého horského vzduchu a tepla z krbu, kterou zde vytvořila.
Graendal zachovala klid a přinutila se rozvalit se v naducaném sametovém křesle. Průchodem prošel posel v černém, a ještě než promluvil, věděla, co chce. Teď, když byl Sammael mrtvý, pouze Moridin věděl, kde ji najít.
„Má paní, vaši přítomnost požaduje…“