„Vy někdy všechno komplikujete,“ řekla Leia a stydlivě se po něm podívala.
Musel souhlasit. „To je fakt.“ Ale dodaclass="underline" „Vy byste taky mohla být trochu milejší. No, jen si přiznejte, že mi někdy dáváte za pravdu.“
Pustila páku a třela si odřenou ruku. „Někdy,“ pousmála se, „snad … příležitostně, když se nechováte jako lotr.“
„Lotr?“ zasmál se, protože mu její volba slov připadala roztomilá. „Líbí se mi, jak to zní.“
Bez dalšího slova vzal Leinu ruku do své a začal ji hladit. „Přestaňte,“ protestovala Leia.
Han ruku nepouštěl. „S čím mám přestat?“ zeptal se měkce.
Leia byla celá popletená, zmatená, nervózní – všechno možné najednou. Ale smysl pro důstojnost převládl. „Přestaňte s tím!“ řekla majestátně. „Mám špinavé ruce.“
Han se usmál nad tou lišáckou výmluvou, ale dál ji držel za ruku a díval se jí přímo do očí. „Moje ruce jsou taky špinavé. Čeho se bojíte?“
„Čeho?“ vrátila mu pohled. „Že si je ušpiním.“
„A proto se chvějete?“ zeptal se. Viděl, že na ni jeho blízkost působí a při doteku jí jihne výraz. Takže ji vzal i za druhou ruku.
„Myslím, že mě máte ráda, protože jsem lotr,“ řekl. „Myslím, že ve vašem životě nebylo dost lotrů.“ A při těch slovech si ji přitáhl blíž.
Leia tomu jemnému nátlaku neodporovala. Když se na něho teď dívala, pomyslela si, že nikdy jí nepřipadal hezčí, ale pořád byla princezna. „Náhodou mám ráda pěkné muže,“ plísnila ho šeptem.
„Copak nejsem hezký?“ zeptal se Han škádlivě. Chewbacca vystrčil hlavu z horního oddělení a všechno pozoroval, aniž si ho všimli.
„Ano,“ zašeptala, „ale…“
Než stačila dopovědět, Han Solo si ji přitáhl k sobě a ucítil, jak se jí tělo chvěje, když přitiskl své rty na její. Zdálo se, že je to věčnost, kterou spolu sdílejí, když ji něžně objímal v pase. Tentokrát neodporovala vůbec.
Když se rozdělili, potřebovala se Leia nadechnout. Pokusila se znovu získat sebevládu a vypadat rozhořčeně, ale nemohla promluvit.
„Oukej, střihoune,“ začala „Já – “
Ale pak zmlkla a najednou ho líbala a objímala ještě silněji než před chvílí.
Když se jejich rty konečně rozdělily, Han podržel Leiu v náručí a tak se dívali jeden na druhého. Dlouho mezi nimi vládly láskyplné city. Pak se Leia začala se zmatenými myšlenkami i pocity odtahovat. Odvrátila oči a vyprostila se Hanovi z objetí. V příští vteřině se otočila a rozběhla se do kabiny.
Han se za ní mlčky díval, když odcházela. Pak si pronikavě uvědomil, že ze stropu vykukuje hlava velice zvědavého Wookieho.
„Oukej, Chewie!“ zahulákal. „Pomoz mi s tím ventilem.“
Mlha, kterou rozháněl liják, se plazila kolem bažiny v průsvitných cárech. V proudech deště se plácal osamělý droid R2 a hledal svého pána.
Citlivá zařízení Artoo Detoo neustále vysílala impulsy do elektronických nervových zakončení. Sluchové systémy reagovaly při nejslabším zvuku – snad až příliš – a vysílaly informace do robotova nervózního počítačového mozku.
V téhle blátivé džungli bylo na Artoo příliš mokro. Zaměřil optické senzory k podivnému hliněnému domečku na okraji tmavého jezera. Robot, kterého přemohl téměř lidský pocit osamělosti, se došmajdal pod okno obydlí. Artoo vysunul pomocnou nohu a nakoukl dovnitř. Doufal, že si tam nikdo nevšimne, že se jeho soudkovité tělo chvěje, ani nezaslechne nervózní tiché elektronické broukání.
Lukovi Skywalkerovi se taktak podařilo vmáčknout se do miniaturního domečku, kde všechno bylo dokonale přizpůsobené malému obyvateli. Luke seděl s nohama zkříženýma na suché hliněné podlaze v obývacím pokoji a dával pozor, aby hlavou nevrazil do stropu. Před ním byl stůl a na něm zahlédl několik schránek, ve kterých byly asi ručně psané svitky.
Vrásčitý tvor byl v kuchyni vedle obývacího pokoje a pilně kuchtil nějaké neuvěřitelné jídlo. Z místa, kde seděl, Luke viděl, že kuchaříček míchá v kouřících hrncích, krájí tohle, seká tamhleto, na všechno sype bylinky a běhá sem a tam. Nakonec položil tácy na stůl před mladíka:
Luke byl tou překotnou činností fascinován, ale už začínal být netrpělivý. Když se tvoreček zase jednou vnořil v překotném běhu do pokoje, připomněl Luke hostiteli: „Říkal jsem ti, že nemám hlad.“
„Trpělivost,“ řeklo stvoření a zapadlo zpátky do kuchyně plné páry. „Je čas k jídlu.“
Luke se snažil být zdvořilý. „Podívej,“ řekl, „hezky to voní. Určitě je to výborné. Ale nevím, proč nemůžeme navštívit Yodu hned teď.“
„Pro řád Jedi je teď taky čas k jídlu,“ odpověděl tvor. Ale Luke se nemohl dočkat, aby už byl na cestě. „Bude trvat dlouho, než se tam dostaneme? Jak je to daleko?“
„Nedaleko, nedaleko. Buď trpělivý. Brzo ho uvidíš. Proč se chceš stát Jedim?“
„Myslím, že kvůli svému otci,“ odpověděl Luke; uvědomil si, že nikdy doopravdy otce neznal. Vlastně nejhlubší pouto s otcem zprostředkovával světelný meč, který mu svěřil Ben.
Luke si všiml zvědavého výrazu v očích toho tvora, když se zmínil o otci. „Ach, tvůj otec,“ řekl trpaslík a posadí se, aby začal s bohatým jídlem. „Byl to mocný Jedi. Mocný Jedi.“
Mladík přemýšlel, jestli se mu stvoření vysmívá. „Jak bys mohl znát mého otce?“ zeptal se trochu rozzlobeně. „Vždyť ani nevíš, kdo jsem.“ Rozhlédl se po bizarní místnosti a zavrtěl hlavou. „Nevím, co tady dělám …“
Pak si všiml, že stvoření se od něho odvrátilo a povídá něco do rohu pokoje. Tak to je poslední kapka, pomyslel si Luke. Teď ten neuvěřitelný trpaslík mluví k čirému vzduchu!
„To není dobré,“ říkal tvoreček popuzeně. „To nepůjde. Nemůžu ho učit. Ten chlapec nemá žádnou trpělivost!“
Luke otočil hlavu směrem, kterým byl tvor obrácený. Nemůžu učit. Nemá trpělivost. Užasl, ale nikoho neviděl. Pak situace začínala být tak jasná, jako hluboké rýhy v obličeji toho stvořeníčka. Právě dělá zkoušku – a u nikoho jiného než samotného Yody!
Z prázdného rohu místnosti Luke zaslechl tichý, moudrý hlas Bena Kenobiho, jak Yodovi odpovídá: „Naučí se trpělivosti,“ řekl Ben.
„Je v něm spousta zlosti,“ trval na svém trpasličí učitel řádu Jedi. „Jako v jeho otci.“
„To už jsme probrali dřív,“ řekl Kenobi.
Luke už nemohl čekat. „Můžu být Jedi,“ přerušil je. Znamenalo to pro něho víc než co jiného, stát se členem skupiny urozených, která prosazovala mír a spravedlnost. „Jsem připravený, Bene… Bene…“ Zavolal mladík na neviditelného mentora, a rozhlížel se po pokoji v naději, že ho najde. Ale viděl jenom Yodu, jak sedí u stolu naproti němu.
„Že jsi připravený?“ zeptal se skepticky Yoda. „Co víš o připravenosti? Cvičil jsem Jedi osm set let. Rady si nechám pro toho, koho mám cvičit.“
„Proč ne mě?“ zeptal se Luke uraženě.
„Stát se Jedim,“ řek Yoda vážně, „vyžaduje nejhlubší oddanost, ten nejvážnější úmysl.“
„Dokáže to,“ bránil Benův hlas mladíka.
S pohledem na neviditelného Kenobiho ukázal Yoda na Luka. „Už dlouho jsem ho pozoroval. Celý život se díval někam jinam – na obzor, do nebe, do budoucnosti. Nikdy nepomyslel na to, kde je, co dělá. Dobrodružství, vzrušení.“ Yoda blýskl po Lukovi planoucím pohledem. „Jedi nic takového nepotřebuje!“
Luke se snažil hájit svou minulost. „Řídil jsem se svými pocity:“